Kam i císař pán musel chodit pěšky aneb Historie veřejných záchodů

Byl to revoluční čin – v historii představovaly záchody měřítko civilizační úrovně. Rada zadala záchodovou výstavbu jistému B. Procházkovi a očekávala od něj mnohé. Podle projektu měly mít stavbičky nových záchodků „hrázděné zdivo, střechu věžitou, krytbu břidlicovou, vodovod a sifony z porculánu“.

Celá stavba „bude vkusná a ve slohu švýcarském, vnitřní úprava bude elegantní a čistota vzorná“. Pražané se mohli už dopředu těšit – každý záchod se chlubil devíti odděleními a dvěma vchody pro pány a dámy, a doplňovala jej ještě místnost pro posluhovačku. A nedosti na tom, záchody byly rozděleny do tříd ne nepodobných vlakovým.

V první třídě se zazobanější záchodoví konzumenti pásli očima na „porculánových umyvadlech s ručníky, na zrcadlech, na terracotové podlaze s kobercem“. K dispozici měli „stolek s adresářem, knihu stížností a papír rostlinný, nepotištěný“. Návštěvník třídy druhé se musel spokojit jen s porcelánovými umyvadly a terakotovou podlahou – nečekal ho ani koberec, ani adresář.

Přesně stanoveny byly poplatky – za první třídu se platily čtyři krejcary, za druhou dva. Ten, kdo si dopřál vykartáčování šatů a vycídění bot, připlatil ještě čtyři krejcary. Močí puzený občan, který dobře znal stav svého těla, si mohl svůj oblíbený záchod i předplatit, něco na způsob sedadla v lóži – za čtyři zlaté ročně.

Čistotu na záchodech zaručovaly „řádné starší ženy“. Nové záchody patřily k moderním a novátorským a zlepšily hygienu v pražských ulicích. A měly svou pohnutou minulost.

„Je třeba důrazně pečovat o stolici a o příslušné větry, nezadržovat plyny ve střevech, byť by šel kolem král s celým doprovodem,“ hlásala slavná lékařská salernská škola v Itálii ve 12. až 14. století.

Sledovat výměšky a pozorovat moč (později se dokonce vyvinula věda spojená s věštectvím o sledování barvy moči, tzv. uroskopie) patřilo ke způsobu léčby nejrůznějších nemocí odpradávna. I proto byly záchody v dějinách tak důležité.

Konečně nedostatek hygieny a záchodů otevíral cestu mnohým epidemiím – moru, tyfu, choleře. Už stará Indie se pečlivě starala o hygienu – v roce 2300 až 1750 př. n. l. bylo starověké město Mohendžodáro v údolí řeky Indu vybaveno nejen záchody suchými, ale i splachovacími.

Odpady z nich vtékaly do sběrných jímek, odkud putovaly do městské kanalizace. To vše bylo součástí tzv. harappské kultury. Podle nejnovějších výzkumů se objevily splachovací záchody před 2000 lety v Číně.

Pozadu nezůstal ani Egypt. Tamní vily měly své záchody s bezespárovou podlahou a větráním. Jejich střed tvořily dvě kamenné desky a mezi nimi byla nádoba naplněná pískem. V noci se využívalo dřevěných přenosných stolic. Záchody patřily k suchým – voda byla v Egyptě příliš cenná. O svou stolici a moč Egypťané pečovali – zácpu léčili kocouřím trusem, výkaly hadů a ptáků, vlastní močí a klystýry.

To se některým nelíbilo, jak dosvědčuje zdravotní modlitba. Stálo v ní: „Mám odpor k tomu, co se mi oškliví. Nejím výkalů, protože odporny mi jsou mé výkaly. Nedotýkám se jich svýma nohama, nešlapu po nich svými chodidly. Nepiji moč.“ (Podle egyptologa F. Lexy.)

Své záchody stavěli Řekové i Římané, byť byly poněkud odlišné.

Řekové o svých záchodech příliš nepsali. Chudí i bohatí chodili na tzv. amidu, o níž Aristofanes (448–385 př. n. l.) prohlásil, že „jest to nádoba nutná v pokoji“. Těm nejchudším sloužilo hnojiště za stavením. Později pokroková starověká města zřídila alfedron, zvláštní místo s nádobami, které se vynášely na hnojiště.

Řím byl ve vztahu k záchodům daleko důslednější. Tam byl vstup do veřejných záchodů zdarma, stejně jako do cirků, divadel a lázní. Později, v časech zchudnutí říše, se už začaly vybírat poplatky, jak dosvědčuje historka o císaři Vespasiánovi (9–79 našeho letopočtu).

Ten přes odpor svého syna Tita zavedl poplatek z používání veřejných záchodů. Titus se pohoršoval: „Jakže, daň z moči?“ Vespasián mu s klidem přistrčil pod nos hrst mincí se slovy: „Cítíš snad nějaký zápach?“ A poté, když nechápavý Titus zavrtěl hlavou, odvětil otec ne právě elegantně: „Vidíš, a přece jsou z chcanek.“

Právě on je spojován se rčením: „Pecunia nonolet.“ (Peníze nesmrdí.) V Římě bylo asi 150 veřejných záchodů. A ne ledajakých.

Ve 2. a 3. století našeho letopočtu Římané stavěli honosné kamenné záchody, nádherně vyzdobené. Najednou v nich mohlo vyměšovat a zároveň se bavit i dvacet mužů najednou. Byla to místnost určená ke konverzaci a zamýšlení nad politikou. Satirik Martialis (40–102 n. l.) tvrdil, že mnozí schválně chodí na záchody, aby navázali kontakty a nechali se pozvat na hostinu.

Byli ovšem i nestydové, kteří se hygieny příliš nedrželi. Vylévali odpady a nejrůznější svinstvo přímo z oken na ulici. Iuvenalis (50–140 n. l.) to komentoval: „Pohleď ještě na nebezpečí noci. Jaké místo až tam pod střechou, kdy tobě lebku může rozbít střep, ten prasklý nočník vyhozený pádným kmihem na ulici.“

Nočníky byly pro Římany velmi důležité. Leckterý hostinský litoval, když na něj zapomněl. Nacházel pak vzkazy typu: „Počural jsem ti postel. Přiznávám, nebylo to hezké, krčmáři. Zeptáš-li se však proč, věz, nebyl tu nočník!“

Římané měli ještě jeden nešvar. Lidé často vykonávali své potřeby na hrobech podél cest u městských bran. Proto se na hrobech začaly objevovat veršíčky jako: „Poutníče, nemoč na tento náhrobek!“ Podobné výzvy umisťovali i na domovní zdi, dokonce s výhrůžkami: „Ty, kdož tu kadíš, dej si pozor, neboť pokud neposlechneš, ať se na tebe naštve Jupiter.“

Jiné nápisy se dovolávaly i nižších božstev.

Záchody měli i v Arábii a v Izraeli. Jiné to ale bylo ve středověku a novověku. A to i v českých zemích. „Po první neděli postní (17. března) z rozkazu purkmistra a konšelů staroměstských svoláno po ulicích, aby žádný ze sousedů nedal líti z oken nebo z kuchyní po žlabcích, kterých také ani nemělo býti, bláto, aby žádný na ulicích kromě deště nehrabal. Swiní též aby ven nepauštěli, smetí aby v ulicích nebylo sypáno,“ popsal rozhodnutí pražských konšelů z roku 1508 historik Zikmund Winter.

Nebylo to nic platné – o sto let později, v roce 1610, se objevil v Praze znovu zákaz: „Aby vody smradlavé z oken vylévány a nečistoty házeny nebyly.“ Ovšem lid pevných nervů lil dál.

V roce 1610 obžaloval jistý Kašpar Bauer v Praze Josefa Lazara z ghetta, že na něj „lil z okna a kazajku mu zničil“. Lazara ta legrace stála pokutu. Obdobná hygiena charakterizovala i ostatní evropská města. Na počátku středověku to bylo ještě horší – pán domu i zbytek osazenstva chodili za účelem potřeby na dvůr.

Jedna z prvních zpráv o středověkém záchodě se vztahuje k roku 820, kdy ve švábském městě Svatý Havel jižně od Bodamského jezera zřídil opat Gozpert samostatný záchod pro své žáky s názvem Necessaria (nutné věci). Přesto se celá záležitost řešila nadále velice jednoduše – např. na hradech.

Na hradech rytířské záchody, přilepené na zdech vyšších hradních pater a podepřené krakorci, poskytovaly zdem prapodivné zabarvení a to, co spadlo, končilo v hradním příkopu. Takový záchod zvaný „prevert“ či „privet“ moc pohodlí neposkytoval.

Navíc existovala vysoká pravděpodobnost, že na něm dotyční nastydnou, což se také často stalo. Postupně se zřizovaly i veřejné záchody – v Magdeburku vznikly první priváty v polovině 15. století. Stejné to bylo v českých zemích, kde se krakorcovým privetům říkalo prevíti.

Pro domácí potřebu se používal nočník a dřevěné stolice. A samozřejmě lidé, jak bylo řečeno, vylévali nečistotu z oken. Rudolf II. byl hygienou Prahy znechucen a nazýval ji „hnojníkem za branou“. Malostranskou atmosféru označil slovem „smrad“.

Proto nařídil, aby každý „svoje hnoje a nečistoty z domu vyklidit na břeh dal“. Sám používal tzv. noční vázu.

V té době se také množily soudní „záchodové“ spory. Tak na Novém Městě pražském stál rozdělený dům mezi židovskou ženu a muže, přičemž „stolice záchodní“ byla jako společná umístěna v kuchyni. A tu roku 1522 „obvinila Anka židovka souseda, že jí sahá na kuchyni a stolici záchodní, kteráž v ní jest udělána, užívaje jí a nečistoty čině“. Nakonec soud rozhodl, že stolice musí být z kuchyně odstraněna pro „nezpůsob místa“.

Jindy se záchod stával nebezpečný pro okolí – např. v Rakovníku roku 1583 vrátný ve věži na krakorcích „něco s sekyrou se páral, kteráž mu z ruky upadla a dolu letíc na hlavu nějaké ženě připadla, o jejíž zdraví malá naděje pozůstává“.

Vše změnilo až 19. století. V Praze se např. už od roku 1816 budovala městská kanalizace, ale šlo to pomalu – ještě v 70. letech existovaly domy se suchými záchody. Od roku 1860 se začaly stavět nájemní domy pro bohaté s vlastním příslušenstvím „pod jedním uzavřením“. V obyčejných pavlačových domech připadalo na jeden záchod i 20 lidí.

Až voda z Káraného vedená do Prahy novým vodovodem v 90. letech 19. století zlepšila pražskou hygienu. Stále častější byly záchody splachovací se sifonem a kolenem a i veřejné záchody se zmodernizovaly, jak dosvědčuje stavba záchodů z roku 1888.