O buňátu nekatitelném a dalších vynálezech

Vyšlo o něm mnoho publikací i knih – psal o něm i Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Josef Váchal a Ignát Hermann. Když profesor Hron (1840-1921) opouštěl roku 1897 Hradec Králové, kde učil na gymnáziu, a vzdával se činné služby, uspořádal pro své kolegy, kterým říkal souputníci, hostinu.

Sestavil pro ni svůj vlastní jídelníček a hosté žasli. Zněl: 1. vývara (polévka) 2. hovadina s omokem česenu (hovězí s česnekovou omáčkou) 3. kokrhec výminka (kapoun) 4. svinstvo jablečné (závin, který se svinuje) 5. černec (černá káva). Jisté je, že kolegové si pochutnali.

Mezi nejznámější Hronovy vynálezy patřil buňát nekatitelný. Pod tímto podivuhodným názvem se skrýval inovovaný kalamář, s nímž došel od vynálezu přes výrobu až k prodeji.

Sám si na něj dokonce tvořil i reklamy.

Svůj první lepenkový model buňátu sestavil profesor Hron v roce 1891. Proč jej nazval buňát, není známo. Princip vynálezu vycházel z působení atmosférického tlaku na kapaliny. Buňát tvořily dvě hlavní, vzájemně propojené nádobky, jejichž cílem bylo udržet inkoust čistý a zabránit jeho vysychání.

Byl skleněný. Kupovaly jej hlavně střední školy – zřejmě ze solidarity ke kolegovi (osobou profesora Hrona se například zabýval Vladimír Borecký v knize Legenda o Hronu, Gutenberg 2007).

Buňát byl někdy nevyzpytatelný. Používal ho i Karel Čapek – a měl jej rád. Spisovatele fascinoval jako technická novinka. Čapek jej dostal od svého otce a velmi si ho považoval. Jeho budoucí švagr, novinář Karel Scheinpflug, který s Čapkem pracoval v Národních listech, na buňát vzpomínal. Nazýval jej ovšem „vynález potrhlého profesora Hrona“.

Scheinpflug navštěvoval Čapka v roce 1922 v jeho bytě v Říční ulici 11 v Praze, kde spisovatel zápasil s buňátem. „Ať už to bylo teplem, či změnou atmosférického tlaku, vzduchovou bublinou nebo z nějakého nevyzpytatelného důvodu, kalamář se občas proměňoval v cosi na způsob bahenní sopky a zničehonic stříkal inkoust po celém pokoji.

Čapek sveden nevinným vzezřením kalamáře podezíral zpočátku posluhovačku, že mu s ním něco provedla. Když však jednou ráno začal buňát píšícímu Čapkovi chrlit inkoust do obličeje a po stěnách, odprosil v duchu tu dobrou ženu a buňát vyhodil,“ líčil Scheinpflug.

Tak či tak, buňát byl stejně vrtkavý jako profesor Hron.

Jakub Hron se narodil 4. června 1840 jako šestý syn Jana a Rosalie Hronových v Metánově v jihovýchodních Čechách. Jeho otec byl sedlák a poslední metánovský rychtář. Hron studoval gymnázium v Českých Budějovicích a v Jindřichově Hradci.

Poté pokračoval ve studiu matematiky a fyziky na filozofické fakultě v Praze a ve Vídni. V posledně jmenovaném městě dosáhl roku 1870 učitelské aprobace pro nižší gymnázium. Po působení na gymnáziu v Opavě a Jindřichově Hradci získal ve školním roce 1871 a 1872 místo na gymnáziu v Hradci Králové. A zůstal tam přes čtvrt století.

Skutečným učitelem byl jmenován až v roce 1883. Mohlo za to i jeho zvláštní chování. V roce 1879 si např. podal žádost o profesuru řediteli Klumparovi s netaktickou nabídkou, že je schopen zastat i funkci ředitele. V sedmdesátých letech mu zemřeli rodiče. Ženu si nikdy nenašel, poněvadž se řídil heslem: „Nechoď k ženě sám častokráte, až ona sama prvé kroky udělá!“ To bylo docela moderní, ale v jeho době neproveditelné.

V roce 1871 si nechal Hron patentovat svůj první vynález – bezkolejnou lokomotivu. V té době si psal deníky a podepisoval se K. H. M. - Kuba Hron Metánovský. Vynálezů měl bezpočet.

„Každý rok něco vymyslit je vzdělanec,“ bylo jedno z Hronových hesel, kterým dodával na podivuhodnosti i jeho svérázný jazyk. Ne každé ze svých vnuknutí dotáhl ovšem do konečné podoby. Navrhl mimo jiné zdokonalení telefonu dutým drátem, svítilnu do ruky, zřejmě předchůdkyni baterky, nebo úpravu fekálií do krychlí. Smysl takové konzervace ovšem není jasný.

Pod názvem „vzduchada“ chtěl vytvořit letadlo s pohyblivými křídly napodobujícími let ptáků. Také vynalezl „lazut“, jakési ozubené půlměsíce, které používají opraváři elektrického vedení. Navrhoval také nábytek a různé složitější draky.

V roce 1897 Hrona předčasně pustili do výslužby. Bylo to hlavně pro jeho podivínství, které se podepisovalo i na jeho zjevu.

Hron svým oděvem vždy své okolí šokoval a nikdy se mu nepodařilo známé přesvědčit, aby se uchýlili k jeho reformní módě. Na hlavě nosil „hronoid“, zašpičatělý klobouk čili „pohlavní pokrytec“. Dřevěnou formu klobouku si navrhl sám – pražský kloboučník pak dílo dokončil. Byl šišatý, s ventilem nahoře a neměl podléhat atmosférickému tlaku. Klobouk byl tak těžký, že profesorova hlava byla neustále pokleslá. Honosil se také okapem, který odváděl dešťovou vodu.

Do očí bily jeho „blátoměrné“ boty, které měly tvar nepálené cihly. Jejich podrážku vyplňoval korek a jeho tloušťku vypočítával Hron podle průměrné roční výšky bláta v Hradci Králové a později i v Praze. Obuvník se řídil Hronovými výpočty. Jako bačkor užíval dřevěných bedýnek. Není divu, že o něj okolí jevilo takový zájem. Nezlomila jej nicméně ani penze.

V roce 1901 se jednašedesátiletý Hron nechal zapsat na Karlo-Ferdinandově univerzitě na medicínu. Ubytoval se na Královských Vinohradech v Korunní ulici, koupil si kostru a studoval na ní anatomii. Kolegům říkal „součtury“ a vycházel s nimi dobře. Často s nimi chodíval na Vikárku, ale piva pil jen málo a pouze „z vlasteneckých důvodů“. Občas „kouřil“ doutník, což spočívalo v tom, že k němu pouze čichal. Prý s nimi jednou šel i do bordelu, ale okolí jenom pozoroval.

Na fakultě dosáhl Hron i prvního rigoróza. A vynalézal. Snášel špatně zápach v pitevně a vynalezl proto „pitevní dmuchadlo“. Jak pravil - „vyháněl smrad smradem“. Na ústí rozprašovače připevnil dlouhý páchnoucí doutník, ten zapálil a gumovým balónkem „dmuchal“. S přístrojem kráčel mezi mrtvolami a prohlašoval: „Nekouřím a přece kouřím.“

Také vynalezl „pitevní čepici“ ze dvou polokoulí. A nabízel chirurgům „hudební narkózu“. Přesto druhé rigorózum už neudělal. Protestoval proti němu profesor Josef Hlava, který si nepřál, aby Hron dál studoval, protože je neohrabaný stařec a nemůže léčit lidi.

A z patologické anatomie jej vyhnal.

V té době se o Hrona zajímali i psychiatři. Slavného psychiatra Karla Kuffnera Hronova osobnost opravdu fascinovala. Domníval se, že trpí megalomanií (chorobné velikášství) a depresemi spojenými se střídáním melancholických a manických stavů.

Jiný známý psychiatr Antonín Heveroch označil Hronův stav pouze za podivínství, za jistou povahovou úchylku. Patřilo k ní snad i to, že se Hron po neúspěchu v medicíně dal na práva, ale v roce 1906-1910 absolvoval jen sedm semestrů. Pořádal tam pro své mladší kolegy přednášky, např. Popis prostora a míst prostorných. Studenti se dobře bavili, zato děkanát jeho vystoupení hodnotil jako frašku a zakázal je.

Studentské peripetie ovšem Hronovi nebránily pokračovat ve vynalézání. Už v červnu roku 1901 předvedl Jakub Hron v Hradci Králové balón vlastní konstrukce, pokřtěný na „slonový balón“.

Měl skutečně tvar slona, který sedí na aviatikově koši a připomínal nosítka indických mahárádžů. Devatenáctého června byl slavně předveden veřejnosti. Experiment nedopadl dobře – sloní hřbet praskl a slon splaskl. Tímto pokusem se Hron rozloučil s Hradcem Králové.

V roce 1910 po neúspěchu na právech se Hron už do letního semestru nezapisoval a rozhodl se, že se odstěhuje z bytu na Korunní třídě v Praze a vrátí se do rodného Metánova. Tam obýval zpočátku taneční sál s devíti okny v hostinci svého synovce Josefa Hrona. Zařídil si jej po svém.

Z lavic si udělal knihovnu. Doprostřed sálu umístil stůl a pohodlnou pohovku, zvanou „hovník“. Na té spal – místo polštáře si dával pod hlavu poleno. Pod stůl pokládal dřevěné bedničky – bačkory. Do oken umístil různé chemické náčiní. A psal – o matematice, filozofii, filologii, češtině, astronomii. Knihy vydával vlastním nákladem.

A také se rád procházel. Chodil do Žirovnice, Počátek i Jindřichova Hradce. Povídal si s venkovany a nabízel jim peníze za to, že je zdržel od práce. Sbíral všechno možné – mezi jiným nerosty a rostliny. Lidé jej přes veškeré podivínství měli rádi. Jakub Hron se z hostince později přestěhoval na výměnek do čísla patnáct. Měl tam skromnou sedničku. I tu ozvláštnil svými vynálezy.

Jakub Hron si pro sebe udělal „keniju“, jakousi budku pobitou plechem, kterou mohl pomocí kladky vytahovat ke stropu. V ní se usadil, když potřeboval soukromí, a bádal. Podle svých slov také využíval tepla, které bývá nejvyšší právě u stropu.

Celý život byl Jakub Hron zdravý. Až v pátek 29. dubna 1921 nečekaně zemřel ve své posteli – sklátila jej pouhá chřipka.

Ještě za jeho života o něm v roce 1918 napsal sloupek Karel Čapek. Nazval jej donkichotem 19. století. Hronův zajímavý a plodný život dodnes připomíná jeho muzeum v rodném Metánově.