Článek
V dobách komunismu VŘSR pojímali oficiální historici účelově a považovali daný říjen za nevyhnutelné a spravedlivé vyústění osvobozující snahy nespokojených mas.
„Říjnová revoluce je mýtus, který vytvořili vítězové, tedy bolševici. A progresivní kruhy na Západě jim to spolkly,” prohlásil kdysi v rozhovoru pro magazín Der Spiegel ruský spisovatel, nositel Nobelovy ceny a bývalý disident Alexandr Solženicyn.
S tím souhlasí i historička Alena Marková, působící na Pracovišti historické sociologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. „VŘSR představovala mocenský převrat, který uskutečnila skupina radikálních, dalo by se říci dnes extremistických politiků za podpory ozbrojených jednotek. Tento převrat nebyl revolucí v klasickém smyslu tohoto slova, protože ho nepodporovaly širší vrstvy dobového obyvatelstva, a tato později převratná událost zůstala dokonce téměř nepovšimnuta současníky,“ napsala Novinkám.
„Široká a masová podpora revolučních událostí je mýtem, který se později pečlivě kultivoval sovětskou vládou,“ uvedla.
Genocida národa a mnoho revolucí
Americký historik polského původu Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce (1995, česky 1998) uvedl, že k vítězství bolševiků především přispěla jejich odhodlanost použít násilí přecházející až v genocidu vlastního národa.
Socha Vladimíra Iljiče Lenina se plavila po Dunaji.
Ruský historik Roj Medveděv v knize Ruská revoluce 1917: vítězství a porážka bolševiků (1997) považuje listopad 1917 za součást nepřetržitého procesu let 1917 až 1922, který ukončilo až vytvoření Sovětského svazu.
Solženicyn pokládá za klíčový okamžik a za „opravdovou revoluci” svržení carského režimu v březnu 1917 v rámci takzvané Únorové revoluce. Tehdy musel abdikovat car Mikuláš II., který byl v následujícím roce i se svou rodinou popraven.
Nepřipravenost carské diplomacie na válku
„Předstupněm říjnových událostí roku 1917 byla krvavá ruská revoluce v roce 1905, poznamenaná i těžkou námořní porážkou od císařského Japonska. Dalším podstatným krokem byla nedomyšlená hra, kterou v předvečer Velké války rozehrála carská diplomacie, aniž byla na válku vojensky připravena,“ vysvětlil pro Novinky historik a pedagog Zbyněk M. Duda.
„Vstup Ruska do války vyhovoval bolševikům v čele s právníkem a extrémním levicovým solitérem Vladimírem I. Uljanovem-Leninem (1870-1924), kteří do ní vkládali nemalé naděje, neboť se domnívali, že imperialismus a kapitalismus rozmetá právě proletářská revoluce, na kterou se pečlivě připravovali ve švýcarském, finském a americkém exilu, za finančního přispění nejvlivnějších politických a bankovních domů v Německu, Francii, Velké Británii a USA,“ pokračoval historik.
Válka na východní i západní frontě v roce 1917 zůstávala stále bez vítěze, ale téměř všechny bojující strany byly na pokraji vyčerpání. Nejvíce se to týkalo právě carské ruské armády, která se navíc začala zevnitř rozkládat bolševickou agitací a vzpourami. V únoru se tedy uskutečnila revoluce, která svrhla carský režim.
Alexandr Fjodorovič Kerenskij (vlevo), druhý předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917
Do jejího scénáře byl zapojen právník a poslanec Státní dumy Alexandr Kerenskij, jenž v první Prozatímní vládě knížete Georgije J. Lvova převzal post ministra spravedlnosti, později i ministra války a válečného námořnictva. V červenci se stal druhým premiérem sotva se rodící ruské demokratizace.
„Jenže již v dubnu přijíždí do Petrohradu v zaplombovaném vlaku pod ochranou císařského Německa Lenin s plánem, jak vedle uskutečňování revoluce paralyzovat bojeschopnost carské armády a ukončit válku na východní frontě,“ uvedl Duda.
Vývoj šel podle něj proti Kerenského přání. Dne 25. října (dle starého kalendáře) se od břehů Něvy ozval z křižníku Aurora ve 21:40 signální výstřel, dávající podnět k útoku dělostřeleckých a námořních vzbouřenců na Zimní palác, kde zasedala Prozatímní vláda. Boj obránců proti vetřelcům netrval dlouho, a do reprezentačních sálů vstoupil rudý teror, který Leninovými slovy „převzal moc, aby se vlády ujala diktatura proletariátu“.
„Právě z jejich nezformovaných řad, slepených z chudáků všeho druhu, se vyvinula hysterická a kolektivní masa prosáklá marx-leninskou pseudonábožností, která svou tyranií, dlážděnou milióny mrtvých, zaslepila obzor i mnoha vzdělancům, kteří ve svém dobrovolném podrobení a zatracení demokracie nedokázali včas rozeznat, že čím větší je podíl lidu na vládě, tím menší je svoboda jednotlivce,“ poznamenal Duda.
„Ačkoli převraty se v dějinách uskutečňují pravidelně, klíčovým vždy zůstává následné udržení moci. A zde na řadu obvyklé přichází teror, který se v sovětských dějinách dále už stupňuje. Formální důvod k tomu zavdalo třídní dělení společnosti na nové vládě nepřátelskou třídu, takzvanou buržoazii, a třídu proletariátu,“ doplnila Marková.
„Vzhledem k tomu, že bolševická a později komunistická strana uzurpovala nárok jednat ve jménu lidu (tj. proletáře), důvod k teroru byl již připravený – kdo není s námi, ten je proti nám. A rudá vlna stupňujícího se teroru mohla začít. Vyvrcholila pak v roce 1937, jednom z nejstrašnějších perzekučních roků v dějinách Sovětského svazu,“ popsala.
Neblahý osud strůjců revoluce
Strůjci VŘSR se nicméně nedočkali příznivého osudu. „Na Lenina, Trockého, Kameněva, Zinovjeva, Kirova, Džeržinského i další protagonisty bolševického puče čekaly atentáty, popravy a nevyjasněná úmrtí, o což se nejpozději do roku 1940 s nezvyklou krutostí postaral jejich bývalý kumpán a nebezpečný psychopat Josif V. Džugašvili-Stalin,“ dodal Duda.
Lev Davidovič Trockij, bolševický revolucionář a marxistický teoretik židovského původu. Spolu s Leninem byl hlavním představitelem ruské revoluce v roce 1917.
Jistou zvláštností podle historika zůstává, že na Kerenského, který emigroval do USA, sice Stalin nikdy nezapomněl, ale zavraždit jej nedokázal ani za vydatného slídění sovětských agentů GPU (označení pro sovětskou tajnou službu NKVD v letech 1922 a 1923) či KGB.
Umění i propaganda
Naopak díky VŘSR, jak historik Duda dále zmínil, vstoupila do historie ruská a sovětská avantgarda, která až do Leninovy smrti v roce 1924 sehrála roli jak v domácím angažovaném ideologickém procesu, tak ve vývoji moderního umění 20. století (expresionismus, kubofuturismus, suprematismus, konstruktivismus).
Umělce vedla nejen aktivní účast v boji za nové progresivní uspořádání společnosti, ale také odvaha k experimentům, kterým věřili jen oni sami. Sepětí modernistů s bolševismem věnoval Lenin značnou pozornost, od něho také vzešla myšlenka monumentální propagandy, která se rozšířila všude, kde bolševici přebírali moc.
„I když sám vůdce revoluce tomuto druhu umělecké tvorby nerozuměl, patří k jeho zásluze, že proti němu prakticky nevystupoval a dokonce se vyjadřoval, že umělci mají tvořit zcela svobodně podle svých ideálů,“ řekl historik.
Připomíná proto ikony ruského a sovětského moderního umění: Issak I. Brodskij, Pavel N. Filonov, Natalia Gončarovová, Marc Chagall, Sergej A. Jesenin, Vasilij V. Kandinskij, Michail F. Larionov, Lazar El-Lisickij, Vladimír V. Majakovskij, Kazimir S. Malevič, Dmitrij S. Moor-Orloff, Kuzma S. Petrov-Vodkin, Ljubov S. Popovová, Ivan A. Puni, Alexandr M. Rodčenko, Olga Rosanovová, Igor F. Stravinskij nebo Vladimir J. Tatlin.
Mezi avantgardními umělci v letech 1917-1924 se situace rychle vykrystalizovala, většina z nich brzy pochopila, čemu a jakému diktátu slouží. Jejich životy často zachránila urychlená emigrace, která se nevyhnula ani levicově smýšlejícímu Maximu Gorkému, jenž se po vzniku SSSR stal ideovým odpůrcem Lenina i bolševismu, kterému tolik dříve finančně i politicky pomáhal.
„A ještě jedna podstatná zvláštnost se po sto letech od vzniku VŘSR v současném Rusku objevuje – návrat k carským symbolům, imperiálním zvyklostem, vzkříšení svatého odkazu popravené carské rodiny včetně pravoslaví. Lenin se na Rudém náměstí nestačí divit,” uzavřel Duda.
