Bakterie stafylokoka odolné vůči antibiotikům se vyvinuly v 19. století u ježků, zjistili vědci

Rezistence k antibiotikům je důsledkem evolučních závodů ve zbrojení mezi mikroskopickými houbami a bakteriemi na tělech ježků, tvrdí nová vědecká studie publikovaná v prestižním časopise Nature. Účastnili se jí i dva čeští odborníci, Barbora Černá Bolfíková z ČZU a Pavel Hulva z Univerzity Karlovy.

Podle této studie obecně vznikla odolnost vůči antibiotikům v přírodním prostředí u zvířat dávno před začátkem klinického využití antibiotik. Přenos takových kmenů na domácí zvířata i lidi, zřejmě v 19. století, pak souvisel s rozsáhlým poškozením ekosystémů lidmi, což je primární příčina přenosu na člověka u většiny lidských infekčních onemocnění, připomíná ČZU s tím, že nejznámějšími novými případy jsou ebola a covid-19.

„Antibiotika jako léky objevené západní medicínou před 80 lety a předepisované proti bakteriálním infekcím zná každý. Méně známé je to, že jsou to přírodní látky, které existují od nepaměti: ‚chemické zbraně', které používají houby proti bakteriím. Bakterie někdy reagují na antibiotika vznikem rezistencí, obávaných v lékařském prostředí,” objasnila Černá Bolfíková, která působí na katedře chovu zvířat a potravinářství v tropech Fakulty tropického zemědělství ČZU.

V novém „příběhu” o vzniku bakteriální rezistence, na kterém tým badatelů pracoval, hrají klíčovou roli malí savci s ostny - ježci, trichofytóza (mikroskopické houby žijící na jejich kůži), bakterie Staphylococcus aureus („zlatý stafylokok“, způsobující různé infekce u lidí i domácích zvířat) a jedna skupina antibiotik (beta-laktamová antibiotika, např. peniciliny).

„Zjistilo se, že ježci jsou přirozeným přenašečem rezistentních bakterií zlatého stafylokoka. Odborná veřejnost se domnívala, že bakterie rezistentní na antibiotika se vyvinuly až po používání antibiotik v medicíně ve velkém měřítku, ale ukázali jsme, že se to vyvinulo už dříve u ježků. A to proto, že mají na kůži plísně, které produkují látky velmi podobné penicilinu,” vysvětlila.

Tyto mikroskopické houby žijící přirozeně na kůži ježků podle ní vylučují beta-laktamová antibiotika, která zapříčinila vznik stafylokoků rezistentních na methicilin - označovaných zkratkou MRSA (methicilin-resistant Staphylococcus aureus) - ještě předtím, než se antibiotika začala využívat v lidské a veterinární medicíně.

„Zřejmě někdy před 200 lety se rezistence vyvinula a později došlo k přenosu na člověka. A od té doby se to udržuje v lidské populaci,” uvedla vědkyně s tím, že s nástupem antibiotik došlo k tomu, že „se to hodně rozšířilo”.

Výzkum shromažďoval stěry z kůže ježků z území celé Evropy. Následně mj. sekvenoval genomy bakterií. Studii vedli experti ze sérologického institutu v Kodani, spolupracovali na ní však i vědci z Oxfordské univerzity a řady dalších institucí - a zmínění Češi.

Černá Bolfíková se chce problematice věnovat nadále. „Nás určitě bude zajímat, jak se to vyvinulo. V České republice jsou dva druhy ježků. Zajímá nás, jestli se nějakým způsobem liší v různých patogenech, pokud ano, tak jakým způsobem a co to pro ježky znamená,” dodala.

To vše podle ní nicméně neznamená, že se máme ježků bát. Většina infekčních onemocnění, která cirkulují v lidské populaci, byla na lidi přenesena ze živočichů v minulosti, a v současnosti k přenosu ze zvířat dochází v měřítkách celé planety a v dlouhých časových obdobích.

„Pravděpodobnost přenosu nemoci z myši, ježka nebo netopýra žijících na vaší zahrádce se proto při běžných hygienických standardech západní společnosti blíží nule,” uzavřela.