Pravěcí lidé usedli k ohni a optickou iluzí rozpohybovali rytiny zvířat, tvrdí studie

Výzkumníci z univerzit v severoanglických městech York a Durham prozkoumali 50 kamenných destiček ze sbírek Britského muzea, na které před zhruba 15 tisíci lety dávní lovci a sběrači vyryli obrázky. Umění ve spojení se šlehajícími plameny tak mohlo vést k neuvěřitelně působivým jeskynním galeriím, napsal server CNET.

Vápencové destičky objevili archeologové ve skalní dutině na jihu Francie v průběhu 19. a na začátku 20. století. Jsou na nich vyobrazena různá zvířata, zejména koně, jeleni či zubři, ale i vlci či kozorožci.

Britští vědci na okrajích některých kamenů s rytinami identifikovali vzorce poškození plameny, tedy důkaz, že destičky pravěcí lidé pokládali blízko ohně. Aby zjistili, proč tomu tak bylo, výzkumníci provedli řadu experimentů ve vlastnoručně postaveném prehistorickém táboře i ve virtuální realitě. Zrekonstruovali i vlastní kamenné destičky v původní podobě s jasnými bílými liniemi a rozložili je okolo ohniště.

„Experiment jsme provedli i v noci, kdy se efekt u mihotavého světla ohně projevil naplno. Když nám ty vyryté tvary ožily před očima, byl to poměrně vzrušující zážitek,“ popsala spoluautorka studie Izzy Wisherová z univerzity v Durhamu.

„Vzrušující také bylo, když jsme později pozorovali, že vzorce opálení ohněm vzniklé při této aktivitě se nejvíc podobají těm na našich exemplářích,“ dodala. Kamenné destičky podle ní mohly plnit i praktickou funkci – rovněž ohniště ohraničovaly.

Lidský mozek je navíc obzvlášť přizpůsoben k tomu, aby si měnící světlo a stín interpretoval jako pohyb a formy, které jsou mu vizuálně známé, v těchto proměnlivých světelných podmínkách identifikoval, uvádí studie. Díky plamenům a umístění řady destiček by vyrytá zvířata podle Wisherové „ožila“, jako kdyby byla animovaná.

Tito magdalénští lidé možná riskovali sežehnutí svých výtvorů zkrátka proto, že plameny byly součástí jejich uměleckého díla – vnímali oheň jako umělecký nástroj, doplňuje CNET. (Magdalenién je archeologická kultura zaujímající pozdní část mladého paleolitu, tj. období zhruba před 17 až 11 tisíci lety. Jde o poslední velkou civilizaci období paleolitu. Pojmenována je podle eponymní lokality la Madeleine v Dordogne ve Francii – pozn. red.)

„Jedná se o společnosti, které se opravdu zaměřují na zvířata. Celý svůj život tráví jejich stopováním, lovem, přemýšlením o nich, jejich kůže zpracovávají na oděvy. Nemyslím si proto, že je přehnané domnívat se, že si o zvířatech i vyprávěli,“ uzavřela vědkyně.

Studii tým zveřejnil v odborném časopise PLOS One.