Legenda spitfire - potomek závodníka s plováky

Spitfire patří mezi legendy druhé světové války, byl to hlavní protivník nacistických Messerschmittů Bf 109 a později i Focke-Wulfů Fw 190. První spitfiry se zapojily do bojů už v září 1939, v květnu 1940 pomáhaly krýt ústup Britského expedičního sboru z Dunkirku, velkou roli hrály v Bitvě Británii, i když v ní hlavní tíži bojů nesly pomalejší Hawkery Hurricane. Účastnily se operací nad okupovanou Francií, do nichž se zapojili českoslovenští piloti z 310., 312. a 313. perutě.

V roce 1944 kryly invazi do Evropy, čistily nebe nad postupujícími spojeneckými vojsky a likvidovaly bezpilotní létající pumy V1. Bojovaly však i v pouštích severní Afriky proti italským fašistům a německému Afrikakorpsu, účastnily osvobozování Itálie, ale také bojovaly na Kubáni, chránily Austrálii před útoky japonských letadel a na konci války pomáhaly při osvobození Barmy, Cejlonu a Kokosových ostrovů.

Na nebi se objevily i výkonnější typy stíhaček, jako byly americký P-51 Mustang nebo britský Hawker Tempest či proudový Messerschmitt Me-262, ty však přišly až v průběhu druhé světové války a poslední verze spitfirů s nimi byly schopné soupeřit, což svědčí o kvalitách Mitchellovy konstrukce.

Firma Supermarine se zabývala od konce první světové války především stavbou létajících člunů. Držela se velmi konzervativní konstrukce, šlo o dvouplošníky s motory umístěnými mezi křídly na vzpěrách, jak to ukazují typy Seamew, větší Stanraer nebo Walrus, jemuž vděčí mnozí piloti sestřelení nad mořem za svůj život. Ničím nenasvědčovaly, že by se ve firmě mohla zrodit úspěšná stíhačka...

Jenomže Mitchell také navrhoval stroje pro závody vodních letadel o Schneiderův pohár. V roce 1922 ho ještě vyhrál s klasicky koncipovaným Sea Lionem II, když však o rok později skončil třetí za Curtissem CR, došlo mu, že další úspěchy může získat, jedině, když bude klást větší důraz na aerodynamiku.

Pro závod v roce 1925 navrhl plovákový jednoplošník S4, který získal rychlostní rekord plovákových letadel, když dosáhl rychlostí 365 km/h. V závodě sice stroj neuspěl, havaroval, ale ukázal další cestu. Konce jeho křídel už měly typický eliptický půdorys, jaký se objevil u spitfiru.

Jeho nástupce S5 dosáhl v roce 1927 na závodě v Benátkách průměrné rychlosti 453 km/h.

Po něm přišel slavný stroj S6 s motorem Rolls-Royce R o výkonu 1900 koní, který získal rychlostní rekord, když letěl rychlostí 529 km/h. Vylepšená verze S6B s motorem o výkonu 2350 koní a novými plováky vyhrála v roce 1934 Schneiderův pohár, protože trať proletěla rychlostí 547 km/h. Pak získala i absolutní rychlostní rekord 656 km/h.

Od tohoto závodního stroje už vedla přímo cesta ke slavné stíhačce, které čerpala z jeho tvarů a poháněl ji stejně jako konkurenční Hawker Hurricane nebo pozdější P-51 Mustang kapalinou chlazený dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin přeplňovaný dvoustupňovým kompresorem odvozený od motoru R.

Výkony závodních strojů Supermarine vzbuzovaly pozornost ministerstva letectví, i když v první soutěži na novou stíhačku v roce 1931 Mitchellův Type 224 s pevným podvozkem a křídlem lomeným do W neuspěl. Vyhrál ji dvouplošný Gloster Gladiator. U následujícího Type 300, na který přispělo ministerstvo deseti tisíci librami, už konstruktér uplatnil zkušenosti, které získal se S6B. Specifikace na nový stíhací letoun pro RAF F10/35 už byly jako ušité na vznikající spitfire.

První prototyp spitfiru vzlétl 5. března 1936, čtyři měsíce po konkurenčním Hawkeru Hurricane. Další lety prokázaly, že jde o velmi dobré letadlo, i když se objevily drobné problémy, třeba směrovka byla příliš citlivá. S letadlem se také hůře přistávalo než s konkurenčním hurricanem. Podvozek měl malý rozchod, protože podvozkové nohy byly ukotveny blízko trupu, i když ne tak jako u Messerschmittu Bf 109.

Merliny také byly vybaveny plovákovými karburátory a neměly přímé vstřikování jako motory Daimler-Benz DB 601 a DB 605 v německých sto devítkách, což omezovalo délku letu na zádech a bránilo prudkému piké, u pozdějších verzí byly použity tlakové karburátory Bendix a vstřikovací karburátory.

Byť stroj vynikal aerodynamickou čistotou, měl eliptické křídlo s postupně klesající tloušťkou, maximální rychlost činila jen 528 km/h, což bylo jen o málo více než u konkurenčního hurricanu Sydneyho Camma. S novou vrtulí však stoupla rychlost na 557 km/h, spitfire prošel úspěšně testy a 3. června 1936 ministerstvo letectví objednalo 310 kusů za 1,395 miliónu liber. Výroba však vázla, protože letadlo bylo komplikované a první sériové stroje sjely z montážní linky až na jaře 1938.

První sériový stroj vzlétl 15. května a do služby byl spitfire zařazen 4. srpna 1938, když první kusy převzala 19. peruť, ve které později bojovali i Čechoslováci a jako první z našich letců mohli poznat kvality stíhačky. Prvních 77 strojů ovšem ještě bylo vybaveno dvoulistou vrtulí, která neumožňovala plně využít výkon motoru.

Krátce poté se spitfiry dostaly do výzbroje 66. perutě a pak i 41.

Do druhé světové války zasáhly nejprve spitfiry 602. a 603. perutě, které 16. října sestřelily dva z devítky Junkersů 88, které útočily na britské křižníky HMS Southhampton a HMS Edinburgh zakotvené ve Firth of Fort.

Do podivné války, kdy po přepadení Polska vyhlásily Francie a Velká Británie Třetí říši válku, ale střety se omezily na sporadické boje po narušení hranic, se však spitfiry nezapojily, nebyly ani vyslány do Francie, Británie si nechávala své nejlepší stíhačky doma, aby chránily její vzdušný prostor.

Do bojů v Evropě se zapojily až 13. května 1940, tři dny po zahájení německého útoku proti Francii. Snažily se pomoci napadenému Nizozemsku, sestřelily čtyři z útočících štuk Ju 87, jeden však byl sestřelen německými sto devítkami, které střemhlavým bombardérům přispěchaly na pomoc. První Messerschmitty Bf 109 padly spitfirům 54. perutě za oběť 23. května 1940 u Calais. Od 27. května do 3. června 1940 kryly ústup britských vojáků z Dunkirku.

Spitfiry se poprvé proslavily za Bitvy o Británii v létě 1940, Její hlavní tíhu sice nesly početnější hurricany, které byly nasazovány proti německým bombardérům a dvoumotorovým Messerschmittům Bf 110. Sedm z deseti strojů sestřelených v bitvě připadlo na piloty hurricanů, na nichž také bojovali českoslovenští piloti z 310. stíhací perutě. Méně početné ale výkonnější spitfiry byly prioritně používány proti stíhačkám Messerschmitt Bf 109E.

Protože se britským perutím nedostávalo pilotů, čtyři příslušníci 310. perutě byli 27. srpna zapůjčeni britské 19. (tehdy ještě neexistovaly další československé stíhací perutě, 312. byla ustavena až 29. srpna a bojeschopnou uznána 2. října).

Jako první bojovali na spitfirech František Doležal, František Hradil, Stanislav Plzák a František Marek. První bojový let absolvovali Doležal a Plzák 2. září, kdy hlídkovali nad základnou Debden. Oba měli zkušenosti z bojů ve Francii, kde Doležal ve skupině s dalšími piloty sestřelil dva bombardéry a sám průzkumný Henschel Hs 126 a Plzák ve skupině s dalšími dvě sto devítky.

O tři dny později Plzák už bojoval s jednou sto devítkou a pravděpodobně ji sestřelil. Čeští příslušníci 19. perutě se zapojili i do velké letecké bitvy 7. září, kdy Luftwaffe změnila taktiku a místo dalších náletů na letiště zaútočilo 348 bombardérů He 111, Do 17 a Ju 88 v doprovodu 617 stíhaček Bf 109 a Bf 110 na Londýn.

Do boje z našich letců nejprve zasáhli příslušníci 310. československé perutě na hurricanech, jimž bylo přiznáno šest sestřelených letadel. Příslušníci 19. perutě zaútočili až v 17:50, kdy se už německé letouny vracely. Doležel postupně neúspěšně napadl čtyři stodesítky, ale pátou už sestřelil. Pak ještě poškodil vracející se He 111.

O čtyři dny později byl Doležel zraněn na noze, když jej zasáhla palba Bf 109, sám však jeden stroj pravděpodobně sestřelil. Svůj poslední sestřel v řadách 19. perutě získal 18. září, kdy sundal Ju 88. Pak se vrátil k 310. peruti.

Úspěšný byl v Bitvě o Británii i Stanislav Plzák, jistě sestřelil tři nepřátelské stroje, 18. září sundal bombardovací Ju 88A-1, o devět dní později, kdy letěl na zbrusu novém Spitfiru II, jednu sto devítku a 15. listopadu se podílel na zničení průzkumného Messerschmittu Bf 110C. Další úspěch zaznamenal až 27. června 1941, kdy sestřelil Bf 109F. V létě 1941 doufal, že bude po 15 měsících stažen z operační služby a přeložen do týlu. Z posledního letu se však 7. srpna 1941 nevrátil.

Hradil poškodil jednu stíhačku Bf 109E, Marek žádný úspěch neznamenal a zahynul v kabině spitfiru 14. září 1940, když mu selhal dýchací přístroj. V 19. peruti bojovalo ještě deset dalších československých pilotů.

Pro Messerschmitty Bf-109E představovaly spitfiry nebezpečné protivníky, zvláště když se po dodání 1 567 kusů verze I zařazovalo od roku 1939 do výzbroje 921 kusů modernější verze Mk II s Merlinem XII o výkonu 1175 koní a vrtulí Rotol se širšími listy, která lépe využila jeho výkon. Obě verze dosahovaly maximální rychlosti 570 až 580 km/h.

Spitfiry byly obratnější než messerschmitty, měly menší poloměr zatáčení a mohly tak nacistické piloty vymanévrovat. Rychlosti byly podobné, takže slavný německý pilot Adolf Galland odpověděl na podzim 1940 po neúspěchu v Bitvě o Británii veliteli letectva Hermannu Göringovi na dotaz, co by si přál - spifiry, i když měly méně účinnou výzbroj osmi kulometů puškové ráže 7,7 mm, kvůli které se musely přiblížit blíže k nepříteli, zatímco sto devítky měly účinnější kanóny ráže 20 mm.

Postupně začaly spitfiry přebírat hlavní tíhu bojů se stíhači Třetí říše, i když se musely vyrovnat s novou notně přepracovanou verzí Messerschmittu Bf 109F, která měla vylepšenou aerodynamiku a silnější motor.

Do bojů se zapojovaly od října 1940. Na začátku roku 1941 naštěstí začaly do výzbroje přicházet Spitfiry Mk V, kdy se do stávajícího draku namontoval Merlin XV o 1440 koních s novým jednorychlostním kompresorem a upraveným karburátorem, který umožňoval dosáhnout rychlost 600 km/h.

Lišily se verzemi křídla, A ještě měla osm kulometů puškové ráže, ovšem po 94 kusech ji vystřídala nejpočetnější verze VB s křídlem, ve kterém byly čtyři kulomety a dva kanóny ráže 20mm. Té bylo vyrobeno 3911 kusů, následovalo 2467 kusů poslední verze VC s novým štítkem kabiny a univerzálním křídlem, které umožňovalo montovat výzbroj podle potřeby. Pro boje v nižších výškách bylo zmenšeno rozpětí a pro nasazení v tropech použity protiprachové filtry.

Pětky se objevily se na všech bojištích, létaly na Maltě v Severní Africe, na Kubáni i v Austrálii, vyzbrojovány jimi byly od konce roku 1941 všechny tři československé stíhací perutě 310, 312 a 313.

S nasazením Focke-Wulfů Fw 190 na konci roku 1941 se však dostaly do defenzívy, stodevadesátky byly výkonnější a rychlejší a umožňovaly uplatňovat taktiku udeř a uteč. Ztráty při výpadech nad okupovanou Francii neúnosně rostly, což pociťovali i českoslovenští piloti.

Vývoj nových verzí - výškové Mk VII s přetlakovou kabinou i nepřetlakované Mk VIII - poháněné merliny řad 60 a 70 s dvoustupňovým kompresorem a mezichladičem však vázla. Proto se sáhlo k improvizaci, kdy se do draku pětky namontoval nový motor s tlakovým karburátorem. Vznikla tak úspěšná varianta Mk IX. Devítka sice neměla vylepšenou aerodynamiku a ani vylepšené řízení jako osmičky, které překračovaly magickou hranici 400 mil za hodinu, tedy 644 km/h, proti stodevadesátkám však 612 km/h stačilo. Navíc se dala vyrábět hned. Nakonec jich od roku 1942 vzniklo 5 656, zatímco dokonalejších osmiček jen 1 658.

Devítka, která se postupně vylepšovala, takže pozdější verze s výkonnějšími motory dosahovaly maximální rychlosti až 650 km/h, se objevila v několika variantách, nejrychlejší výšková verze nesla označení HF, verze pro boj v nižších letových hladinách, která měla zkrácená křídla, zase LF. Označení Mk XVI nesl 1 054 stojů, které se od devítek lišily jen tím, že byly poháněné licenčním merlinem vyráběným v USA u firmy Packard.

Poslední verze spitfirů už byly poháněny novými motory Rolls-Royce Griffon, které podávaly vyšší výkon v nižších výškách.

Prvním byl Mk XII, který byl u hladiny rychlejší o 15 kilometrů za hodinu než devítka. Vyrobeno jich však bylo jen sto, početnější byla verze XIV s Griffonem 615 o výkonu 2050 koní s prodlouženým trupem a pětilistou vrtulí, který dávala stroji maximální rychlost 720 km/h. Stroje se proto používaly především pro stíhání létajících bomb V1, které začali Němci vypalovat na Velkou Británii krátce po vylodění v Normandii. Čtrnáctek bylo postaveno 957 a část jich už měla kapkovitou kabinu.

V druhé světové válce byla ještě nasazena verze 21, kterou využívala od ledna 1945 91. peruť, verze 22 s kapkovitou kabinou, které bylo vyrobeno 287 kusů, byla dodávaná od března 1945, ale zůstala ve výzbroji až do roku 1951. Poslední verzí pak byla poválečná Mk 24 se zvětšenými palivovými nádržemi a maximální rychlostí 730 km/h. Čtyřiapadesát kusů bylo dodáváno od března 1946.

Po druhé světové válce se spitfiry objevily ve výzbroji řady letectev, která bojovaly po boku angloamerických vojsk včetně československého, které získalo 76 kusů. Část jich byla později prodána od Izraele. Působily také v letectvech bývalých britských kolonií, jako byl Egypt, který je nasadil v roce 1948 právě proti vznikajícímu Izraeli. V izraelské válce za nezávislost dokonce bojovaly spitfiry proti spitfirům.