Článek
„Už za svou touhu po svobodě by si vězni zasloužili, aby jejich příběhy byly zpracované,“ podotkl mimo jiné historik karlovarského muzea. Uvedl tím důvod, proč vlastně dohledává osudy muklů, kteří se začátkem 50. let pokusili o útěk z pracovních lágrů při uranových dolech na Jáchymovsku.
Úkolem tehdejších nápravně pracovních táborů nebylo napravit trestance za spáchané činy, pokud k nějakým vůbec skutečně došlo, ale zlikvidovat nezaměstnanost a dodat levné otrocké horníky. Na akci pořádané muzeem k tomu promluvil i divák, jehož děda zažil nucenou práci v dolech kvůli krávě. „Byl jsem první, komu to před dvěma lety odtajnili,“ zmínil. Už patnáct let jsou totiž svazky StB zpřístupněné všem.
Útěk, kterému se smáli
Vybrané útěky z jáchymovských uranových dolů, jak se přednáška jmenovala, odtajnila mnohé příběhy, které historik Nedvěd prozkoumává jako jeden z prvních. Návštěvníkům povyprávěl detaily k útěkům jak jedinců, tak i skupin. Přiblížil pokusy plánované, ale ty vzniklé z momentální příležitosti, která se naskytla. Vybral jednak „akce“ úspěšné, ale i ty, které skončily nezdarem v různých podobách.
Mezi čtyřmi případy, s kterými Nedvěd seznámil, uvedl mimochodem příklad útěku, u kterého vyvstává otázka: Co je vlastně úspěšné zběhnutí z uranového lágru? V daném případě šlo o neplánovaný moment a rozhodnutí jediného člověka, který prostě uviděl šanci. Týká se automechanika Miroslava Rengera, který měl v létě 1956 za sebou už šest let rubání uranu…
Jeho povídání s řidičem cisterny Jiřím Rychterou, který do - tehdy zoufale nevybaveného - tábora vozil vodu, se svezlo k hláškám jako: „Převezl bych i chlapa.“ Toho se Renger chytil a nakonec ho přemluvil, aby se o to opravdu pokusil. Napínavý únik, který prošel i přes kontrolu stráží, pokračoval čtyřdenní pěší chůzí do hlavního města. Tam se Renger vypravil přímo do sídla StB v Bartolomějské, kde byl před lety vyšetřován.
„Esenbáci ho poslali do budovy č. 7, kde mu uniformovaní příslušníci sdělili, že se zde již žádný referent StB nenachází. Renger se však nenechal odbýt a žádal, aby byl předveden, že se chce nechat zavřít. Příslušníci se mu smáli, nevěřili mu. ´To jsem ještě nezažil´, smáli se, když jim řekl o svém úprku,“ vypráví historik.
Jako hlavní důvod útěku prý následně uvedl, že chtěl hovořit s referentem, který ho vyšetřoval roku 1949. „Byl totiž přesvědčen, že byl potrestán neúměrně vysokým trestem za trestný čin, který vůbec nespáchal. Chtěl přešetřit svůj případ, protože se cítil nevinen… Pravděpodobně si to všechno během cesty do Prahy rozmyslel. Zoufalost a to, že i cesta na západ je uzavřená…,“ přemítá Jan Nedvěd, proč asi svůj „výlet za svobodou“ během šlapání na Prahu útěkář vzdal.
Ne všude se konce příběhu dopátral. U některých odvážlivců, kterým se zjevně podařilo ilegálně překročit hranice, se možná nikdy více nedozvíme.
Přednáška se konala v rámci probíhající výstavy MÝTUS ATOM.
Některé fotografie jsou raritní, muzeum je získalo od syna někdejšího politického vězně.
Publikum na mostecké přednášce.