Jak se stal Hitlerův fotograf multimilionářem

Heinrich Hoffmann byl dlouho jediným, kdo měl výlučné právo zveřejňovat snímky a obrazové zprávy o Hitlerovi. Tohoto privilegia se mu dostalo od Hitlera už o deset let dříve, než ho vůdce v roce 1933 jmenoval „říšským obrazovým zpravodajem“.

Počátkem dvacátých let ještě nic nenasvědčovalo tomu, jaká budoucnost rozohněného řečníka s knírkem čeká. Hoffmann však už tehdy Hitlerův potenciál politického vůdce postřehl a v přátelství s ním viděl cestu k vlivu a majetku.

Od té doby si hostitel a cizopasník navzájem poskytovali pomoc a obratný manipulátor Heinrich Hoffmann - vždy připravený využít člověka či situaci k vlastnímu prospěchu - si své výsadní postavení ostražitě hájil.

V rodině Hoffmannů se fotografování dědilo. Heinrichův otec vlastnil jeden z prvních aparátů v zemi a dotáhl to na dvorního fotografa na bavorském královském dvoře. Heinrich (1885) pracoval ve firmě už jako malý chlapec. Svou kariéru začal v roce 1905 a o tři roky později si otevřel vlastní podnik. K jeho zákazníkům patřil třeba i ruský car a portrétoval také umělce, mezi nimi například operního tenora Enrika Carusa.

V roce 1911 se v Hoffmannově ateliéru objevila kabaretní herečka Theresa Baumannová. U fotografování to tehdy neskončilo, a ještě v témže roce se konala svatba. V roce 1913 se novomanželům narodila dcera Henriette a o tři roky později syn Heinrich.

Krátce před vypuknutím první světové války se Hoffmann usadil v Mnichově. Působil jako válečný zpravodaj a létal i jako pozorovatel v průzkumných letadlech, posléze se stal oficiálním fotografem bavorské armády.

S Adolfem Hitlerem se o čtyři roky starší Hoffmann seznámil v roce 1919, kdy bylo příštímu vůdci 30 let. Heinrich patřil k uznávaným fotografům (získal ocenění i na několika výstavách v zahraničí) a byl zavedeným a prosperujícím obchodníkem, zatímco Hitler byl neúspěšný a zahořklý vysloužilec, který se neprosadil jako malíř a po válce přežíval ze dne na den.

Spojila je představa řádu a odplaty. A také antisemitismus, který byl ve válkou vykolejeném Německu běžným jevem. Sám Hoffmann byl konzervativní nacionalista, antisemita a v názorech velice radikální. Byl členem pravičácké „Ochrany obyvatelstva“ a jeho dům se stal baštou raného nacionálně socialistického hnutí.

Smýšlením byl nacistou ještě dříve, než se nacistická strana (NSDAP) zformovala. Když do ní po jejím založení hned v dubnu 1920 vstoupil, patřil k prvním členům a vlastnil legitimaci s číslem 427.

Hitlerův zuřivý antisemitismus na Hoffmanna silně zapůsobil. Oba muži si okamžitě padli do oka. Zanedbaný a téměř neznámý Hitler se stal častým návštěvníkem Hoffmannova domu. Požíval štědré pohostinnosti jeho krásné manželky a hrál si s jejich dvěma dětmi. Chodil si k Hoffmannům odpočinout, pochutnat si na domácích koláčích a popovídat si o hudbě.

Oblíbil si bohémskou atmosféru a kumštýřské prostředí. A také žoviálního fotografa, který rád jedl a uměl si i pořádně přihnout, ale byl vždy příjemným a vtipným společníkem. Však ho také Hitler žertem po příchodu nejednou pozdravil slovy Heil Hoffmann! Trávil u něho tolik času, že se jeho vila stala Hitlerovým druhým domovem.

Před objektivem však tehdy Hitler prchal. Nesměl ho fotografovat ani Hoffmann. Zřejmě z obavy, aby snímky nevyužila policie, kdyby ho hledala. „Jednou budete jediným člověkem, který mě bude smět fotografovat vždy a všude,“ sliboval mu však prý Hitler.

Ta změna se podle Hitlerových životopisců odehrála v roce 1923, i když okolnosti jsou vykládány různě.

Sám Hoffmann po válce v zajetí Američanům tvrdil, že znal Hitlera jen povrchně a vyhledal ho z čistě profesionálních důvodů. Prý tehdy dostal od Hearstova koncernu v USA telegram, v němž mu nabízeli 1000 dolarů za exkluzivní snímek mnichovského partajního vůdce na vzestupu.

Z okna svého ateliéru (který se nacházel šikmo naproti redakci Völkischer Beobachter) prý celé hodiny pozoroval protilehlou stranu ulice. Když jednou vyšel Hitler z redakce a hodlal nasednout do auta, vyběhl na ulici, aby ho zvěčnil. Hitlerův řidič s jeho tělesným strážcem mu však fotoaparát vytrhli a zbili ho.

Několik dní nato při práci v ateliéru narazil Hoffmann náhodou na snímek, který pořídil 2. srpna 1914 na mnichovském náměstí Odeon. Uprostřed davu lidí, kteří tam přišli přivítat vyhlášení války Rusku, zřetelně rozeznal obličej tehdy 25letého Adolfa Hitlera. Zhotovil zvětšený výřez a zašel naproti do redakce, aby věnoval fotografii Hitlerovi jako dárek.

Ten údajně celý nadšený pozval Hoffmanna na oběd do svého oblíbeného lokálu Osteria Bavaria, kde údajně při obědě vznikla dohoda: Hoffmann bude mít v budoucnu výhradní právo Hitlera fotografovat. Vůdce bude autorizovat pouze Hoffmannovy snímky a dostane za to 10 procent z výnosu.

Historku s americkou nabídkou si Hoffmann zřejmě vymyslel, ale příběh snímku z Odeonplatzu měl reálný základ. Pravděpodobně se však odehrál jinak. Té fotografie si v Hoffmannově ateliéru zřejmě při nějaké příležitosti všiml jako první právě Adolf Hitler. Nadšeně zdůrazňoval, že i on se té obrovské demonstrace zúčastnil a ochraptěl při zpěvu Deutschland über alles.

Hoffmann se pustil do práce na zvětšování množství anonymních hlav, až objevil uprostřed snímku tvář Hitlera, očarovaného a uchváceného válečnou hysterií. Později byla tato fotografie se slavným zakroužkováním Hitlera mnohokrát publikována, zvláště v roce 1934 při 20. výročí vypuknutí první světové války – a napomohla zrodu vůdcova mýtu.

Velké peníze vydělal Hoffmann hned na jedné ze svých prvních fotografii Hitlera. Vznikla 20. prosince 1924 před landsberskou městskou bránou. Hitler si po nezdařeném operetním puči z listopadu 1923 odseděl na Landsbergu roční trest a Hoffmann ho zvěčnil bezprostředně po východu z vězení. Stál v trenčkotu a ve vzdorovitém postoji vedle mercedesu tiskaře Müllera z listu Völkischer Beobachter, s nímž Hoffmann pro Hitlera přijel.

V roce 1925 se Hoffmann přestěhoval do větších prostor v honosné mnichovské čtvrti. Část z nich ochotně přenechal straně, která si tam založila „Síň cti“. Tam potom stejně ochotně fotografoval členy SA se standartami a nechával pózovat gauleitery (šéfy regionálních poboček NSDAP) pro skupinové fotografie. V jeho ateliéru se vše točilo kolem NSDAP a stal se výhradním fotografem veškeré nacistické elity při oficiálních i privátních akcích.

Trvale se také zařadil do Hitlerovy suity a doprovázel ho na všech jeho veřejných vystoupeních i na cestách během volebních kampaní. Později byl jediný, kdo směl rušit posvátný rituál Říšského sněmu, protože se tam mohl volně pohybovat a bez obtíží fotografovat.

Dříve než mnozí ostatní pochopil Hoffmann sílu obrazu. V tomto ohledu byl moderní a Hitlerovi to neobyčejně pomohlo. Radil mu, jak má před jeho objektivem pózovat, aby bývalý kaprál působil dojmem silné vůle. S pomocí svých aparátů stylizoval v postavě Hitlera obraz mytického, dlouho očekávaného vůdce, jenž je vyvolen k tomu, aby vedl Německo vstříc slavné tisícileté budoucnosti.

I nadále přitom Hoffmann zůstával pro Hitlera jedním z jeho nejdůvěrnějších přátel. Jen málokdy chyběl mezi hosty při obědech ve štamgastské restauraci Osteria Bavaria. Nejednou se tam v lehce podroušeném stavu ujímal role baviče a svými vtipy a imitacemi prominentních stranických vůdců dokázal všechny rozesmát.

Hitler mu ledacos toleroval a Hoffmann byl jedním z mála lidí, kteří si mohli „pouštět pusu na špacír“. Vůdce přehlížel jeho opilecké výstřelky i přátelství s pochybnými skupinami mnichovské scény.

Sloužil mu také jako prostředník v různých delikátních a diskrétních záležitostech. Doporučil mu například v roce 1936 dr. Theodora Morella, který dokázal zmírnit jeho žaludeční potíže a stal se pak Hitlerovým doživotním osobním lékařem.

Hlavně však zprostředkoval v říjnu 1929 seznámení Hitlera s mladičkou Evou Braunovou, krátce tehdy zaměstnanou v Hoffmannově fotoateliéru. Až do konce jejich života zůstal pro ně důležitou osobou a svým jménem kryl všechny větší finanční transakce týkající se této Hitlerovy milenky.

Ta se z nešťastného vztahu k Hitlerovi dvakrát pokusila o sebevraždu. Druhý pokus v květnu 1935 Hitlera dokonale vystrašil. Dotkl se i jejích rodičů, kteří nedovolili, aby u nich dále bydlela. Odstěhovala se tudíž do vlastního bytu nedaleko Hitlerova bydliště. Ten prostřednictvím Hoffmanna platil nájem a služebnou.

Evin otec Friedrich Braun se nedokázal jen tak smířit s hanbou, do níž podle jeho názoru přivedla dcera celou rodinu. Odmítal její vztah s milencem starším o 23 let. Napsal Hitlerovi soukromý dopis, v němž mimo jiné apeloval na to, aby vůdce „plnoletou dceru přiměl k návratu k rodině“, a nesměle naznačil i možnost uzavření sňatku.

Z obavy, aby dopis nečetl někdo z Hitlerova sekretariátu, pověřil jeho doručením Hoffmanna. Ten ho dal nejdříve přečíst Evě, která jej však poté namístě roztrhala. (Obsah listu je znám z konceptu, který si otec pořídil, a zachoval se v domácím archívu.)

Speciální úkol dostal Hoffmann v roce 1939, kdy se stal součástí Ribbentropova doprovodu při cestě do Moskvy, kde byl 23. srpna podepsán německo-sovětský pakt.

Hitler svého dvorního fotografa pověřil, aby právě on – a nikoli některý z německých diplomatů – tlumočil Stalinovi vůdcovo osobní poselství. Zároveň mu kladl na srdce, aby chování Stalina a jeho garnitury bedlivě sledoval a pořídil co nejvíce fotografií.

Stalin byl o Hoffmannově výjimečném postavení informován německým vyslancem v Moskvě von Schulenburgem. To se projevilo po podpisu smlouvy, neboť Stalin pronesl také zvláštní přípitek na zdraví „nejskvělejšího fotografa v Německu“. A protože se v německé delegaci nacházel ještě druhý fotograf Laux, byl tento okamžik zachycen i na historické fotografii.

Hoffmann přitom Stalinovi řekl: „Excelence, mám tu čest tlumočit vám co nejsrdečnější pozdravy a přání od mého přítele Adolfa Hitlera. Bude velice potěšen, když jednoho dne pozná osobně velkého vůdce ruského národa.“

Po návratu do Berlína musel Hoffmann dlouho odpovídat na četné Hitlerovy dotazy. Zvláště byl zvědavý na detaily Stalinových ušních lalůčků. Podle zvrácené rasistické teorie chtěl vidět, zda je má „vrostlé, a tudíž židovské, nebo volné, a tudíž árijské“. Prý se mu ulehčilo, když Stalin touto „zkouškou“ prošel a nebyl Žid.

Při prohlížení snímků si Hitler všiml, že Stalin držel při podpisu smlouvy v ruce cigaretu. Protože to považoval za projev nedostatečné úcty v tak slavnostním okamžiku, doporučil Hoffmannovi, aby byla Stalinova fotografie v německém tisku uveřejněna retušovaná, tedy bez cigarety.

Jako „říšský obrazový zpravodaj“ získal profesor Hoffmann – hodnost profesora mu v roce 1938 propůjčil sám Hitler – monopolní postavení, které z něho během několika let udělalo milionáře.

Jednak fotograficky zpracovával všechny říšské stranické sjezdy, ale v letech 1932–1940 také ve vlastním nakladatelství vydal třicítku výpravných obrazových publikací ve statisícových nákladech – Hitlerův všední den, Mládež kolem Hitlera, Hitler buduje velké Německo, S Hitlerem v Polsku, Hitlerův francouzský triumf, Hitler ve svých horách…

Našel si i další zdroj příjmů, neboť předvedl značný obchodní talent v případě Hitlerových akvarelů. V desetitisícových nákladech je vydával jako faksimile a prodával za 100 marek za kus.

Několik Hitlerových akvarelů přitom sám vlastnil (dostal je od vůdce jako dárek), a ty měly po roce 1933 velkou cenu. Ještě za války prodal Hoffmann jeden z nich za 30 tisíc marek. Současně se snažil najít všechny majitele Hitlerových akvarelů v Německu, skupoval jejich exempláře a prodával je pak dál se ziskem několika set procent.

Ale to nebylo vše. Přišel i na další geniální nápad, jak naplnit vůdcovu i svou kapsu. Jako znalec práva na ochranu osobnosti dokázal „zdůvodnit“, že i poštovní známka je podobizna se všemi vyplývajícími právy. Mrňavé ceniny s Hitlerovou hlavou se tak staly obrovským zdrojem příjmů.

Poplatek za „právo na ochranu osobnosti“ činil sice pouze zlomek procenta, rozhodovalo však množství. A tak přibývaly milióny i na kontě autora vůdcových portrétů…

Se vzestupem NSDAP se tak kdysi malý Hoffmannův obchod rozrostl v obrovský mediální koncern. Jenom v prodeji bylo v roce 1943 zaměstnáno 300 lidí a obrat činil 15 miliónů říšských marek. Hoffmannův příjem v tomto roce byl více než tři milióny marek a jeho nemovitý majetek se odhadoval na více než šest miliónů marek.

K dalším lukrativním obchodům se dostal díky své roli zprostředkovatele při nákupu uměleckých děl pro Hitlera, přičemž i on sám patřil ke zdatným sběratelům. V lednu 1941 například koupil tři obrazy za 29 tisíc marek a Hitlerovi je obratem prodal za 35 tisíc.

Ve válečných letech se Hoffmann pravidelně objevoval na Berghofu jako host při Hitlerových nočních sedánkách. V té době však již naprosto propadl alkoholu. „Smrt první manželky v roce 1928 ho těžce postihla. Prostě se s tím nevyrovnal a začal pít. Dříve to byl dobrý a solidní manžel,“ zastával se ho Hitler (podle pamětí jeho sekretářky Traudl Jungeové).

Jindy mu však trpělivost došla a nakázal pobočníkům: „Prosím, postarejte se, aby profesor Hoffmann ke mně přišel střízlivý. Pozval jsem ho, protože si s ním chci povídat. Ne proto, aby se tu soustavně opíjel.“

Vůdci Německa však přesto zůstal Hoffmann nablízku až do posledních dnů jeho života. Docházel i do Hitlerova bunkru pod budovou říšského kancléřství. Tam ho vůdce údajně v polovině dubna 1945 požádal, aby již z téměř obklíčeného Berlína odvezl Evu Braunovou. Ač měl Hoffmann možnost odjet do Mnichova ve voze s ministrem pošt Ohnesorgem, Hitlerovu milenku k této cestě nepřesvědčil.

Sám Hoffmann byl v bunkru naposledy spatřen 20. dubna při „oslavě“ Hitlerových 56. narozenin. Potom se mu zřejmě podařilo proklouznout na západ, protože byl 10. května 1945 internován americkou armádou.

Byl dopraven do vězení v Norimberku, kde se posléze energicky hájil před denacifikačním tribunálem. Nicméně mu byl zkonfiskován téměř všechen majetek a v roce 1947 byl odsouzen k deseti letům pracovního tábora a zákazu povolání za to, že „měl z nacistického režimu mimořádně velký prospěch“. Již v květnu 1950 však byl propuštěn a po několika letech mu byla znovu povolena činnost. Zemřel v roce 1957.