Článek
Povinnou školní docházku zavedl Všeobecný školní řád v roce 1774, ale tehdy vypadala docela jinak než dnes. Povinnost se vztahovala pouze na děti od 6 do 12 let a na venkově byli žáci od vyučování osvobozeni vždy v době polních prací. Nejrozšířenější byly školy triviální, kde se učilo číst, psát a počítat.
V první a druhé třídě probíhala výuka česky, ve třetí už německy. Převládaly jednotřídní nebo dvoutřídní školy, umístěné v prostých přízemních domcích, v nichž byli pohromadě žáci různého věku.

Tak vypadala třída za Boženy Němcové.
Tak vypadala tzv. stará škola, jak ji známe z popisu Boženy Němcové v její povídce Pan učitel. Ostatně v muzeu v České Skalici si ji můžeme prohlédnout dodnes.
Paláce vzdělanosti
Velký zlom nastal v roce 1869 přijetím Hasnerova zákona, který prodloužil školní docházku na osm let, zavedl státní dozor nad školami, rovné právo všech na základní vzdělání, podpořil profesní přípravu učitelů i jejich lepší finanční zajištění a do výuky přidal nové předměty.
Školy se začaly dělit na obecné (prvních pět let studia) a měšťanské (další tři roky). V místech, kde byl dostatek žáků, se vyučovali zvlášť chlapci a zvlášť dívky. O tom svědčí dva vchody do škol, jak je najdeme u řady budov postavených v 19. století ve větších městech.

Školy mívaly oddělené vchody pro chlapce a dívky.
Předpisy na jejich podobu a vybavení v nás dnes mohou vyvolat údiv. Například ve třídě mohlo být klidně 80 žáků, jen nesměli zamezovat průchodu mezi lavicemi.
Koncem 19. století se začaly stavět často až monumentální paláce vzdělanosti v historizujícím slohu. Taková je třeba budova školy Na Smetance na pražských Vinohradech nebo v Karlíně na Lyčkově náměstí. Velkorysé stavby byly důkazem zvyšující se prestiže vzdělání.
Moderní duch
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se samozřejmě měnily i zákony a také se stavěly nové školy v moderním duchu. Vzdušné funkcionalistické budovy bez zbytečných okras navrhovali přední architekti.
Důraz se kladl na hygienu a celkové zdraví žáků, takže kromě záchodků měli k dispozici i sprchy, v budově bývala ordinace školního lékaře, jídelna, prostorné tělocvičny, a pokud to bylo možné, i venkovní hřiště.

V učebnách se počítalo maximálně se 60 žáky, oblečení se již odkládalo v šatnách, nikoli ve třídách apod. Všechna tato kritéria splňovala například Obecná a měšťanská škola prezidenta Masaryka v Hradci Králové, navržená Josefem Gočárem.
Samozřejmě mnoho škol fungovalo nadále v daleko prostší podobě, zvlášť na venkově. V dotazníkovém průzkumu, který se dělal v roce 1946, se dočteme, že v 57 procentech škol děti odkládají oděvy a obuv ve třídách, protože nemají samostatné šatny, a přibližně tři čtvrtiny používaných budov pocházejí z doby monarchie a jsou ve značně zchátralém stavu.
Ostatně mnozí ještě pamatujeme, že se ve třídách topilo v kamnech na uhlí a že se v budovách vždycky o prázdninách dělaly alespoň nejnutnější opravy.
Vzpomínky na „Štrosmajerák“
Školní budovy podléhaly všem společenským změnám, takže často měnily název a zaměření. Pro příklad můžeme zajít na pražské Strossmayerovo náměstí, kde stojí od roku 1907 velkorysá secesní budova.
Nejprve v ní sídlila c. k. státní reálka, přejmenovaná po vzniku republiky na Českou státní reálku v Praze 7. Na počátku války ji zabrala na chvíli říšská pošta, ale pak sloužila opět jako škola.
Jedním ze studentů byl i Luděk Steffl. V době jeho studií se jmenovala La Guardiovo gymnázium. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, pak proto, že název podle newyorského starosty a velkého odpůrce Adolfa Hitlera škole vydržel jen v letech 1947 až 1953. „Když komunisté převzali moc, název gymnáziu ještě nějakou dobu nechali, protože netušili, kdo La Guardia byl,“ říká pamětník.

Budova na Strossmayerově náměstí má bohatou minulost.
Základní školu absolvoval za okupace. „V zimě roku 1945 výuka úplně skončila a jednou týdně jsme si vyzvedávali úkoly. S učiteli jsme měli sraz v různých hostincích, ale jinak jsme se učili sami doma.“
Pan Steffl zažil ještě předsletové slavnosti v roce 1947 s tělocvikářem Jaroslavem Štercem, pozdějším organizátorem spartakiád, i to, když školníci prodávali horké párky a koláče.
„Po únoru 1948 nastaly i v naší škole čistky. Profesor Němec, který nás učil matematiku a deskriptivu, byl vyslýchán v souvislosti s procesem se skauty, kteří se pokusili v roce 1949 přejít přes hranice, a musel se vystěhovat z Prahy. Náš ročník málem v roce 1952 neodmaturoval. Jeden ze spolužáků tehdy přinesl stařičký rozmnožovací stroj, na němž jsme množili maturitní otázky, a někdo ho udal. Vlastnit v té době jakoukoli kopírku bylo podezřelé. Ředitel školy Vojtěch Hainer to tehdy vzal na sebe, a tím nás zachránil.“
Reformy Nejedlého
Do poválečného školství nejvíc zasáhly reformy ministra školství Zdeňka Nejedlého. Jeho vzorem byl Sovětský svaz, a tak škrtem pera zrušil anglická i francouzská gymnázia a jiné „buržoazní přežitky“, zelenou naopak dostaly jedenáctiletky.

Zároveň došlo k typizaci školních budov podle teorie, že všichni žáci by se měli vzdělávat v přibližně stejných budovách. Na školách byly zakládány pionýrské oddíly, konala se branná cvičení, schůze, na nichž se povinně zpívalo a recitovalo. Pro děti zaměstnaných matek vznikaly školní družiny.
Ve třídách se postupně zavádělo ústřední topení, pokud už tam nebylo. Základní vybavení ale zůstávalo stejné. Žáci se ještě dlouho učili v dřevěných dvousedadlových lavicích se zešikmenými pracovními deskami, v jejichž horní části byl žlábek a v něm ponořený kalamář s inkoustem.
Na vyvýšeném stupínku byl stůl pro vyučující a na zdi zavěšená černá tabule. Zbylé stěny ve třídách zdobily nástěnky a názorné školní obrazy.
Kopaná v Botičské
V Botičské ulici v Praze 2 byla v roce 1885 otevřena školní budova, která svému účelu slouží dodnes. Slavnostní báseň tehdy pro tuto událost složila spisovatelka a učitelka Růžena Jesenská.
Sídlilo v ní postupně několik škol - obecná dívčí a chlapecká, měšťanská škola, škola střední osmiletá, později jedenáctiletá, pak základní devítiletá a dnes „jenom“ základní. Kromě běžných tříd tu od roku 1973 vznikaly také třídy fotbalové a do jedné z nich se zapsal i herec Jan Potměšil, který zvládal kromě tréninků zároveň účinkovat ve filmech, a přitom mít samé jedničky.
„Do školy jsem se vysloveně těšil - byla tam báječná parta. Po obědě jsme chodili na hřiště Slavoje Vyšehrad a tam jsme měli tréninky a přípravy na zápas nejen v týdnu, ale často i o sobotách a nedělích. Dohlížel na nás pan Miroslav Starý, který nás měl ve škole na tělocvik, a navíc byl vynikající trenér.
Chodil se dívat i na zápasy. Silný vliv na mě mělo i okolí školy. Jsou tam skutečně magická místa. Na jednom z nich, na náplavce u Železničního mostu, jsme s několika kamarády založili někdy v šesté třídě bratrstvo. Připadali jsme si jako v Rychlých šípech.“