Před 70 lety zemřel Edvard Beneš. Jeho život byl i dějinami státu

„V životě Edvarda Beneše se protíná individuální osud s dějinami státu. Úspěchy a nezdary prezidenta kopírovaly úspěchy a nezdary Československa, a to tím spíš, že jeho životní dráha splynula s politickým působením, jemuž nakonec vše podřídil. Soudit bývalého prezidenta také znamená posuzovat stát, který považoval za své dítě, poté ho ztratil a po válečném ‚kómatu‘ zase vzkřísil.“

Těmito slovy v závěrečných pasážích své životopisné knihy Edvard Beneš od slávy k propasti (Argo 2016) vystihl francouzský historik Antoine Mares důležitý aspekt portrétu této ústřední postavy našich dějin v první polovině 20. století. Druhý československý prezident prožil mnohé z rozhodujících událostí v centru dění a jeho počínání se stalo tématem nekončících kontroverzních diskusí a polemik.

V rozhovorech pro česká média po vydání své knihy Mares uvedl, že česká společnost si z Edvarda Beneše udělala jakéhosi obětního beránka – hlavního viníka, na něhož lze svést odpovědnost za Mnichov 1938, únor 1948 nebo i za vyhnání a odsun Němců po roce 1945.

V samotné publikaci v této souvislosti Mares připomíná slova z projevu Václava Havla u příležitosti 110. výročí Benešova narození v květnu 1994:

„Dějiny, osud, mezinárodní situace, politici domácí i zahraniční a především my všichni, tedy naše novodobá společnost, jsme tomuto člověku vložili na bedra břímě, které prostě neunesl. Všichni věděli a všichni vědí, že tento fyzicky slabý politický praktik a politický myslitel nebyl Atlasem schopným unést zeměkouli… Mne osobně dnes daleko více zajímá zvláštní schopnost nás všech promítat vlastní selhání do vybraných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před svým svědomím očišťovat.“

Podle Václava Havla zůstane Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech i posléze ve dnech únorového komunistického převratu věčným zdrojem diskusí, ale zároveň přiznal: „Čím jsem starší a čím víc zkušeností získávám, tím jsem ve svém kritickém posuzování opatrnější a zdrženlivější. Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší.“

„Náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát,“ shrnul svůj názor Benešův vzdálený nástupce na prezidentském stolci, „byla to postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin.“

Francouzský historik, který je specialistou na dějiny střední Evropy a životním osudům Edvarda Beneše se věnuje přes třicet let, dokázal ve své knize uplatnit odstup, který se projevil zvláště při nadhledu nad nacionálně pojímanými problémy – zatímco dosavadní literatura věnovaná Edvardu Benešovi, jak konstatuje Mares, „je poznamenaná sudetoněmeckou otázkou a kontroverzním hodnocením Benešova působení v letech 1938 a 1948, takže kolísá mezi dvěma póly: hagiografií a hanopisem“.

Mares se těmto úskalím chtěl vyhnout, a tak se podle svých slov „zaměřil na těsnou souvislost mezi působením politika a tlaky okolností, na něž se při Benešově hodnocení příliš často zapomíná“.

Život druhého československého prezidenta vykládá v kontextu doby, nedává předem jeho činům kladné či záporné znaménko, ale analyzuje jeho pozici a také informace, jež měl při svém rozhodování k dispozici. Postihuje tak Benešovo „drama mezi Hitlerem a Stalinem“, jak zní podtitul jeho knihy.

Státníka lze hodnotit mimo jiné podle jeho schopnosti úspěšně hájit zájmy národa nebo státu.

Když toto kritérium Mares vztáhl na Edvarda Beneše, který politiku považoval za vědecké umění, „ukazuje se, že přestože se neustále snažil uplatňovat objektivizaci a racionalizaci, narážela jeho přednostní ‚mechanika vyjednávání‘ na dvojí meze: jednak na sílu, pokud jí použily jeho protějšky, zatímco jeho vlastní zbraně byly nedostatečné, jednak na vášně, jimiž se nechal vést a zaslepovat – zprvu láskou k Francii, pak absolutní touhou smazat Mnichov, což ho vedlo přinejmenším k přehnané důvěře v Sovětský svaz.“

Mnichovská dohoda a její důsledky představovaly hlavní trauma Benešova života. Ačkoli dostával od roku 1935 diplomatickými i zpravodajskými kanály varování před Hitlerovými úmysly s Československem (a posléze též zprávy o neochotě západních spojenců dodržet své závazky), odmítal brát takové informace vážně a až do léta 1938 neustále opakoval, že nevěří, že by se Německo pustilo do války.

„Celý jeho pozdější postoj bude dokladem přesvědčení,“ poukazuje Mares, „jež v něm bylo hluboce zakořeněné, že on se nemůže mýlit. Z toho později vzešlo tvrzení o zradě, které neustále pěstoval a které posléze přejali jeho krajané jako celek.“

„Jsme opuštěni a zrazeni,“ řekl prezident odpoledne 30. září 1938 skupině osmi poslanců po přijetí mnichovské dohody. „Bylo to těžké rozhodování. Přijmout podmínky a zachránit národ, anebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit? Historie rozsoudí, co bylo správné. Mnichovské rozhodnutí je podepsáno čtyřmi velmocemi, z nichž dvě jsou naši přátelé.“

Od svého odchodu do exilu v říjnu 1938 považoval Beneš za svůj cíl Mnichov odčinit a vytvořením zábran zamezit jeho opakování v jakékoli podobě. Po obrovském úsilí se mu znovuustavení Československa po válce zdařilo a vystupoval jako sjednotitel a symbol, ztělesňující kontinuitu.

Jednou z velkých otázek poválečného období byla záležitost odsunu německého (a maďarského) obyvatelstva. Mares přibližuje tehdejší atmosféru ve společnosti, v níž se „po všech ukrutnostech války a šestileté nacistické okupaci považovalo vysídlování těchto populací za ‚normální‘ řešení problémů vycházejících z národnostní nesourodosti obyvatelstva“.

Ani Beneš nepovažoval odsun za pomstu: „Jde o požadavek z naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti“, o „završení staletého národního boje“.

„Rozhodnutí o odsunech a jejich uskutečnění,“ konstatuje Mares, „představuje u Edvarda Beneše jakousi poskvrnu, kterou lze zneužívat tím spíš, že se vytrhuje ze souvislostí a personifikuje odvoláváním se na tzv. Benešovy dekrety (byť ve skutečnosti šlo o dekrety Národního shromáždění), čímž se na Beneše svaluje vina, která byla kolektivní.“

Velkou pozornost věnoval Mares událostem v únoru 1948. Ukazuje, že souboj mezi prezidentem a vůdcem komunistů Klementem Gottwaldem (od poloviny roku 1946 premiérem) probíhal už od roku 1945, i když zastřeně, neboť se v mnoha věcech shodovali, zejména na sociálních změnách a oba schvalovali odsuny menšin.

Při rekonstrukci dramatických dnů únorové krize poukazuje Mares na ukvapené jednání nekomunistických ministrů při podání demise, jež v té době již vážně nemocného prezidenta zaskočilo a nesouhlasil s tak otevřeným střetem s komunisty.

Nicméně lpěl na parlamentním řešení a zároveň 25. února při návštěvě komunistické delegace oznamoval, že uvažuje o svém odstoupení a nechce být překážkou budoucnosti. Pod značným psychologickým tlakem nakonec demisi i Gottwaldův požadavek vytvoření nové vlády téhož dne přijal.

„Opět v něm převládl ‚diplomat‘,“ hodnotil Mares jeho postoj v krizi. „Nechtěl vyvolat občanskou válku. Věrně se držel představy, že je třeba zachovat jednotu národa, kterou měl v sobě hluboce zakořeněnou, takže couvl před použitím síly při řešení politického sporu. Přesvědčení, že jakmile jednota zanikne, bude národ v ohrožení, lze považovat za utopické, avšak představuje jednu z hlavních linií Benešova politického myšlení.“