Léčil Hitlera jedy, s propuštěním se nikdy nesmířil

Propuštění z Hitlerových služeb byla Morellova největší prohra v životě, i když mu ve skutečnosti zachránila život – pravda, na pouhé tři roky.

Po válce ho mezi jinými vyslýchal také major britské tajné služby a pozdější věhlasný historik Hugh Trevor-Roper. Vyjádřil se o něm nemilosrdně:

„Ze všech důkazů jasně vyplývá, že Morellovým bohem byl mamon. Věda nebo pravda mu byly lhostejné. Namísto metodického studia a trpělivého výzkumu si zahrával s farmaceutickými látkami a s tajnými recepturami na rychle působící, fantaskní tajemné léky. A když kritikové poukazovali na jeho nedostatečnou kvalifikaci v tomto směru, lživě si ji nárokoval.“

Theodor Morell byl synem učitele a narodil se 22. června 1886 v hesenském Trais-Münzembergu, kam jeho francouzští předkové přišli před dvěma stoletími. Otec si přál, aby se také stal kantorem, ale Theo si po maturitě zvolil medicínu.

Od roku 1906 studoval postupně na univerzitách v Giesenu, Heidelbergu, Grenoblu, Paříži a nakonec v Mnichově, kde promoval v květnu 1913. Poté dva roky působil jako lodní lékař na různých německých zaoceánských plavidlech a po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do německé armády.

V roce 1920 se výhodně oženil s herečkou Johannou Mollerovou a na berlínské třídě Kurfürstendamm si otevřel praxi urologie a elektroterapie. Záhy se však soustředil na léčbu kožních a pohlavních nemocí a během několika let se vypracoval do postavení prominentního doktora divadelních a filmových hvězd.

V roce 1933, kdy se stal Hitler kancléřem, vstoupil Morell do nacistické strany. Nepřivedlo ho tam přesvědčení, ale především obchodní důvody. Byl pragmatik, který se uměl rychle přizpůsobit nové situaci. Napomáhala mu mimořádně dobrá znalost lidí. Už jako lodní lékař si osvojil světácké manýry a dokázal se pohybovat ve vysokých kruzích.

Jedním z Morellových přátel, jež poznal díky svým kontaktům s filmovým světem, byl Hitlerův dvorní fotograf Heinrich Hoffmann. Ten se na jaře 1936 domníval, že dostal pohlavní nemoc. Obrátil se na Morella, který přijel z Berlína a vyšetřil ho. Místo obávané kapavky lékař diagnostikoval zánět ledvinné pánvičky. Předepsal silný sulfonamid a Hoffmannův stav se vzápětí zlepšil.

Hitler byl v těch časech častým hostem v Hoffmanově mnichovské vile, a tak se – obrazně řečeno – u fotografova lůžka s Morellem seznámil. Vůdce třetí říše odjakživa trpěl bolestmi žaludku a střevními problémy a Hoffmann mu svého berlínského přítele doporučil.

Na Vánoce 1936 pozval Hitler manžele Morellovy na Obersalzberg. Zatímco se společnost bavila na kuželkářské dráze, Hitler si vzal Morella stranou a povyprávěl mu svůj příběh o tom, jak nikdo nedokáže vyléčit jeho žaludeční křeče a taky ekzém na levé noze, což mu znemožňovalo nošení vysokých bot.

„Jste mou poslední nadějí,“ řekl údajně Morellovi. „Pokud mě zbavíte těch bolestí, dám vám krásný dům.“ Morell Hitlera klinicky vyšetřil a vyloučil, že by žaludeční křeče byly hysterického původu. Žaludeční potíže spojoval s jeho krajně jednostrannou vegetariánskou výživou, která podle něj vedla k podráždění žaludeční sliznice. (Hitler byl vegetariánem od roku 1931, kdy spáchala sebevraždu jeho láska Geli Raubalová.)

Ekzemickou změnu na kůži interpretoval Morell jako důsledek poruchy zažívání a svému novému pacientovi začal „kvůli regulaci změněné střevní flóry“ podávat tehdy oblíbené kapsle Mutafloru. Proti Hitlerovu nadýmání předepsal tzv. „protiplynové pilulky dr. Köstera“, které vedle atropinu obsahovaly i malé množství strychninu.

Po několika týdnech se Hitler cítil mnohem lépe. Nejenže se zmírnily jeho bolestivé žaludeční křeče, ale omezila si i jeho nespavost. Ekzém na levém bérci dokonce za půl roku zcela zmizel. Vůdce byl nadšen. Opět mohl nosit vysoké holínky.

Své nejbližší okolí, přivyklé tomu, že se o lékařích vyjadřoval jen cynicky, ohromoval chvalozpěvy na tohoto holohlavého muže korpulentní postavy: „Doktor Grawitz a doktor Bergmann mě nechávali hladovět. Dovolili mi jen čaj a suchary. Byl jsem tak slabý, že jsem sotva mohl pracovat za psacím stolem. Přišel Morell a uzdravil mě.“

V lednu 1937 Hitler jmenoval Theodora Morella „osobním lékařem vůdce“, o rok později pak profesorem, a začal mu vyplácet roční honorář 36 tisíc říšských marek. Dostal i slíbený dům, nádhernou vilu na ostrově Schwanenwerder.

Morell dál provozoval svou praxi na Kurfürstendammu a vůdcovu přízeň uměl dokonale využít. V tichosti získal podíly v několika farmaceutických firmách a předepisoval Hitlerovi téměř výlučně takové léky, jež buď sám sestavil, nebo které tyto firmy produkovaly.

Speciální vlastní povzbuzující přípravek Vitamultin, který Hitlerovi rovněž často podával, mu podle odhadů například vydělal asi 20 miliónů marek. Prosadil totiž, aby vitamultin (obsahující i kofein a pervitin) pravidelně dostávali také zaměstnanci ve zbrojním průmyslu. Jindy zase Hitlera přesvědčil o účinnosti svého přípravku proti vším ve válce a vůdce přikázal německým jednotkám tento prášek při tažení do Ruska použít.

Německo nedisponovalo penicilínem, a proto němečtí lékaři před druhou světovou válkou a během ní léčili bakteriální infekce sulfonamidy. Hitler často pobýval v bunkrech a trpěl chronickými potížemi dýchacích cest, katary, nachlazeními, angínami.

Morell čelil těmto infekcím sulfonamidem vyráběným v jeho maďarské firmě Chinion pod názvem Ultraseptyl. Navzdory četným výhradám odborníků se mu podařilo dosáhnout schválení svého preparátu. Byl to účinný lék, ale také toxický a vedlejší účinky postihovaly především ledviny a nervovou soustavu.

Z Morellových vlastních záznamů o mnoha tisících stranách (nacházejících se v Národním archívu ve Washingtonu) je možné vyčíst, co přesně Hitlerovi denně podával. Zapisoval každou injekci, tabletu a tekutý lék. Ze záznamů vyplývá, že většinu léků aplikoval Hitlerovi podkožní stříkačkou.

„Za ta léta dostal Hitler ve stále kratších intervalech od Morella tisíce injekcí,“ vzpomínal Walter Hewel, který působil jako Ribbentropův styčný důstojník ve vůdcově hlavním stanu. „Všichni lidé z nejbližšího vůdcova okolí o tom věděli a Göring posměšně Morella označoval za ‚říšského mistra stříkačku‘. Hitler ovšem tomuto muži opravdu bezmezně věřil a kritiku svého osobního lékaře nestrpěl.“

Hewel ani nikdo jiný netušil, co Hitler dostává. „Hitler se o tom nikdy slovem nezmínil a Morell taky zarytě mlčel,“ dodává. „Když se cítil vyčerpaný nebo z fronty přicházely špatné zprávy, takže upadal do deprese, povolal Morella. Dostal injekci a její zjevný účinek jsme všichni zaznamenali. Jako by načerpal novou energii. Byl opět aktivní, pracoval a řečnil hluboko do noci.“

Morellovým předchůdcem u Hitlera byl v letech 1933 až 1936 chirurg Karl Brandt (měl titul „doprovodný lékař“). Po válce zmíněnému Trevor-Roperovi řekl: „Hitler se považoval za nepostradatelného a během celé války dostával injekce nepřetržitě, v posledních dvou letech denně. Když jsem se Morella zeptal na názvy ordinovaných léčiv, odmítl odpovědět. Hitler byl na těchto injekcích stále závislejší, v posledním roce zcela očividně.“

Vůdce užíval hlavně ultraseptyl, jehož vedlejší účinky mnozí kritizovali, stejně jako pilulky proti plynatosti dr. Köstera. V říjnu 1944 se dr. Brandt, dr. Hasselbach a dr. Giesing, kteří rovněž pečovali o Hitlera a považovali Morellovu léčbu za absolutně nesprávnou, obrátili na říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera, jehož přesvědčili, že Morell „z nedbalosti nebo úmyslně hlavu státu tráví“.

Giesing totiž sám na sobě provedl pokus s Kösterovými tabletami a konstatoval žaludeční křeče i další symptomy, jež se projevovaly u Hitlera. Vytýkali Morellovi, že vůdci podával denně 16 těchto pilulek, které však podle jejich chemické analýzy obsahovaly tolik strychninu, že to bylo nad hranicí maximální dávky.

Hitler v důvěrném rozhovoru s Himmlerem všechna obvinění na adresu osobního lékaře odmítl a pokáral ho za to, že označil Morella za bezpečnostní riziko. Trojici stěžovatelů nechal poslat k jednotkám nebo na jinou práci a Morellovi opětovně vyjádřil plnou důvěru.

Před svou sekretářkou Christou Schröderovou se nechal slyšet: „Tito lékařští hlupáci mi nedokázali pomoci od mých bolestí ani najít pro mne opravdového odborníka na interní nemoci. Jediné, co umějí, je dělat z Morella šarlatána. Zapomínají, že nemám čas ulehnout jako ostatní lidé při každé chřipce do postele. Od roku 1920 jsem neměl ani den dovolené. Musím být o všem informován. Nemám čas být nemocný. To by všichni ti pánové měli už jednou provždy pochopit.“

V srpnu 1941 poslal Morell anonymně k vyhodnocení Hitlerův EKG. Od prof. Webera se mu elektrokardiogram vrátil s diagnózou: rychle postupující koronární skleróza (chorobné tvrdnutí věnčitých tepen). Diagnózu však pacientovi zatajil a seznámil ho s ní až na sklonku roku 1942.

Když se u Hitlera na jaře 1945 objevily poruchy motoriky, diagnostikoval Morell tento třes jako symptomy Parkinsonovy choroby. Ve snaze zastavit vypuknutí nemoci předepsal další dávky pervitinu a nasadil přípravek Homburg-680 (výtažek rulíku zlomocného).

Podle Morellových záznamů z dubna 1945 došly v oněch dnech v bunkru glukózové injekce, jichž mu předtím napíchal přes tři tisíce. Naposledy k vůdci přistoupil 21. dubna 1945 s kofeinovou injekcí. Hitler však tehdy propadl hysterii a rozeřval se: „Chcete mi píchnout morfium a dostat mě z Berlína!“

Nařídil Morellovi, aby na místě odložil uniformu osobního lékaře. Už ho prý nepotřebuje. Morell se zhroutil. Plakal jako malé dítě. Až do své smrti se s tím nesmířil.

Po válce se rozšířila fáma, že Morellovo jméno figurovalo v jakémsi spiknutí s cílem odstranit Hitlera. Důkazy k tomu se však nenašly. Je nesporné, že Morellovo nadměrné používání léků značně urychlilo rozpad Hitlerovy osobnosti, ale jako solitér o cílevědomé vyřazení Hitlera ze hry jistě neusiloval.

Byl jen konformní souputník, jemuž se nečekaně dostalo moci a vážnosti. A nedokázal se s tím vyrovnat. Pacient Adolf Hitler mu zvyšoval reputaci. To znamenalo příjmy a peníze. A těch neměl Theodor Morell nikdy dost…