NASA spřádá plány, jak zachránit Zemi před asteroidem

Experti už mají několik nápadů, jak v případě, že to bude nezbytné, srážce Země s asteroidem zabránit, napsala BBC. Žádná z možností není snadná a jedna z nich počítá s použitím jaderných zbraní.

Vlády už každopádně hrozbu srážky s asteroidem začaly brát vážně. V lednu tak Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) založil již zmíněný Úřad koordinace planetární obrany. Pod jeho záštitou vznikne observatoř hlídající asteroidy a bude spolupracovat s ostatními kosmickými agenturami.

Důležité je pozorování. „Zkoušíme detekovat cokoli, co by mohlo být hrozbou během několika let či desetiletí. Vše chceme vědět v předstihu,“ uvedl Lindley Johnson, z planetární obrany NASA.

Jen nebezpečí odhalit nestačí. Je třeba konat. Nejjednodušší metodou obrany planety se zatím jeví takzvaný planetární kulečník. Pomocí družice by poslal těžký předmět či samotnou sondu, která by asteroid srážkou rozbila. Poté by se měl asteroid vychýlit ze své dráhy a Zemi minout.

Společná mise NASA a Evropské kosmické agentury (ESA) jménem AIDA bude pomocí dvou kosmických lodí AIM a DART popisovanou metodu v příštích letech testovat. Konkrétně mezi roky 2020 a 2021.

V roce 2022 se k naší planetě přiblíží asteroid s názvem Didymos, který doprovází společník Didymoon. Jde tedy o planetku s vlastním měsícem. Didymos, objevený již v roce 1996, měří asi 780 metrů v průměru, zatímco Didymoon jen asi 170 metrů.

Loď AIM má za úkol setkat se s asteroidem a prozkoumat ho. Jakmile dorazí DART, narazí do Didymoonu a AIM bude usilovat o to, aby bylo jasné, jaký má srážka efekt.

Pro ilustraci, 1,18 kilometru v průměru velký kráter v Arizoně byl způsoben jen třetinovým objektem v porovnání s Didymoonem. Didymos tak má potenciál zničit celé město.

„Chceme změnit oběžnou dráhu Didymoonu kolem většího objektu,“ říká Patrick Michel, vědecký pracovník z Národního centra pro vědecký výzkum ve Francii a jeden z předních členů týmu AIDA. Výzkumy se zatím prováděly jen v laboratorním prostředí. Zda bude plán proveditelný i v reálném prostředí, zůstává otázkou.

Využít by mělo být možné i působení gravitace. Dalo by se to provést tak, že by se  umístila masivní kosmická loď na oběžnou dráhu asteroidu a jejich vzájemné gravitační pole by pomohlo vytvořit novou dráhu. Výhodou tohoto postupu je, že vyžaduje jen to, aby se sonda dostala k asteroidu.

Klíčový je však u těchto metod čas. Misi půjde spustit až za čtyři roky, přímo k asteroidu se lodě dostanou až za další rok nebo dva. Pokud by tedy času bylo méně, je třeba zkusit něco jiného.

Qicheng Zhang z Kalifornské univerzity se domnívá, že dalším řešením může být laser. Pokud se to provede s dostatečným předstihem, i malý laserový paprsek by mohl dráhu asteroidu dostatečně vychýlit. V úvahu připadá i vyslání rakety se slabším laserem, taková operace by ale mohla trvat mnoho let.

Sledovat dráhu asteroidů není tak náročné jako u komet, přesto dosažení jednoho bude trvat zhruba tři roky.

Poslední možností zůstává jaderný výbuch. Atomovou bombu je možné odpálit v určité vzdálenosti od cíle. Zemi by pak ale mohly ohrozit úlomky asteroidu. Navíc ne každou planetku jde jednoduše rozbít.

Překážkou může být i politika. Podle kosmické smlouvy z roku 1967 není možné použití jaderné zbraně ve vesmíru. Stejně tak je tam zakázané jejich testování.

Také jde o to, jak upozorňuje Zhang, aby eventuální odklonění asteroidu směřujícího na New York nezměnilo jeho dopad kupříkladu na Londýn. „Evropané tím pádem nemusí být ochotni nechat Američany v případě takového rizika asteroid odklonit,“ uzavřel.

Ale podle Johnsona smlouva obsahuje výjimku o možném vypuštění balistických raket s jadernými zbraněmi, když cestují vesmírem.

Na rozdíl od jiných přírodních katastrof se této vyhnout můžeme. „V porovnání s tsunami je přirozené riziko velmi nízké,“ podotýká Michel. „Ale je jediná, proti které můžeme něco udělat.“

Dopady takto nebezpečných asteroidů jsou nicméně vzácné. Jeden z posledních, který mohl mít za následek hromadné ztráty na životech, byl asteroid z roku 1908. Dopadl v oblasti Tunguska v odlehlé části Sibiře. Kdyby však objekt přiletěl o čtyři až pět hodin později, byl by zasažen Petrohrad, a to silou megatunové nukleární exploze.

Podobně rizikové případy se sice stávají většinou jen jednou za několik století, ale stačí si vzpomenout na čeljabinský meteorit z roku 2013. Rozpadl se ve výšce 30 kilometrů, přesto rozbil okna a zranil 1400 lidí.

Jeho exploze před dopadem se rovnala síle 500 kilotun, což je úroveň zhruba třiceti bomb svržených na Hirošimu. Naštěstí explodoval dostatečně vysoko, aby nenapáchal příliš mnoho škod.

K tomuto druhu dopadů dochází zhruba třikrát do roka. Protože dvě třetiny zemského povrchu pokrývají oceány, většina podobných těles dopadne právě do nich. Často také skončí v odlehlých oblastech, a nevěnuje se jim pak mnoho pozornosti. Otázkou tedy není, zda k nárazu dojde, ale kdy.