Článek
Čip na sítnici funguje jinak než externí kamera, která se rovněž někdy používá při léčbě nevidomých ve snaze navrátit jim zrak. Přístroj uvnitř oka byl testován na 11 osobách týmem z německé univerzity v Tübingen a soukromou klinikou Retina Implant. Někteří z pacientů po operaci žádnou změnu nepocítili, jejich stav byl natolik vážný, že implantace čipu neměla žádný význam. Méně postižení lidé, jichž byla většina, však byli schopni rozpoznat jasné objekty.
Elektrické impulzy
Čip vložený do sítnice funguje na bázi přeměny světla, jež vstupuje do oka, na elektrické impulzy. Ty následně putují do zrakového nervu za okem. Čip je napájen externě pomocí miniaturního kabelu, který prochází kůží a vede do baterie umístěné na uchem. Ve vylepšené verzi, jež se nyní testuje, by celý přístroj měl být skryt pod kůží a skrz ni bude napájen rovněž baterií na uchem.
Podobný čip, jaký vyvinuli němečtí vědci, představili také Američané. Při jejich metodě je implantát uložen nahoře na sítnici, ovšem vyžaduje také užití malé kamery, která je připevněna k brýlím.
Nejlepší výsledky byly u pacientů německého týmu v případech, kdy byl implantát vložen blízko sítnice k takzvané žluté skvrně (to je bod na sítnici, kam se ostře promítá obraz, na nějž se člověk dívá). Tímto způsobem byla operace provedena u tří lidí z jedenácti. Dva z nich trpěli dědičným onemocněním, jemuž se říká renitis pigmentosa (RP) a odumírají při něm na sítnici světločivé buňky. Poslední pacient má dědičnou chorobu s názvem choroideremie, neboli atrofie cévnatky, při níž dochází ke scvrkávání cévek v očích.
| Terho: Musel jsem bojovat, abych se nezhroutil |
|---|
| Miikka Terho popsal britskému Guardianu, jak přišel o zrak. „Bylo mi šestnáct a všiml jsem si, že v noci vidím stále hůře. Jeli jsme s kamarády na kole a já si říkal, jak je možné, že jedou tak rychle, neviděl jsem vůbec nic. Odmítal jsem tomu uvěřit. Chtěl jsem to utajit, především před sebou. Opakoval jsem si, že stále vidím. Jen jsem prostě v noci nechodil ven. Postupně se můj zrak zhoršoval. V osmnácti jsem si uvědomil, že už nemohu hrát squash. Pak jsem nemohl hrát tenis. Potom fotbal. Doufal jsem, že se už to zhoršovat nebude, ale uvnitř jsem cítil, že to bude naopak. Dosáhl jsem momentu, kdy jsem nemohl řídit auto, jet na kole nebo jakkoli sportovat. Byl to stálý boj se sebou samým, abych se z toho nezhroutil. Bylo mi třicet, když jsem levým okem přestal vidět dopředu, o pět let později se přidalo i pravé. Viděl jsem jen periferně, ale už jsem nedokázal rozeznat nikoho a nic. Jen částí oka jsem poznal, že je den. |
Nemocí RP trpí i Terho, u něhož byly zaznamenány nejlepší výsledky. Po implantaci čipu byl schopen rozeznat příbor nebo hrnek na stole, ciferník hodin a rozlišil sedm odstínů šedi. Po pokoji se mohl pohybovat nezávisle bez pomoci. Během testů dokázal přečíst řádek velkých písmen včetně svého jména, které bylo záměrně zkomoleno.
„Tři nebo čtyři dny po operaci, když se všechno zahojilo, jsem měl pocit, že se něco děje,“ řekl Terho BBC. „Potom moje oko zachytilo světlo, rozeznal jsem jakoby záblesky, to jsem předtím nemohl. Pak jsme začali cvičit a já jsem den ode dne viděl lépe a lépe,“ dodal. Krátce nato už rozeznával jednotlivé linky, z nichž jsou složena písmena.
Tým lékařů Terhovi následně čip z oka odebral, ale jen proto, aby později dostal vylepšenou verzi.