Článek
T. G. Masaryk (1850–1937) zemřel v brzkých ranních hodinách 14. září. Kolem prosté ložnice v Lánech se shromáždily jeho děti Alice, Jan, Olga, vnučky Anna a Herberta a neteř Ludmila Lípová s manželem. U dveří stáli prezident dr. Edvard Beneš s manželkou Hanou, předseda vlády dr. Milan Hodža, kancléř Přemysl Šámal, lékaři a ošetřovatelky. T. G. M. to nevnímal – s těžce oddechující hrudí a kdysi tak impozantním nosem, který vteřinu od vteřiny špičatěl, se prodíral křovinami bezvědomí ke své smrti.
Už den předtím připravil Masarykův osobní lékař Adolf Maixner zprávu alarmující veřejnost: „Objektivní nález u nemocného presidenta opět se zhoršil, celkový úbytek sil se stupňuje a činnost srdeční se daří jen s nejvyšším úsilím udržet na nutné výši.“
Nyní, v úterý 14. září, sepsal Maixner další, ještě vážnější informaci. V pondělí v devět večer se totiž Masarykovi zrychlilo dýchání a začala slábnout srdeční činnost. Přesně ve 3:29 ráno vyšel dr. Maixner z ložnice a rozechvělým hlasem oznámil: „T. G. Masaryk právě skonal.“
Členové rodiny poté jeden po druhém vstoupili do ložnice a políbili mrtvého na čelo. Vnučky navíc jeho pravou ruku. Alice otevřela okno – lidé shromáždění na trávníku, aby tak alespoň svou přítomností pomohli Masaryka udržet při životě, pochopili.
Jan Masaryk mezitím sešel do haly, aby přijal přítomné novináře. Řekl jim: „Otec nezhasl, ale dohořel.“ T. G. M. bylo přes 87 let. Lékař, profesor Heřman Šikl uvedl v pitevním záznamu, že měl senilní změny na cévním systému a v plicích zafixováno tuberkulózní ložisko velikosti třešně. Konstatování odpovídalo věku. Poslední rozloučení s bývalým prezidentem mohlo začít.
Manifestace národní jednoty
Pohřeb T. G. M. se proměnil v jakousi manifestaci národní jednoty. Nebylo divu. Zemřel muž s ohromující autoritou, s výjimečným postavením, bez nějž by se zrod republiky odehrál přinejmenším jinak. Uctívali jej obdivovatelé, uznávali sokové. Stal se jakýmsi opěrným sloupem republiky. Ne všechno se mu podařilo, ne každý z politiků jej miloval, ale jeho charisma strhávalo. Svědčilo o tom i poslední rozloučení.
Masarykovo nabalzamované tělo mělo být zpočátku vystaveno v Lánech, poté převezeno do Prahy a znovu do Lán – do hrobu vedle Masarykovy zesnulé ženy Charlotty. Posmrtnou masku zemřelému sejmul a odlitek levé ruky zhotovil sochař Vincenc Makovský. Balzamování provedli doktoři Šikl a Čech. Trvalo jim to celou noc. Na příkaz Jana Masaryka sloužící přeměnili hudební síň na smuteční.
Před polednem 15. září se u připraveného katafalku shromáždila celá rodina. Přesně ve dvanáct hodin přistoupili k rakvi dva rotmistři Hradní stráže a u dveří se postavili sokolové. Lidé z celého okolí pomalu procházeli kolem rakve. Někteří plakali.
Masaryk působil důstojně – v polojezdeckém, polovojenském oděvu, který s oblibou nosíval. Na nohou měl žluté boty. Jeho postavu obkreslovaly růže a svazky mateřídoušky, po levé ruce ležela čapka s úzkou červenomodrou stuhou.
Významné hosty vítal ve vestibulu Jan Masaryk. Mezi prvními přišel rozrušený Karel Čapek s manželkou Olgou Scheinpflugovou. Nemohl vědět, že ani on nemá mnoho času před sebou – zemřel, uštván fašizujícími útoky, v prosinci 1938. A to byl teprve začátek.
Z Lán do Sloupové síně
Kolem katafalku prošlo na 60 tisíc lidí během 24 hodin a 30 minut. Smuteční síň byla uzavřena 17. září, stejně jako rakev, zahalená do státní vlajky. Na ni položili členové rodiny pouze čtyři řády – Řád vítězného kříže, Řád Sokola, Revoluční medaili a zlatou hvězdu Vítězství.
Kolem sedmé večer snesli sloužící rakev do pohřebního automobilu, a vypravili tak nebožtíka na cestu do Prahy. Za automobilem jely vozy s květinami, se zaměstnanci a rodinou. Vesnice, kterými projížděly, se hemžily lidmi. Obyvatelé stáli před chalupami k poslednímu rozloučení – v Kamenných Žehrovicích, Doksech, ve Velké Dobré, v Braškovu, Jenči, Litovicích.
Když se smuteční kolona blížila ku Praze, vítal ji obrovský zástup na Bílé Hoře. Pražané ve špalírech lemovali vozovku od Vypichu až k Hradčanskému náměstí. Z davu se ozýval vzlykot a občas zazněl výkřik: „Sbohem!“
Cesta končila v Sloupové síni Pražského hradu. Tam položil prezident Beneš k nohám svého slavného předchůdce vavřínový věnec se stuhami v národních barvách a s nápisem: „Presidentu Osvoboditelovi, svému učiteli a příteli, president republiky dr. Edvard Beneš.“ Členové rodiny vedle něj pokladli svoje květiny. Celé skupiny návštěvníků i jednotlivci z různých míst republiky se sjeli do Prahy, aby se mohli rozloučit s Masarykem. Někteří jeli do hlavního města celou noc. Nepohodlí jim nevadilo.
Liják nikoho nezastavil
Lidé zaplnili trávníky kolem Hradu, trpělivě stáli a čekali, až se budou moci připojit k dlouhému průvodu. Byli tišší a ukáznění – jejich pochod k rakvi řídili strážníci a oni sami se řadili ve čtyřstupy a šestistupy. U kasáren v Loretánské ulici nosili vojáci shromážděným vodu. Průvod šikovali strážníci až od Pohořelce. Do 21. září, kdy se rakev vracela do Lán, dav neřídl. Kdo vypadl z nějakého důvodu z průvodu, už se nemohl vrátit. Zpátky se prostě nedostal.
Kolem sedmé ráno 20. září 1937 se spustil na čekající prudký liják. Nesli to statečně – trpělivě schoulení do kabátů se pomaloučku blížili k Sloupové síni. Den poté zesnulého převezli opět do Lán. Blízcí si připomněli slova T. G. M., která vždy opakoval, když se tam vracel: „Jedeme domů.“
Ve tři čtvrti na sedm večer tma zakryla krajinu nad Lány a ve východním koutu hřbitova stanula u rodinné hrobky celá rodina. Měla za sebou těžký den – pražskou pohřební trasu, která vedla z Hradu až k Wilsonovu nádraží. Zpět v Lánech na nádraží je uvítal zpěv Ach, synku, synku secvičený místním pěveckým sborem.
Nad hrobem přečetl kazatel Urbánek v občanském oděvu žalm Hospodin je můj pastýř a dvě kapitoly ze Zjevení svatého Jana. Pozůstalí poté místo země házeli do hrobu růže. Okolí provoněla hlína a rodina se pomalu vracela do zámku. Tam na ně čekaly hromady kondolenčních lístků. Nebylo divu.
Výrazná a sporná osobnost
Masaryk zemřel jako skutečný tvůrce dějin. Český Němec a pamětník Max Karg o něm prohlásil: „Nikoliv myslitel, nýbrž reálný politik tvoří vpravdě tu směrodatnou část v Masarykově osobnosti.“ Měl pravdu. Dlouhá byla cesta tohoto muže z rodiny negramotného kočího a kuchařky ze silně poněmčené části Moravy k zakladatelství státu. Už před válkou se řadil k výrazným, ale i sporným osobnostem.
Patřil vždy k odpůrcům zpátečnictví, vystupoval proti katolicismu, působil jako poslanec říšské rady (parlamentu). Bojoval proti antisemitismu v hilsneriádě (označení pro procesy s Židem Hilsnerem, obviněným z vraždy 19leté Anežky Hrůzové, a diskusi s nimi spjatou – pozn. red.), statečně se postavil za Jihoslovany obžalované neoprávněně Vídní z velezrady, brojil proti podvrženým Královédvorským a Zelenohorským rukopisům.
Získal tak spoustu zarytých nepřátel. Když Masaryk stanul za velké války v čele zahraničního odboje, bylo mu čtyřiašedesát. Své narozeniny oslavil v březnu roku 1914, a přesto měl v penzijním věku odvahu opustit vlast a vstoupit do odboje. On, který do té doby odmítal revoluční akty! Vypracoval se tak daleko, že nakonec v myslích ciziny pojmy Masaryk a stát splývaly v jedno.
Jiné odbojové emigrace, jako polská a jihoslovanská, neměly takové štěstí. Postrádaly osobnost natolik silnou, jakou byl právě Masaryk. Pro naprostou většinu obyvatel českých zemí představoval tvůrce státu.
„Ukočíroval“ politiku
Nikoho nepřekvapilo, když Masaryka oficiálně potvrdili do prezidentského úřadu 14. listopadu 1918. Zprávu o tom přijal v sobotu 16. listopadu v New Yorku na slavnostním obědě, pořádaném na jeho počest tzv. Slovanskou společností. Masaryk právě přednášel projev. Podle slov pamětníků jen přehlédl rychle telegram a „pokračoval v řeči“. Čekaly jej nelehké úkoly.
Budoval základy nového státu, které dosud nebyly vytvořeny. Prohlašoval, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly. Československý národ přitom neexistoval a převážně katoličtí Češi a Slováci neměli své kořeny v českobratrském učení. Ani husitství nebylo jejich programem a český národ netvořil odvěkou „hráz proti Germánům“.
Přesto se i díky němu podařilo udržet politickou stabilitu. Právě to se stalo ve dvacátých letech, kdy Hrad v čele s Masarykem a Benešem politický vývoj a spory mezi stranami dokázal „ukočírovat“. Třicátá léta představovala jiný problém – hospodářská krize deptala ekonomiku a rostlo ohrožení fašismem.
T. G. M. přesto znovu a znovu vítězně kandidoval na prezidenta: v letech 1918, 1920, 1927 a 1934. Věk se ale nedal obelhat. Při volbě v květnu 1934 se Masaryk pohyboval nejistě a slova přísahy mu museli napovídat. Veřejnost ovšem netušila, že měsíc před volbou postihl prezidenta záchvat mozkové mrtvice, po kterém na čas téměř oslepl. Utajení bylo pochopitelné – zprávy o Masarykově zdraví se dotýkaly i bezpečnosti státu. Časy se horšily, Hitler volal po sjednocení všech Němců ve své říši, v republice zase žádali Němci, Maďaři, ale i Slováci přinejmenším autonomii.
Masarykův státní pohřeb se stal manifestací demokracie
Někteří současníci namítali, že pohřeb bývalého prezidenta svou impozantností podporuje davové psychózy, příznačné pro snadno manipulovatelné masy.
První republika se ale vyznačovala střízlivostí a nemohla se srovnávat s jinými zeměmi, které si potrpěly na vojenské parády, nebo s konstitučními monarchiemi.
Tam panovnické svatby, korunovace, narození potomků tvořily celý systém připravovaných a pečlivě komponovaných slavností.
Masarykův pohřeb představoval především přihlášení k jeho demokratickému odkazu ve stále se zhoršující mezinárodní situaci.
Pro Masaryka se už prezidentský úřad stal utrpením. Komolil slova, nemohl pořádně hýbat rukou. Od července roku 1934 proto tajně užíval razítko-faksimile podpisu. Od podzimu 1935 začal uvažovat o svém odchodu. Úředně odstoupil v Lánech v poledne 14. prosince 1935. Poté prostě konstatoval: „So I am free.“ (Tak jsem volný). A dodal: „Fine.“ Další čas pak strávil v Lánech a „na způsobu jeho života se už nic nezměnilo“. Až do září 1937.