Raketa Falcon 9 odstartovala, na orbitu vynesla i českou družici s přístroji

Raketa se vznesla z amerického Mysu Canaveral, přenos komentovaný odborníky začal v 15:50.

Vědci z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI) ČVUT v Praze do kosmu posílají detektor částic 2SD pro mapování tzv. kosmického počasí a ionizujícího záření na orbitě. Odborníci z Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (PřF MU) v Brně zase vyvinuli dva detektory gama záření.

„Čtvrteční startovní okno se otevírá v 16:25 SEČ a potrvá 29 minut. Předpověď počasí udává 70procentní šanci příhodných podmínek. Na oběžnou dráhu má být dopraveno 105 družic, avšak toto číslo pravděpodobně nezahrnuje družice v samostatně letících družicových deployerech,“ okomentoval to několik hodin před startem specialista na kosmonautiku Michal Václavík z České kosmické kanceláře a ČVUT.

Obecně mají být družice oddělovány od horního stupně mezi 59. a 88. minutou letu, přičemž konkrétně oddělení poté samostatně letícího družicového deployeru ION-SCV 004 Elysian Eleonora, na jehož palubě je český cubesat VZLUSAT-2 se zmíněnou sadou přístrojů, má nastat hodinu 24 minut a 30 sekund po startu.

Druhý stupeň nosné rakety Falcon 9 s popisovaným nákladem se každopádně zdárně dostal na oběžnou dráhu kolem Země. Podle SpaceX máme za sebou i kompletní odpojování aparátů s družicemi od raketového stupně.

„Družice se sice podle plánů dostane do vesmíru už 13. ledna, ale z oddělovače (deployeru) bude uvolněna na příslušnou oběžnou dráhu až 7–15 dní po startu (podle Václavíka nejdříve mezi 19. a 20. lednem – pozn. red.). Na informaci o tom, zda všechno funguje, jak má, si proto budeme muset počkat,“ upřesnil nedávno Norbert Werner z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, jehož tým na tom pracuje.

Nanodružice podle Wernera vychází z osvědčené koncepce typu cubesat, která umožňuje podle typu mise na sebe „skládat“ jednotlivé „kostky“ o rozměru 10 x 10 x 10 cm. V případě VZLUSAT-2 jde o konstrukci 3U s třemi „kostkami“, což dovolí instalaci experimentální kamery a dalších aparátů. Celková hmotnost činí 3,9 kg.

Družice bude stejně jako dřívější VZLUSAT-1 operována z pozemní stanice Fakulty elektrotechnické Západočeské univerzity (ZČU) v Plzni.

Co se týká zařízení na cubesatu, na detektorech gama záření spolupracoval maďarsko-česko-japonský tým.

„První detektor umístěný na družici GRBAlpha, která se do vesmíru dostala pod slovenskou vlajkou loni v březnu, již prokázal, že s jeho pomocí dokážeme rutině detekovat záblesky gama záření. GRBAlpha dosud detekovala pět takových záblesků, dva z nich během pouhých osmi hodin v noci z 18. na 19. října,“ poznamenal Werner.

Vědci podle něj chtějí vytvořit celou flotilu těchto detektorů, které by měly postupně pokrýt celou oblohu. Díky získaným datům by odborníci měli lokalizovat místa, odkud záblesky gama záření pocházejí. Záblesky vznikají během srážek neutronových hvězd či při gravitačním zřícení velmi hmotných, rychle rotujících hvězd. Astrofyzici v nich vidí možnost výzkumu mnoha fyzikálních jevů.

Jiná zařízení budou mapovat tzv. kosmické počasí. Na oběžné dráze už je jeden detektor částic 2SD, který v roce 2019 vynesla ruská raketa Sojuz. Nyní se na orbitu má dostat i druhý detektor, který vyvinuli a vyrobili vědci z Katedry fyziky FJFI ČVUT ve spolupráci s firmou esc Aerospace.

Nynější přírůstek 2SD podle ČVUT vedle měření počtu částic a jejich individuální identifikace dokáže také určit směr jejich letu a jejich energii (detektor SXRM jakožto součást zařízení 2SD). Součástí přístroje je také druhý detektor (SXM) pro zaznamenání fotonů tzv. měkkého rentgenového záření.

Data z aparátu z roku 2019, který je nadále funkční, podle výzkumníka Michala Marčišovského z FJFI ČVUT vědcům pomohou s výzkumem kosmického počasí a ionizujícího záření na oběžné dráze, což je hlavní cíl projektu, a je na něj zaměřena i současná pokročilejší generace detektoru.

Studium vesmírného počasí a ionizujícího záření má v budoucnu pomoci ochránit přístroje i lidské posádky před kosmickým zářením. Včasné zjištění nebezpečné úrovně jevu, který může poškodit zařízení i ohrozit astronauty, umožňuje přijmout potřebná opatření. V praxi jde např. o pootočení satelitu, aby vůči záření vystavil svou nejvíce chráněnou část, či dočasné vypnutí citlivých přístrojů.