Čeští vědci našli největší impaktní kráter na Zemi. Vešla by se do něj celá ČR

Objekt ve Wilkesově zemi je patrně největší kráter na této planetě a jediný dochovaný maskon, tedy anomální oblast v kůře spojená s podpovrchovou koncentrací hmoty.

„Potvrzujeme tím dřívější spekulace, ale s novými daty s přesností a rozlišovací schopností o dva řády větší, než měli naši předchůdci k dispozici v roce 2006. Kráter o průměru asi 550 km je pod ledem východní Antarktidy a má pokračování v jižní Austrálii,“ popsal vedoucí výzkumného týmu Jaroslav Klokočník. Pro srovnání: Česká republika měří od nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu místu 493 kilometrů.

Kráter s průměrem nad 500 km se označuje jako pánev a mívá středový maskon. Takové útvary známe na Měsíci, nikoli na Zemi. Ale přesto tu takový může podle vědců být.

Existenci obřího kráteru ve Wilkesově zemi poprvé navrhl americký geolog Paul G. Schmidt v roce 1962, ale hladinu zájmu rozčeřil až jeho následovník, geofyzik Ralph von Frese roku 2006. Ten publikoval výsledky gravitačních anomálií odvozených z měření družice GRACE (Gravity Recovery And Climate Experiment).

Na tehdejší dobu znamenaly pro znalost gravitačního pole Antarktidy pokrok a umožnily rozlišení asi 200 km na povrchu. Reakce kolegů na Freseho článek však byla, mírně řečeno, opravdu zdrženlivá.

„Studovali jsme území pomocí moderních gravitačních dat déle a již dříve jsme navrhli kandidáty na subglaciální sopky a jezera. K případnému kráteru ve Wilkesově zemi jsme přistupovali s velkou obezřetností a nedůvěrou. Nevykazuje totiž v tíhových anomáliích a druhých derivacích gravitačního potenciálu typické znaky kráteru, pokud si neuvědomíme, že uprostřed je právě ten maskon s kladnými anomáliemi,“ vysvětlil Klokočník.

Pro svou novou analýzu čeští vědci použili gravitačně-topografický model SatGravRET2014, publikovaný předloni. Skládá se z gravitačního modelu EIGEN 6C4 využívajícího data z moderní gradientometrické mise GOCE (Gravity field and steady-state Ocean Circulation Explorer) a z topografie podloží Antarktidy, které je naším zrakům skryto a znalost o něm se získává díky radarům pronikajících ledem umístěných na letadlech.

Výsledky podporují hypotézu o tom, že Wilkesova země skutečně obsahuje obří kráter/maskon. Tím podle svých slov přispěli do celosvětové, asi 12 let trvající diskuze na toto téma.

Pro potřeby bádání Češi navíc přisunuli Antarktidu a Austrálii k sobě, pozorujeme tak pokračování půlkruhu v jižní Austrálii a v moři pod ní směrem k Antarktidě.

„To zjistili už Frese a kol. v roce 2013 a vedlo je to k myšlence, že dopad planetky, která způsobila kráter, vyvolal i oddělení Antarktidy od Austrálie na rozhraní prvohor a druhohor, což je jistě provokativní názor, který se může setkat s negativní reakcí,“ poznamenali členové Astronomického ústavu.

Na naší planetě je potvrzeno přes 170 impaktních kráterů různých velikostí a stáří, rovněž kolem 600 objektů, které by krátery být mohly. Za dosud největší se považoval Vredefort v Jihoafrické republice o průměru asi 250 km. Známý je další velký kráter Chicxulub na severu Yucatánu či Popigaj na Sibiři.

„Neměli bychom se tedy divit, kdyby některý z takových kráterů byl i v Antarktidě – a vzhledem k jejím současným podmínkám by byl nejspíš přikrytý ledem,“ dodal na závěr Klokočník.