Den a půl sám v oblacích. Před 90 lety přeletěl Charles Lindbergh Atlantik

Mezi dvěma světovými válkami se letadla rozvíjela a místo dvouplošníků se začaly prosazovat aerodynamicky dokonalejší jednoplošníky s uzavřenou kabinou a zatahovacím podvozkem.

Lindberghova akce nebyla prvním letem bez mezipřistání mezi Evropou a Amerikou, šlo však o první takový let mezi důležitými městy.

Už Britové John Alcock a Arthur Whitten Brown 14. a 15. června 1919 přelétli za 16 hodin z kanadského ostrova Newfoundland do irského Clifdenu, jenže ti letěli ve dvou, upraveným bombardérem a zdolali 3040 kilometrů. Lindbergh urazil skoro dvojnásobnou vzdálenost, v malém letounu a hlavně sám.

Guinessova kniha rekordů potvrzuje, že absolvoval první sólový transatlantický přelet. Podle této publikace trval přesně 33 hodin, 30 minut a 29,8 sekundy.

Neznámý poštovní pilot Lindbergh se roku 1926 rozhodl, že zkusí štěstí a pokusí se o získání ceny Raymonda Orteigy: šek na 25 tisíc dolarů pro toho, kdo jako první překoná bez mezipřistání vzdálenost mezi New Yorkem a Paříží.

Moc nadějně to nevypadalo. Vedle varování, kterým byla úmrtí některých odvážlivců, již se o totéž pokusili dříve, se nezdál zrovna šťastný ani výběr stroje.

Jednomotorový hornoplošník výrobce Ryan ze San Diega jménem Spirit of St. Louis měřil jen osm metrů. Aby byl schopen uletět téměř šest tisíc kilometrů, nechal pilot téměř celý trup zastavět nádržemi. Seděl tak daleko za křídlem a dopředu viděl jen díky periskopu. Veškeré navigační vybavení představoval kompas.

„Krátce před desátou večer jsem zahlédl Paříž, o pár minut později jsem zakroužil kolem Eiffelovy věže a po chvíli hledání jsem přistál na letišti Le Bourget,” vzpomínal Lindbergh na stránkách své autobiografie The Spirit of St. Louis (1953), za kterou dostal Pulitzerovu cenu.

Když na pařížském letišti vylezl z letadla, měl za sebou 5809 kilometrů a 33 a půl hodiny letu. Beze spánku ale kvůli přípravám musel vydržet 55 hodin. Stroj spotřeboval 1400 litrů benzinu a pilot vypil podle webu EyeWitness to History jen litr čaje a snědl čtyři sendviče.

Večer 21. května překročil francouzské pobřeží, pak sledoval řeku Seinu do Paříže a přistál na letišti Le Bourget ve 22:22 hodin. Nadšený stotisícový dav se hnal k letadlu. „Viděl jsem hrozící nebezpečí, že bych zabil lidi vrtulí, tak jsem ji rychle zastavil,” uvedl pilot.

Francouzský prezident mu udělil Řád čestné legie. Při zpáteční cestě do Spojených států jej doprovázela flotila válečných lodí a letadel až do Washingtonu, kde muž převzal od prezidenta Calvina Coolidge vyznamenání Záslužný letecký kříž.

Zajímavostí je, že jeho vnuk Erik Lindbergh zopakoval tento let o 75 let později, v roce 2002 urazil trasu za 17 hodin a 17 minut.

Charles Lindbergh se narodil 4. února 1905 v Detroitu. Létání jej zaujalo už na studiích a krátce se živil jako člen leteckého cirkusu. Poté pracoval jako poštovní pilot.

Po přeletu Atlantiku se stal jedním z nejslavnějších lidí nejen v USA. Oženil se s dcerou amerického velvyslance v Mexiku Annu Morrowovou, se kterou měl šest dětí.

S jeho jménem je však zmiňována ještě jedna událost. V roce 1932 rodinu postihla tragédie, když došlo k únosu jejich dvacetiměsíčního syna Charlese. I přes zaplacení výkupného bylo dítě nalezeno mrtvé.

I proto se rodina v roce 1935 přestěhovala do Evropy.

Ve 30. letech Lindbergh během cest po světě zavítal i do nacistického Německa, kde dokonce z rukou Hermanna Göringa převzal vyznamenání.

V té době se také přiznal k obdivu k Hitlerovu státu, na druhou stranu ale dodával americké armádě informace o německém leteckém průmyslu.

Jak vyplývá z amerického dokumentu s prostým názvem Lindbergh (2005), byl velmi schopný, ale samotářský typ. Dokonce se chtěl do Německa přestěhovat, po Křišťálové noci od tohoto úmyslu upustil. Přejal však názory o rasové segregaci. Tím proti sobě postavil velkou část veřejnosti, už to nebyl hrdina.

V roce 1939 se přestěhoval zpět do USA, až do útoku na Pearl Harbor odmítal americké zapojení do války. Podporu izolacionismu mu rovněž mnoho lidí vyčítalo. Pak se ale dal do služeb letectva, čímž se částečně rehabilitoval. Po válce působil jako poradce náčelníka amerického letectva a v roce 1954 byl jmenován brigádním generálem.

I přes kontroverze zůstal tento muž symbolem odvahy, naděje a hlavně nové éry letectví. Výrazně přispěl k rozvoji leteckého průmyslu, zejména povzbuzení snahy o lety na polárních linkách, zdokonalování techniky a zvyšování doletu díky snižování spotřeby paliva.

Stal se díky svému letu i první osobností roku na obálce časopisu Time. Sláva mu však nikdy nebyla příliš příjemná, necítil se jako hrdina. V součtu s jeho uzavřeností za to nepochybně může i rodinná tragédie, která jej postihla. Žil tak hlavně v ústraní.

V posledních letech se věnoval ekologii a etnografii, putoval po Filipínách a nakonec se odstěhoval na havajský ostrov Maui, kde také 26. srpna 1974 zemřel na rakovinu.

„Kdybych si mohl vybrat,” prohlásil jednou smutný z ničení přírodního bohatství, „raději bych, aby tu byli ptáci než letadla”.