Mezi lidmi a neandertálci zuřila po 100 tisíc let partyzánská válka, naznačují nové důkazy

Vědci se dlouhodobě snaží vysvětlit, proč neandertálci před asi 40 tisíci lety vyhynuli, zatímco jejich blízcí příbuzní z rodu Homo sapiens „vesele žili dále”.

Dřívější teorie přisuzovaly vymizení neandertálců jakémusi soutěžení s moderními lidmi o životně důležité zdroje (jídlo, obydlí), jiné zase soudily, že se člověk neandertálský nebyl schopen přizpůsobit překotným proměnám klimatu, popřípadě je zlikvidovaly různé nemoci. Nyní se většina odborníků domnívá, že k vyhynutí neandertálců nejvíce přispěla kombinace všech těchto aspektů.

Úplně nejčerstvější data podle Longriche ukazují, že dva druhy hominidů spolu bojovaly po dobu 100 000 let. Jak je to možné, když ještě podle jiného nedávného výzkumu měli neandertálci a Homo sapiens žít vedle sebe v Evropě maximálně 8000 let?

Jednoduše řečeno, asi před 600 000 lety se lidstvo rozdělilo na dvě části. Jedna skupina zůstala v Africe a vyvinul se z ní moderní člověk - Homo sapiens (člověk rozumný). Do Evropy se měl dostat před 46 až 48 tisíci lety. Homo sapiens je milník v dějinách druhu, který vzešel z Afriky a později se jako Homo sapiens sapiens (člověk moudrý) rozšířil po celém světě.

Druhá skupina vyrazila po souši do Asie, poté do Evropy - a stal se z ní Homo neanderthalensis. Neandertálci nejsou naši předkové - šlo o sesterský druh, vyvíjející se paralelně.

„Podle moderní paleontologie nebyli neandertálci mírumilovní, ale pravděpodobně šlo o zkušené bojovníky a nebezpečné válečníky, kterým konkurovali pouze moderní lidé,” cituje vědce Longriche server The Daily Mail, který na jeho článek upozornil.

Draví suchozemští savci jsou teritoriálně zaměření a loví zejména v tlupách. Stejně jako lvi, vlci a Homo sapiens byli takoví i neandertálci. A přelidnění vede ke konfliktu o loviště. Neandertálci čelili stejnému problému - když jiné druhy nekontrolují své počty, konflikt je na světě.

Tato teritorialita je obecně v druhu Homo hluboce zakořeněná. Územní konflikty jsou také intenzivní u našich nejbližších příbuzných, šimpanzů - samci se běžně shromažďují, aby zaútočili a zabíjeli ty z konkurenčních smeček. To znamená, že jistá „kooperativní agrese” se vyvinula u společného předka šimpanzů a nás samotných před sedmi miliony lety.

„Pokud ano, neandertálci zdědili stejné tendence ke kooperativní agresi - vždyť sdílíme 99,7 procenta DNA, oni též rozdělávali oheň, pochovávali mrtvé či vyráběli různé nástroje a šperky,” napsal Longrich.

Válka je nedílnou součástí lidské existence. Jak expert připomíná, válka není moderní vynález, ale starodávná, základní součást lidstva. Historicky všechny národy bojovaly, i nejstarší lidské dochované písemné záznamy jsou plné válečných příběhů.

„Archeologické nálezy potvrzují, že neandertálci byli zkušení lovci velké zvěře a pomocí oštěpů likvidovali jeleny, kozorožce, losy, bizony, dokonce nosorožce a mamuty. Vyvrací se přesvědčení, že by s použitím těchto zbraní váhali, kdyby byly ohroženy jejich rodiny a země. Archeologie naznačuje, že takové konflikty byly běžné,” vysvětluje Longrich.

Jak známo, partyzánský boj je obecně forma vedení ozbrojeného konfliktu, která se vyhýbá velkým a rozhodujícím bitvám a soustředí se na drobné dílčí přepadové akce. Jistým důkazem takového prehistorického „partyzánského” zápolení mohou být podle Longriche občasné fraktury u nalezených lebečních pozůstatků neandertálců i dávných Homo sapiens - úder kyjem či nějakou holí do hlavy mohl být efektivní způsob zabíjení. Další známkou „válčení” je zlomenina dolní části paže způsobená odvrácením úderů. Nejméně jeden neandertálec z jeskyně Šánidar v Iráku (významné naleziště) byl probodnut kopím do hrudi.

Některá zranění mohli utrpět během lovu, ale mnohé zjištěné vzorce se shodují s těmi, které se předpokládají u lidí zapojených do jisté mezikmenové války - malého, ale intenzivního a dlouhotrvajícího konfliktu; válek s nájezdy a přepady ve stylu partyzánů, s jen vzácnými většími bitvami.

Šlo o hájení svého území. „Nejlepší důkaz toho, že neandertálci nejen bojovali, ale ve válce přímo vynikali, je, že se s námi setkali a nebyli okamžitě přemoženi. Místo toho neandertálci asi 100 tisíc let odolávali moderní lidské expanzi,” tvrdí Longrich.

Proč by jinak trvalo tak dlouho opustit Afriku? Ne proto, že by prostředí bylo nehostinné, ale proto, že neandertálcům se již v Evropě a Asii dařilo. Je mimořádně nepravděpodobné, soudí britský paleontolog, že se moderní lidé setkali s neandertálci a rozhodli se prostě „žít a nechat žít”. Populační růst nevyhnutelně nutí lidi získat více půdy, aby zajistili dostatečné území pro lov a shánění potravy pro své děti. „Agresivní vojenská strategie je však také dobrou evoluční strategií,” dodal.

„Tisíce let jsme se tu a tam střetávali s jejich bojovníky. Ve zbraních a taktice jsme byli docela vyrovnaní. Neandertálci měli pravděpodobně strategické výhody, po tisíciletí okupovali Blízký východ, nepochybně získali znalosti o terénu či ročních obdobích,” popisuje Longrich.

V boji zblízka mohli podle něj neandertálci těžit ze své robustnější postavy, velké oči jim mohly umožňovat lepší vidění za slabého světla. Proč jsme je tedy nakonec „zadupali do země”?

Je možné, že klíčovým vynálezem byly na svou dobu špičkové zbraně na dálku - luky, oštěpy. Homo sapiens se mohl navíc naučit lepší technice lovu a pěstování plodin, proto mohl svůj rod lépe nakrmit - a tvořit tím větší kmeny a získávat (v boji i mimo něj) početní převahu.

Dokonce i poté, co před 200 000 lety vyrazil primitivní Homo sapiens z Afriky, trvalo více než 150 000 let, než dobyl neandertálské země. Nebyla to žádná „blesková válka”, jak by se dalo očekávat, kdyby neandertálci byli buď „pacifisté, nebo nemotorní válečníci”, ale dlouhá a postupná válka.

„Nakonec jsme vyhráli. Ale nebylo to proto, že by měli menší sklon bojovat. Prostě jsme se nakonec jen stali lepšími válečníky než oni,” uzavřel vědec.

Když to shrneme, neandertálci byli příbuzní a jedni z předchůdců člověka dnešního typu na Zemi, kteří však záhadně vyhynuli před přibližně 40 000 lety. Tento druh žil v Africe s ranými lidmi po tisíciletí, než se přestěhoval do Evropy asi před 300 000 lety.

Později se k nim přidal druh Homo sapiens, který vstoupil do Eurasie asi před 48 000 lety. Přičemž z Longrichovy hypotézy jasně vyplývá, že se na to dlouhodobě, záměrně i nezáměrně připravoval, a to i pomocí svých „partyzánských členů”. A kdyby v oblasti „nepřekáželi” neandertálci, stalo by se tomu tak nepochybně i dříve.

Tímto se jasně vysvětluje, proč Longrichovo tvrzení ve výsledku nijak nerozporuje skutečnost, že přímo spolu na jednom stejném euroasijském území žili neandertálci a předchůdci dnešního člověka skutečně jen kolem 8000 let.