Článek
Krysy jsou savci jako my, množí se rychle, dobře se s nimi manipuluje, nejsou náročné na chov a – jak se později zjistilo – některé jejich biologické charakteristiky jsou hodně blízké lidem.
Místo přírody umělé prostředí
V počátcích bývaly podmínky v krysích „ubikacích“ v laboratořích blízké přírodním. Zvířata byla chována po skupinách, v prostorných klecích se substrátem, v němž mohla hrabat, měla k dispozici materiál na stavbu hnízd, běhací kolečka a samozřejmě dostatek vody a potravy.
Už od 60. let minulého století ale byly ubikace přizpůsobovány hygienickým požadavkům a staly se z nich malé, mobilní sterilní krabice pro jedinou krysu, bez veškerého vybavení, zůstala jen pítka a misky s potravou. Místo skupinového chovu převážil přehlednější chov individuální.
Dlužíme těmto tvorům co nejlepší život.
Důvody redukce chovného prostředí mají svou logiku. V první řadě potřebu vyloučit náhodné faktory, ovlivňující průběh a výsledky experimentů, a rovněž úspory. Jen laboratorních krys chová každé větší specializované pracoviště desítky tisíc. „Čím víc peněz dáme na vybavení klecí, tím méně jich zbyde na vlastní výzkum,“ brání úsporný chov Jonathan Godbout, neurolog Univerzity státu Ohio, který na krysách studuje vztah stresu a stárnutí.
Hlavním argumentem je ale reproduktibilita dosažených poznatků, tedy možnost dosáhnout stejných výsledků opakováním stejného postupu v libovolné laboratoři. Věda se totiž zdráhá uznat objev, který se nedaří zopakovat. Takže je snaha o to, aby výzkumné experimenty probíhaly za standardních podmínek, s co nejmenším počtem proměnných faktorů.
„Péče“ se omezuje na to, aby zvířata měla zajištěny základní životní podmínky, při experimentech zbytečně netrpěla a jejich chov byl co nejjednodušší a nejlevnější. Aby byla „chlupatými zkumavkami“ bez dalších nároků.
Zvířata jsou taky lidé
V posledních letech se ale ukazuje dvojsečnost takového přístupu. Jen jeden až dva z každých deseti léčebných postupů, úspěšně odzkoušených na laboratorních zvířatech, funguje i v humánní medicíně.
Někteří vědci si tak položili otázku, zda problém není v tom, že se novinky testují v ideálních podmínkách laboratoří, ale uplatňují se v různorodém prostředí běžného života.
„Snažíme se hlídat laboratorní zvířata natolik, že už přestávají být sama sebou a stávají se pro vědu nepoužitelná,“ vysvětluje jeden z průkopníků nových myšlenek, Joseph Garner ze Stanfordovy univerzity v kalifornském Palo Alto. „Jestli chceme, aby nám zvířata řekla, jak se budou nové léky a postupy projevovat na lidech, musíme je chovat víc jako lidi.“
Garner se snaží přesvědčit kolegy, aby svým „pokusným králíkům“ zpříjemnili život obohacením jejich ubikací. Schovávačky, běhací kolečka a další „zbytečnosti“ nahrazující přírodní prostředí se na první pohled mohou zdát v laboratoři jako nadstandardní přepych, ale jde o prostředky, aktivující stav a kondici. V takovém prostředí jsou laboratorní zvířata nejen „šťastnější a spokojenější“, ale reagují přirozeněji a výsledky experimentů by měly být hodnotnější.
Léčit nejen tělo, ale i duši
Existuje už řada studií o negativním vlivu sterilních chovů na zdraví laboratorních zvířat. Krysy z malých a trvale osvětlených klecí jsou náchylnější k nádorům, obezitě, ke snížení imunity a k dalším neduhům.
Pozitivní vliv přirozenějšího chovu objevil už v roce 1947 psycholog Donald Hebb. Krysy, které vyrůstaly v „domácí“ péči jeho dcer, byly ve srovnání se zvířaty, chovanými v laboratoři, při učení mnohem úspěšnější. Později vědci prokázali, že u krys, v jejichž klecích byly dřevěné hračky a běhací kolečka, se více rozvinuly senzorické oblasti mozku.
Onkoložka Lei Caová z Univerzity státu Ohio zařídila svým krysám klec o ploše jednoho metru čtverečního s množstvím „hraček“, že ji kolegové překřtili na Leiin Disneyland.
U takto chovaných krys se ale naočkovaná rakovina projevila tvorbou nádorů o čtyři pětiny menších než u kontrolní skupiny hlodavců ze sterilního chovu. Caová usoudila, že stimulující prostředí aktivovalo klíčovou oblast mozku, hypothalamus, a to nádory zbrzdilo. „K obohacení klecí existují pádné důvody,“ uvedla. „Nejde léčit jenom tělo, musí se léčit i duše,“ dodala v nadsázce.
Nenoste krysy za ocas!
Nejde jen o vybavení klecí. Například krysy jsou pravidelně vystavovány hororové situaci. Do klece vtrhne obří predátor (laborantova ruka), chytí zvíře za ocas nebo zadní končetinu a zvedne ho do prázdna, aby jej v lepším případě uložil do nové, vyčištěné ubikace, v horším položil na laboratorní stůl, kde je krysa podrobena většinou nepříjemnému zákroku.
„Nemůžete jim udělat nic, co by je stresovalo víc,“ upozornila veterinářka Jennifer Lofgrenová z univerzity státu Michigan. Ve svých laboratořích proto testuje jiný způsob manipulace – do klecí dává plastové trubky. Krysy je brzy prozkoumají, a když je třeba zvíře z klece vyndat, bez obav do nich lezou a transport už není tak stresující.
Lofgrenová zkouší i další opatření. Králíky, dříve chované v klecích po jednom, sestěhovala do skupin a klece vybavila různými předměty. Králíci je přehrabávají, hryžou a hrají si s nimi. V přírodě totiž žijí ve skupinách a navzájem se učí – to v individuálních klecích nemohou.
Na zdi, podél nichž jsou ovce, užívané k pokusům, vyváděny na pastvu v univerzitním kampusu, umístila fotografie jich samých. Studie totiž prokázaly, že ovce rozeznávají obličeje členů stáda. To vše s cílem udržet zvířata v co nejlepším psychickém stavu, aby experimenty na nich prováděné odpovídaly přirozeným podmínkám.
Stále víc vědců začíná chápat, že šťastné krysy znamenají lepší vědu – možná méně výsledků, ale kvalitnějších. Na výročním jednání americké Asociace využití laboratorních zvířat ve vědě bylo otázce obohacení zvířecích ubikací věnováno 83 z celkových 171 vystoupení.
„Dlužíme těmto tvorům co nejlepší život,“ říká Lofgrenová. „Dávají nám ze sebe to nejlepší, tak bychom jim to měli vracet.“
