Misionářky lásky matky Terezy? Spíš sekta než řád, svěřily se bývalé jeptišky

Jaký byl život v řádu, který matka Tereza založila a který nesl vznešené jméno Misionářky lásky (nebo Misionářky milosrdenství, chcete-li), popsaly v nedávno zveřejněném podcastu The Turning: The Sisters Who Left bývalé sestry, které si touto institucí prošly.

„Člověk neví, kde leží hranice mezi náboženstvím a sektou,“ uvedla Mary Johnsonová, která v řádu strávila od roku 1977 dvacet let, než v roce 1997 z řádu oficiálními cestami vystoupila. Johnsonová o svém působením mezi Misionářkami lásky sepsala paměti, které se staly základem nyní zveřejněných rozhovorů.

Kongregaci založila v roce 1950, řád dodnes sdružuje přes 5000 sester a působí i v České republice. Církevní řády jsou už ze svého principu víceméně uzavřenými společnostmi, podle Johnsonové však Misionářky lásky se svými rituály působí spíše jako sekta.

Mary Johnsonová (uprostřed) sepsala o svém životě mezi jeptiškami paměti.

Členky řádu musí přijmout slib chudoby, cudnosti a služby těm nejchudších z chudých. Ovšem v řádu je rovněž zakázáno přátelství mezi členkami a ze zkušeností Johnsonové i takový přepych jako například sprcha. Řádové sestry si nesmí ani volat s příbuznými kromě naléhavých rodinných událostí a návštěvu rodiny mají povolenu jednou za 10 let.

„Protože řád vzešel z katolické církve a silně se identifikuje s katolickou církví, jež je náboženstvím, lidé mají tendenci okamžitě usoudit, že se o sektu nejedná,“ uvedla Johnsonová pro New York Times. Naprosté odstřižení jakýchkoliv vztahů mimo řád, extrémní důraz na disciplínu a rituály připomínající vymývání mozků. Od sekt se běžný chod řádu příliš nelišil.

Mary Johnsonová se přidala k řádu v newyorském Bronxu v roce 1977. Bylo jí 19 let a nábožensky založená dívka z Texasu si o matce Tereze přečetla v magazínu Time. Po úspěšném absolvování noviciátu se stala řeholnicí a přijala jméno sestra Donata.

Johnsonová vzpomíná, že matka Tereza se až úzkostlivě upnula zejména na slib cudnosti a v jejím řádu proto kvůli tomu panovaly extrémně přísné podmínky. Řeholnice se nemohly navzájem dotýkat a i těch, o které se staraly se mohly dotknout jen ve velmi omezené míře.

„Nemohli jste mít kamarádku. To bylo velmi výslovně zakázáno. Když někdo uviděl, jak se jedna sestra sbližuje s druhou, okamžitě to bylo ohlášeno,“ uvedla Johnsonová.

Když se stala novickou, matka Tereza se sama účastnila rituálu, při kterém byly adeptkám na řeholnice ostříhány vlasy do hola. Matka Tereza, která rituál vedla, dívkám vysvětlila, že jde o posvátný závazek Bohu.

„Pamatuji, jak jedna dívka měla v očích slzy, když její vlasy padaly k zemi. Ostatní seděly kolem a oči měly zavřené tak pevně, jak to jen dokázaly,“ uvedla Johnsonová. Následně ucítila ostrý zápach. „Uviděla jsem jednu sestru, která naše lokny házela do ohně,“ popsala bývalá jeptiška.

Dalším nedílným prvkem disciplíny bylo sebemrskačství, známé především ze starších časů církve. Každá ze sester měla provazy spletené do uzlů a očekávalo se, že si jeptišky každý den kromě neděle uštědří několik desítek ran.

„Začínalo to pomalu. Jestli si to pamatuju přesně, tak to bylo okolo patnácti ran. Když jsem se stala řeholnicí, bylo to už ran padesát,“ uvedla Johnsonová. Uštědřování si ran je flagelantská idea uvědomění si vlastní hříšnosti a trestání se za ni. „Za daných okolností si myslím, že to mohlo být i jisté sadomasochistické erotické potěšení,“ dodala Johnsonová a dodala, že se spoustou sexuální energie, která musela být potlačena by se tomu ani nedivila.

Chceme-li pomáhat extrémně chudým, musíme extrémně chudě i žít. To bylo moto matky Terezy a Misionářky lásky se podle toho musely řídit. Sprcha byl přílišný luxus. Johnsonová vzpomíná, že si jednou za noviciátu dopřála. Nikoliv teplou, nechtěla se rozmazlovat příliš, ale přesto sprchu.

Byla při tom přistižena a dostalo se jí pořádného vyčinění. Očekávalo se totiž, že se jeptišky budou polévat pouze malým hrnečkem vody. Sestra, která Johnsonovou načapala nadávkami rozhodně nešetřila.

V tomto ohledu pak nepřekvapí zákaz deodorantů. V parných letních dnech to bylo pro jeptišky drsné. Své o tom ví Kelli Dunhamová, která se v roce 1994 přidala do stejného konventu jako Johnsonová. „Pamatuji si, jak říkám sestrám: ‚Moc nevoníme‘. Na to se mi dostalo odpovědi: „Jaký požehnaný dar, jenž nám pomůže se slibem cudnosti,“ vzpomíná Dunhamová.

Už méně sestry žertovaly o zákazu větrání, přesto že v ubikacích bylo přes léto úmorné vedro. Zřejmě všude po světe si měly Misionářky lásky připomínat kalkatské podmínky, ve kterých žila matka Tereza.

Bývala jeptiška Colette Livermoreová se k Misionářkám lásky přidala v Austrálii v roce 1973, v roce 2013 napsala své vlastní paměti. nejhorší pro ni bylo odstřižení od rodiny. Právě ona hovoří o vymývání mozků, které tak často můžeme vídat v různých sektách.

„Jste naprosto izolováni od ostatních,“ vysvětlila. Zmínila, že její sestra představená, zadržovala dopisy od rodin, což mělo být další symbolickou obětí jeptišek. Livermoreová se tak ale nedozvěděla, že její bratr leží v nemocnici a jeho stav je vážný. Zoufalá matka se nakonec do konventu dovolala a sestra představená dovolila Livermoreové uskutečnit hovor. Návštěva rodiny jí ale nebyla dovolena.

„Je zvláštní, jak moc jste odstřižená od rodiny a obyčejného života. Potřebovala jsem tehdy pevnější páteř, dupnout si a říct ‚Odcházím‘. Jenže z nějakého důvodu jsem to neudělala a teď toho lituji,“ uvedla Livermoreová.

Jenže odejít bylo těžké. Jeptišky se venku mohly pohybovat výlučně minimálně po dvojicích. A z konventu samy odejít nemohly. „Nemohla jsem ujít pět, šest kroků, aniž bych nenarazila na někoho, kdo se mě zeptal kam jdu,“ popsala Johnsonová.

Řádové sestry neviní matku Terezu a pro jeptišky, které v řádu zůstávají mají jen slova úcty. Mrzí je však, že vznešeného cíle, který si matka Tereza při zakládání řádu vytýčila, se stalo něco, co se velmi lehce může stát vězením, ze kterého je obtížné se dostat.

„Pojďme udělat něco nádherného pro Boha, to byla úvodní duchovní myšlenka na počátku celé věci. Za celé ty roky se to naprosto zvrátilo,“ uvedla Johnsonová.

„Je krásné vidět chudé a nemocné, jak trpně přijímají svůj úděl a trpí jako Kristus o pašijích. Svět je jejich utrpením bohatší,“ řekla matka Tereza při rozhovoru s jejím velkým kritikem britským novinářem Christopherem Hitchensem.

„Láska, aby byla opravdová, musí bolet,“ uvedla pak matka Tereza, od roku 2016 svatá Tereza Kalkatská. Jak podotýká list New York Times, kdyby toto říkal jakýkoliv jiný guru, měli byste v otázce, zda-li nejde o sektu, jasno.