Článek
Řadí se k těm několika agentům v dějinách tajných služeb, kteří jednali z ideových důvodů a z přesvědčení. Nezačal pro Sověty pracovat ani pod tlakem, ani pro peníze, ale „z čistého přesvědčení, z vlastní vůle a pevné víry v komunismus“ – jak sám řekl po svém zatčení v dubnu 1961 při výslechu kolegům.
George Blake se narodil 11. listopadu 1922 v Rotterdamu jako syn obchodníka Alberta Behara (původem sefardský Žid z Istanbulu) a Holanďanky, pocházející z měšťanské rodiny. Otec za první světové války bojoval v Egyptě na straně Britů a byl za to v Británii naturalizován.
Synovi dali jméno George na počest krále Jiřího. Ten nejdříve navštěvoval školu v Haagu, později anglickou kolej v Káhiře a maturitu složil v Rotterdamu. Tam také po vpádu Němců zažil v roce 1940 bombardování města, jemuž padl za oběť dům rodičů. On sám byl nacisty internován, ale podařilo se mu uprchnout a pod krycím jménem Peter de Vries pracoval pro nizozemské podzemní hnutí Vrij Nederland.
Nejdůležitější lekce zní, že ideální společnost nelze prosadit násilím. Budoucí lidé vytvoří komunistickou společnost, protože ji budou chtít, ne proto, že k tomu budou nuceni
Když mu hrozilo zatčení gestapem, utekl přes Belgii a obsazenou Paříž do jižní Francie spravované vládou ve Vichy. Znovu byl internován, ale opět uprchl a po dalších peripetiích se přes Gibraltar dostal do Velké Británie. Zde přijal jméno Blake.
Dobrovolně se přihlásil do Royal Navy (královského námořnictva). Na základě jazykových znalostí (kromě němčiny a francouzštiny ovládal vlámštinu a trochu arabštinu) byl v roce 1944 přidělen k útvaru speciálních operací (SOE – Special Operations Executive). Současně se stal pracovníkem britské vojenské rozvědky MI6 (známé také pod názvem SIS).
George Blake na fotografii Scotland Yardu, která byla v roce 1961 použita pro zatykač.
Zpočátku se třiadvacetiletý George Blake podílel na školení holandských agentů, kteří za německými liniemi seskakovali s parašutistickými komandy SOE. Později sloužil jako překladatel na Vrchním velitelství spojeneckých invazních sil, načež se stal velitelem kontrarozvědné jednotky Royal Navy. V této funkci vyslýchal po válce v Hamburku německé důstojníky a získával mezi zajatci agenty pro budoucí špionážní sítě.
Jsem na špatné straně
Už jako zkušený příslušník MI6 se v roce 1947 vrátil do Velké Británie a čekala ho kariéra na ministerstvu zahraničí. Kromě jiného začal na Downing College v Cambridgi studovat ruštinu.
Když v Moskvě počátkem devadesátých let minulého století s Blakem hovořil německý historik Guido Knopp, bývalý agent KGB na odpočinku mu tehdy řekl, že právě toto setkání s ruskou kulturou a literaturou ho poprvé přivedlo do kontaktu s komunistickým myšlením.
Vysvětloval, že nemalou úlohu sehrála také vzpomínka na roli SSSR při porážce nacismu. Blake viděl tuto zemi jinýma očima. „Začal jsem si romantizovat ruské dějiny a kulturu,“ vzpomínal. „To odbouralo bariéru proti všemu ruskému a sovětskému. Dnes to vidím jako přípravný krok k mému pozdějšímu příklonu ke komunismu.“
Po zvládnutí ruštiny byl Blake v roce 1949 poslán do jihokorejského Soulu, aby tam na britském vyslanectví (krytý funkcí vicekonzula) vybudoval bázi SIS. Po vypuknutí korejské války byl v červenci 1950 (společně s vyslancem Vivianem Holtem a konzulem Normanem Owenem) internován severokorejskými jednotkami. Jako váleční zajatci trpěli tři roky v lágrech.
Blake viděl útoky amerických letadel, které svými účinky překonávaly vše, co prožil za války v Evropě. Zklamala ho britská vláda, poněvadž ho nechala na holičkách, a američtí spojenci, kteří, jak se mu zdálo, zradili hodnoty, za něž bojovali ve druhé světové válce. V táboře na něj působily dlouhé rozhovory s kolegy z ambasády i studium koránu v arabštině a četba Marxova Kapitálu.
Po návratu ze severokorejského zajetí na londýnském letišti v dubnu 1953. V té době byl důstojník SIS George Blake již také ve službách KGB.
„A tak jsem si musel klást otázku,“ vyprávěl Knoppovi, „zda stojím na správné straně. Jako člen britské tajné služby jsem byl povinen podkopávat komunistický systém všemi dostupnými prostředky. V této situaci jsem nemohl stát stranou a přihlížet. Přísahal jsem jedné straně, spojenecké straně, a musel jsem si přiznat, že jsem zvolil špatně. Po dlouhém váhání jsem jednoho dne koncem podzimu 1951 v táboře Mampo napsal dopis obsahující sdělení, že mám pro Rusy věc největší důležitosti. Pozdě večer, když moji spolubydlící spali, jsem opustil naše baráky, šel jsem ke stráži a dal dopis jednomu korejskému majorovi.“
Pro Sověty měl sólokapra
Na schůzce se sovětskou stranou Blake oznámil, že je důstojníkem SIS, a dobrovolně se nabídl ke spolupráci. Ke krytí kontaktu s ním zinscenovala sovětská strana výslechy internovaných Britů. Aby se předešlo podezírání, pokračovalo šikanování zajatců včetně Blakea. Na svobodu se všichni dostali až koncem roku 1952 a v dubnu 1953 se vrátili do Velké Británie.
V Londýně s Blakem udržoval styk Nikolaj Rodin (rezident KGB na sovětském velvyslanectví), který už předtím koordinoval činnost proslulé „cambridgeské pětky“, ruské špionážní sítě v Británii, jejímž nejslavnějším agentem byl Kim Philby.
Od října 1953 patřil Blake do jednoho z nejtajnějších útvarů SIS, do Sekce Y. Ta se měla pomocí všech tehdy dostupných technických možností napojit na důležité sovětské diplomatické a vojenské telefonní linky v Londýně, Ženevě a Vídni. Ohromný byl například rozsah odposlouchávání v rakouském hlavním městě a trval tři roky – pak ale vše vyzradil Blake. Týden poté, co dodal informace ze Sekce Y, udělali Sověti odposlechům konec.
Po odchodu z Rakouska se zájem SIS (v úzké spolupráci s CIA) soustředil na Berlín. Již v lednu 1954 byla schválena operace Gold – tajné vybudování 500 metrů dlouhého podzemního tunelu ze západního do východního Berlína, který měl umožnit odposlech komunikací sovětského vojenského a zpravodajského velitelství v Karlshorstu. Pro Západ to byl projekt mimořádné důležitosti.
Za několik dnů předal Blake svému novému řídícímu důstojníkovi Sergeji Kondrašovovi na horní plošině londýnského autobusu přesný plán výstavby tunelu. Právě on totiž pořizoval při jednání zápis za britskou stranu. Nikdo v Londýně neměl tušení, že po celý rok 1954 putovaly do Moskvy všechny operativní rozkazy Sekce Y a všechny technické a strukturální podrobnosti.
„Náhodné“ objevení tunelu v dubnu 1956, zinscenované KGB, znamenalo pro západní spojenecké zpravodajské služby doslova katastrofu.
Peníze od KGB nikdy nevzal
V lednu 1955 byl Blake převelen na největší pobočku SIS – do Berlína. Odtud řídil ve spolupráci s CIA a BND agenturní síť MI6 v NDR. Ve svých memoárech, které vyšly v roce 1990 pod názvem No Other Choice (Nebyla jiná volba), uvedl, že v tomto období vyzradil KGB totožnost asi čtyř stovek agentů, kteří pracovali pro Západ v SSSR, NDR, Polsku a Československu.
Jeho zprávy pro Sověty byly tak cenné, že přes něj kvůli krytí vydali Západu řadu svých druhořadých agentů – bylo to perfektní maskování jeho skutečné činnosti. KGB také předal podklady o členění a struktuře západních ozbrojených sil a díky jeho informacím mohla sovětská zpravodajská služba po několik let mařit většinu operací britské tajné služby.
Někdejší řídící důstojník KGB Sergej Kondrašov (vlevo) a George Blake na snímku ze začátku devadesátých let v Moskvě.
Byl na své úspěchy v Berlíně pyšný. Pevně věřil, že jeho práce dvojitého agenta slouží věci socialismu. Nikdy za svoje služby nevzal peníze. Když se rezident KGB Jevgenij Pitovranov jednou zmínil o „náhradě nákladů“, Blake to rozhořčeně odmítl s tím, že není na prodej.
Nešťastný však byl podle vlastních slov z toho, že nemohl do své činnosti zasvětit Gillian Allanovou (dceru důstojníka, která pracovala jako sekretářka v jeho oddělení), s níž se oženil v říjnu 1954 a velmi ji miloval. Neměla nejmenšího tušení o jeho dvojím životě důstojníka SIS a agenta KGB.
Usvědčil ho polský dvojitý agent
Počátkem roku 1959 se Blake vrátil do Berlína a nastoupil místo ve vedení SIS. Na podzim příštího roku byl přeložen ke studiu arabštiny do Bejrútu, kde se diplomaté a pracovníci tajných služeb připravovali k nasazení na Středním východě a v severní Africe.
Před Velikonocemi 1961 byl náhle vyzván, aby přijel do Londýna. Tehdejší šéf pobočky SIS v Libanonu Nicholas Elliot mu k tomu sdělil, že s ním bude projednáno jeho příští nasazení. Blakeovi se celá věc nezdála. Nechápal, proč má přerušit studium. Podle svých vzpomínek uvažoval o útěku. Měl syrské vízum a na hranice bylo několik hodin jízdy autem. Mohl by vzít s sebou ženu i oba syny. Nechtěl ji však postavit před volbu, zda s ním má odjet do Moskvy, nebo se vrátit s dětmi do Anglie.
Rozhodl se požádat o radu sovětského styčného důstojníka. Ten mu druhý den sdělil, že centrála nevidí nebezpečí a může do Londýna odcestovat. „Toto potvrzení jsem slyšel velmi rád,“ vzpomínal Blake po letech, „zbavovalo mě strašného úkolu přiznat všechno své ženě a vzdát se všeho, co jsem vytvořil.“
Samozřejmě netušil, že SIS získala v posledních měsících několik indicií a posléze i dokumentů a důkazů o tom, že v její pobočce v Berlíně celá léta „ryl krtek“. Ten rozhodující doklad pro identifikaci Blakea podal polský dvojitý agent Michael Goleniewski. V prosinci 1960 uprchl z Varšavy, přeběhl k CIA a předal Američanům materiály, které Blakea usvědčovaly.
Tresty mu soudce sečetl na 42 let
V Londýně byl vyslýchán skupinou pracovníků protišpionážního oddělení pod vedením Harryho Shergolda, experta na sovětské tajné služby. Zpočátku obvinění odmítal, ale nakonec se 6. dubna 1961, třetí den výslechů, přiznal.
„Víme, že pracujete pro Sověty, ale chápeme také proč,“ řekl mu Shergold. „Během vašeho zajetí v Koreji vás mučili a podrobili vymývání mozku. Doznal jste tehdy, že jste důstojník SIS, a oni vás pak vydírali.“
Takové posouzení motivů však Blakea rozhořčilo. Knoppovi popsal své tehdejší pocity: „Stalo se něco, co odporuje každému pudu sebezáchovy. Aniž bych přemýšlel, zvolal jsem: ‚Nikdo mě nemučil a nikdo nevydíral. Přihlásil jsem se Sovětům sám. Spolupracovat s nimi bylo mé vlastní rozhodnutí.‘ To bylo moje doznání! Moji kolegové na mě hleděli s mlčenlivým úžasem.“
Londýnská věznice Wormwoods Scrubs, odkud George Blake v říjnu 1961 uprchl.
Při samotném procesu 3. května 1961 se Blake k vině ve smyslu obžaloby dobrovolně přiznal. Převážná část jednání se konala s vyloučením veřejnosti. Na konci dne soudce mimo jiné řekl: „Nechci zatajovat, že beru na vědomí, že vaším motivem nebyla touha po zisku, nýbrž duchovní přeměna vedoucí k pevné víře v komunistický systém. Každý člověk má právo na své osobní přesvědčení, avšak ve vašem případě je přitěžující okolnost, že jste neodešel ze služby. Zůstal jste v ní v důvěrných postaveních, abyste zrazoval svou vlast.“
Nejvyšší trest v britském soudnictví tehdy činil 14 let. Soudce ale Blakeovo jednání rozdělil na tři období a tresty za ně sečetl. Rozsudek tedy zněl: 42 let vězení. Propuštěn mohl být nejdříve v roce 1989, nejpozději v roce 2003. Neexistovala možnost výměny se Sověty, jak to bývalo v jiných špionážních případech obvyklé, a v úvahu nepřicházela ani amnestie.
Ze země ho dostali v karavanu
Již po několika týdnech aklimatizace uvažoval Blake o útěku. Příznivější okolnosti se naskytly počátkem roku 1962, kdy se na jeho bloku věznice Wormword Scrubs objevili dva noví vězňové – míroví aktivisté Michael Randle a Pat Pottle (oba byli odsouzeni na 18 měsíců). Společně s dalším vězněm, irským teroristou Seanem Bourkem, promýšleli podnik, jehož podrobnosti vyšly v úplném rozsahu najevo až roku 1989. KGB se na něm nikterak nepodílela.
Pečlivý plán útěku spolu ještě ve vězení vypracovali Blake a Bourke. Ten byl propuštěn počátkem roku 1966. Krátce nato se mu podařilo propašovat Blakeovi kapesní japonskou vysílačku zvanou walkie-talkie. Mohli tak i poté akci koordinovat.
Bourke obstaral auto a zkonstruoval lehký, ale stabilní pletený žebřík. Pronajal zařízený pokoj asi půldruhého kilometru od věznice. Termín útěku nakonec stanovili na sobotní večer 22. října 1966. Po domluvě vysílačkami vyběhl Bourke ze zaparkovaného auta a přehodil žebřík přes šestimetrovou zeď. Za několik okamžiků se na vrcholu objevil Blake. Chystal se seskočit, ale ztratil rovnováhu. Spadl tak nešťastně, že se udeřil do hlavy, zlomil si pravou ruku a ztratil vědomí.
Krvácejícího kamaráda dopravil Bourke do auta a stačili včas odjet do připraveného bytu. Druhého dne převzali režii Pat Pottle a Michael Randle. Přivedli lékaře, který dal poraněnému ruku do sádry. Po několika hektických dnech pak Blakea dopravili do Pottleova bytu.
Ir Sean Bourke, který měl největší zásluhu na zdařeném útěku.
Jak ho však dostat z Anglie? Nakonec padlo rozhodnutí propašovat Blakea v útrobách karavanu do Berlína, protože znal město a tamní kanály tajných služeb. Před Vánoci 1966 se to Randleově rodině po dvacetihodinové jízdě povedlo. „Pomalu jsem šel ke světlům na hraničním přechodu do západního Berlína,“ vzpomínal George Blake. „Hlásil jsem se u strážného a řekl mu, že jsem Angličan a chtěl bych mluvit se sovětským důstojníkem.“
Druhý život v Moskvě
Té noci začal pro George Blakea druhý život. Příští ráno ho identifikoval jeho bývalý kontaktní důstojník z KGB Sergej Kondrašov a po několika dnech společně odletěli do Moskvy. Zde Blake obdržel nejvyšší vyznamenání Leninův řád (a mnohem později, v roce 2007, od prezidenta Vladimíra Putina také Řád přátelství). Dostal místo v oddělení pro arabské jazyky na Lomonosovově univerzitě, znovu se oženil a s ruskou manželkou Idou má syna.
Knoppovi řekl: „Byl jsem voják ve studené válce… Chtěl jsem, aby se mnou prozrazeným agentům nic nestalo… Pokud jsem se skutečně provinil, pak proti své rodině. Strhl jsem ji do svého osudu.“
Muž, který z přesvědčení pracoval proti zpravodajské službě své vlasti, se však nemohl uzavřít před realitou v Sovětském svazu a jeho pohled na zemi zaslíbenou se stával postupem času stále střízlivějším.
Přišly a odešly glasnosť a perestrojka a Sovětský svaz se rozpadl. Přesto Knoppovi zdůrazňoval: „Stále ještě věřím tomu, že nejlepší a nejdokonalejší společnost, o niž je lidstvo schopné usilovat, může být jen komunistická společnost. Na tom jsem chtěl spolupracovat. Je třeba se ale z dějin poučit. Nejdůležitější lekce zní, že ideální společnost nelze prosadit násilím. Budoucí lidé vytvoří komunistickou společnost, protože ji budou chtít, ne proto, že k tomu budou nuceni.“
