Před 50 lety se upálil Jan Palach. Pár dní poté jej následoval i Josef Hlavatý

Palachův čin dodnes vyvolává spory. Chtěl sice společnost probrat z apatie, je však otázkou, zda by jako živý nemohl působit více. Připomeňme si jeho život.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze, vyrůstal v nedalekých Všetatech. Po gymnáziu chtěl jít studovat historii. Přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) udělal, ale pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Jako náhradu si zvolil zemědělskou ekonomii na VŠE.

Roku 1968 se mu povedlo přestoupit přímo do druhého ročníku na kýženou fakultu, kde studoval historii a politickou ekonomii.

„Na fakultě se aktivně účastnil studentských protestů proti okupaci v srpnu 1968, včetně listopadové okupační stávky. Na protest proti postupující letargii československé společnosti se 16. ledna 1969 polil v horní části Václavského náměstí hořlavinou a zapálil,“ řekl Novinkám již dříve Martin Jelínek z FF UK. Pasivita lidí pro něj byla horší než okupace.

Svůj úmysl nikomu neprozradil. S kamarády nejprve vítal změny, které započaly v lednu 1968 po nástupu Alexandra Dubčeka do čela KSČ a během pražského jara. Když se ve Všetatech ráno 21. srpna dozvěděl o okupaci země, přes matčiny protesty odjel autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval s vojáky.

Studenti, vnímající nastupující normalizaci, reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Neúspěšně požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, svobodu slova i shromažďování. Chtěli rovněž jednání o úplném odchodu vojsk.

Dne 16. ledna 1969 ráno odjel Palach vlakem ze Všetat do Prahy. Kolem půl třetí odpoledne se objevil u kašny pod rampou Národního muzea. Polil se benzínem a zapálil. Poté přeskočil zábradlí a jako živá pochodeň běžel směrem k Domu potravin.

Jedním ze svědků byla tehdy i šestatřicetiletá účetní Marta Indrová. Slyšela, jak mumlal: „Dopis…, v aktovce je dopis… u fontány…, přečtěte ho…“

„Byl zalepen jen napůl. Přečetla jsem si jen začátek, z něhož jsem zjistila, že jeho čin byl motivován politickou situací. Uložila jsem dopis zpět do obálky a dala do tašky. Potom si věci vzali příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB),“ sdělila později ve výpovědi.

Publicista Miroslav Šiška, který se zabýval moderními dějinami, napsal, že během několika minut převezla sanitka Palacha na kliniku plastické chirurgie do Legerovy ulice. Utrpěl popáleniny třetího stupně na 80 procentech těla.

Službu měla sestra Svatava Pinkasová. Ucítila výpary benzínu, proto se zeptala, zda šlo o nešťastnou náhodu. „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ odpověděl Palach. „Proti cenzuře a proti vydávání Zpráv.“ Tím myslel okupační tiskovinu.

„Aniž bych se ho dále vyptávala, řekl mi ještě ve výtahu, že jich bude víc, že jde o skupinu a že za pět dnů bude další. Doslova mi řekl, že chtějí demonstrovat tímto způsobem jako buddhisté ve Vietnamu,“ vypověděla sestra 27. ledna 1969.

„Nemyslete si, že jsme spolek sebevrahů,“ dodal Palach.

Zpráva o tragédii se rychle rozšířila. Druhý den byl zveřejněn celý dopis, kde se navíc podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Zavládly obavy, kdo jeho čin zopakuje. Existenci údajné skupiny následovníků se nedařilo potvrdit ani VB, ani lékařům. Palach odmítal sdělit, kdo jsou její členové.

Ráno 19. ledna se jeho stav trochu zlepšil, požádal o návštěvu Evy Bednárikové, kamarádky jeho dívky Heleny Zahradníkové. Avšak už nebyl schopen souvislejších výroků. Pouze poprosil, aby k němu přišel ještě student Lubomír Holeček. Jeho stav se už jen zhoršoval. Slyšeli nesouvislé a protichůdné výroky, na shromážděních nicméně hovořili o jeho „posledním vzkazu“. Měl si přát, aby se již další lidé neupalovali.

Tři hodiny po jejich odchodu zemřel. Jeho pohřeb z 25. ledna se stal velkou politickou manifestací za svobodnou společnost a demokracii.

Na svoji původní výzvu obsadit rozhlas Palach nedostal odpověď, a tak se po několika dnech rozhodl pro jinou formu protestu – popisované sebeupálení. Setrval u teze o celonárodním odporu a generální stávce.

Aby tomu dodal větší váhu, tak informaci, že je členem skupiny dobrovolníků, kteří jsou v případě nesplnění požadavků připraveni pochodeň číslo jedna následovat, si nejen dle Šišky zřejmě vymyslel.

V příštích letech bylo jeho jméno vymazáváno z kolektivní paměti. Smysl jeho oběti se v ČSSR veřejně připomněl až po 20 letech (a přesně před 30 lety), když jeho památku uctili 15. ledna 1989 představitelé několika opozičních skupin.

Pietní shromáždění u sochy sv. Václava tehdy skončilo zadržením aktivistů a přerostlo v pouliční demonstrace v centru Prahy. Byly tvrdě potlačeny, do dějin vešly jako „Palachův týden“, ale předznamenaly pád socialismu.

Jeho čin každopádně – ať už si to přál, či nikoli – následovalo několik dalších, mimo jiné Jan Zajíc, Josef Hlavatý či Evžen Plocek. Šestnáctý leden je titulován jako Den památky Jana Palacha, státním svátkem ale stále není.

Podle dobové zprávy ministerstva vnitra byla jen na území českých zemí od 16. do 31. ledna 1969 zaznamenána desítka případů pokusu o sebeupálení, z toho dva skončily smrtí: Palach a Hlavatý.

Příběh Josefa Hlavatého (4. prosinec 1943, Křimice – 25. leden 1969, Plzeň), byť se srovnatelným koncem, byl mnohem méně poetický a rozporuplnější. Na první pohled by se mohlo zdát, že je nesmírně silné a zajímavé, že takto demonstrativně proti okupaci a proti režimu vystoupil příslušník dělnické třídy. Tak jednoduché to však nebylo.

Dne 20. ledna 1969 se kolem osmé hodiny večer na Dukelském náměstí (dnešní Náměstí T. G. Masaryka) v Plzni polil petrolejem a zapálil 25letý pivovarský dělník Josef Hlavatý. První následovník Jana Palacha, mladík s osobními problémy, o pět dnů později v nemocnici na následky popálenin třetího stupně zemřel.

Náhodní chodci nejprve hořícího Hlavatého uhasili a zavolali záchranku. Svůj čin uskutečnil na symbolickém místě, kde dříve stál prvorepublikový Pomník Národního osvobození, jehož dominantou byla socha prvního čs. prezidenta Masaryka (obnoven po roce 1989).

Na místě činu nejprve několik hodin diskutoval hlouček lidí, který se postupně rozrostl asi na 150 osob. Kdosi přinesl státní vlajku, na kterou položil trnovou korunu. Na místo též někdo přinesl z novin vystřižený portrét Palacha, u kterého lidé zapalovali svíčky.

Toho večera se o činu Hlavatého dozvěděla širší veřejnost, neboť se o něm při živém televizním projevu zmínil prezident Ludvík Svoboda, který dle historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) žádal, aby se už Palachem nikdo neinspiroval.

„Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk,“ prohlásil viditelně otřesený politik. „Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe, i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy.“

Druhého dne rozhlas a televize zveřejnily s odvoláním na tiskovou konferenci ministra vnitra ČSR Josefa Grössera, že popálený Hlavatý svého pražského předchůdce neznal a že se jedná o alkoholika, který měl závažné osobní problémy a jehož případ proto není možné v žádném případě spojovat s činem pražského vysokoškoláka.

Je ovšem také jasné, že ministr zamlčel některá nepohodlná fakta. Mezi nimi slova, kterými Hlavatý svůj čin vysvětloval při přijetí do nemocnice.

„Zdravotní stav jest kritický. Při převozu do nemocnice řekl Hlavatý pouze své jméno, adresu a na dotaz lékaře, proč svůj čin spáchal, uvedl, že tak učinil na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád,“ stálo ve zprávě z 21. 1. o mimořádných událostech hlášených Veřejné bezpečnosti.

Jaký byl vlastně jeho osud? Vyrostl v rodině bývalého bachaře borské věznice. Učil se původně slévačem, ale pro časté absence a problémy s alkoholem byl z učení vyloučen. Poté vystřídal několik povolání, naposledy byl zaměstnán jako dělník v plzeňském pivovaru.

V roce 1964 se oženil a měl dvě děti. Manželství nebylo šťastné: po čtyřech letech manželka odešla a požádala o rozvod. Necelé dva týdny před tragickým činem bylo jejich manželství rozvedeno. Vyšetřovatelé zjistili, že to nesl těžce – hlavně jej trápilo, že výchova dětí byla soudem svěřena manželce. Dle jejího svědectví i výpovědí několika přátel občas mluvil o sebevraždě.

Bývalá manželka rovněž tvrdila, že se Josef Hlavatý nikdy o politiku nezajímal, což ale částečně popírají výpovědi jiných osob, jak je uvedeno ve zprávě o výsledcích vyšetřování, citované v textu o Hlavatém, který Novinkám zaslal ÚSTR:

„V srpnových událostech byl aktivní, celé noci dlel u rozhlasu v Plzni a zúčastnil se strhávání orientačních tabulek ulic, jakož i psaní protisovětských hesel. Od té doby začal mít k SSSR nepřátelský postoj. Předtím sympatizoval s politikou SSSR, stejně jako jeho rodiče. V posledních dnech byl Hlavatý zádumčivější, ale neví se přesně, jestli v důsledku rozvodu nebo pod dojmem upálení studenta Palacha. O tomto činu však s jeho nejbližšími celkem nemluvil.“

Hlavatého matka navíc při výpovědi na služebně SNB uvedla, že se doma o sebeupálení Jana Palacha bavili:

„Když jsme se dozvěděli, že se v Praze upálil nějaký student, samozřejmě jsme o věci doma hovořili, ovšem syn Josef se tohoto hovoru mnoho nezúčastnil, pouze se vyjádřil, že takových bude více. Po celou sobotu (18. ledna 1969) a neděli byl nemluvný, zaražený a ani nešel nikam na pivo. Byla jsem tím dosti překvapena a myslela jsem, že to je ještě důsledek rozvodu. Byl totiž od Nového roku jaksi nesvůj, ovšem nikdy nehovořil doma o sebevraždě.“

Jeho otec naopak tvrdil, že se se synem o Palachově činu vůbec nebavil. Podle jeho názoru sehrálo hlavní roli nešťastné manželství. Prý se už nezajímal ani o sport v televizi.

Kriminalistům se podle Blažka povedlo vypátrat muže, který s Josefem Hlavatým strávil poslední hodiny před činem. Dvacetiletý železniční dělník Stanislav Huml se s ním měl seznámit již dopoledne 20. ledna v jedné z plzeňských restaurací.

Téměř celé odpoledne strávili v restauraci Lidový dům. Podle svědectví číšníka Josefa Petroviče přišli kolem 14. hodiny. Hlavatý zde vypil šest nebo sedm piv. Okolo sedmé večer z restaurace odešli v doprovodu dvou dívek. Jak Huml uvedl, původně chtěli do kina.

Po chvíli se Hlavatý s trojicí na ulici rozloučil a odešel pryč s tím, že se druhý den setkají v jedné z restaurací. Huml byl šokován, když uviděl v novinách článek o sebeupálení a u něho fotografii Hlavatého: Nic na něm prý nepoznal a o politice se nebavili. Že by zkrat?

Náčelník Krajské správy SNB Plzeň pplk. Dvořáček ve zprávě pro ministra vnitra z 22. ledna napsal: „Motiv jeho jednání vyplynul zřejmě z jeho osobních konfliktů a nikoliv politického přesvědčení, i když bylo ovlivněno bezpochyby psychózou činu Palacha.“

„O Palachův čin se dle výpovědi příbuzných velmi zajímal, byť nikdy nenaznačil, že by chtěl kráčet v jeho stopách. Je otázkou, jak vážně brát jeho slova o protestu proti okupaci, která podle svědectví lékaře pronášel v nemocnici. Sice uvedl jako motiv sebeupálení snahu protestovat proti okupaci, ale ministerstvo vnitra to zcela zamlčelo a hovořilo o jeho nezřízeném životním stylu a osobních problémech,“ shrnul historik Blažek v článku „První následovník“ v časopise Paměť a dějiny.

To vše vedlo k rychlé dehonestaci a marginalizaci aktu, který byl zpočátku považován za možné pokračování Palachova odporu. Hlavatý byl nakonec odsouzen jako člověk, který poskvrnil jeho „čistotu“, jak poznamenal Blažek.

Jeho pohřeb proběhl v rodinném kruhu bez zájmu veřejnosti, nepřipomíná ho ani žádný památník. I proto byl za Pochodeň č. 2 označen až Jan Zajíc, který se na protest proti sovětské okupaci upálil 25. února 1969.