Článek
Kostel Maria-Dreieichen byl vybudován v roce 1744. Nicméně již dříve, roku 1656, zde jistý Matyáš Weinberger na dub, tvořený trojicí kmenů, umístil voskovou sošku Piety (odtud pochází i název kostela, drei je německy tři a Eiche značí dub). Ostatně zbytky kmene jsou stále za oltářem v kostele, kam ovšem není etické nahlížet při návštěvě svatostánku.
Hojně sem chodili i poutníci z Moravy, místo se nachází na trase známé poutní cesty Mariazell, soška byla nazývána Panna Maria Třídubská. Po něco více než dvaceti letech do dubu na návrší udeřil blesk a vosková soška tím byla zničena. Následná socha již byla dílo řezbáře a jako materiál použita byla namísto teutonského dubu slovanská lípa, oblíbená řezbáři pro její měkkost.
Socha byla později uložena v dřevěné kapli u mariánského pramene, vystavěné roku 1700 hrabětem Hoyos, držitelem hradu Rosenburg, roku 1733 přestavěné na kamennou. Jižněji ležící benediktýnský klášter Altenburg převzal správu posvátného místa v roce 1740, a v uvedeném roce 1744 zde byl tamními duchovními položen základní kámen dnešního kostela.
Velmi brzy následovaly reformy císaře Josefa II., který vydal zákaz nejen poutí, ale i procesí a posvícení, stejně jako nedovolil například zvonit proti bouřím. Poutníci však sem stále mířili. V polovině 19. století již se místo stalo velice významným a hojně navštěvovaným poutním místem, kostel je považován za jeden z nejkrásnějších v Rakousku.
V interiéru jsou patrné vlivy rokoka, na výzdobě se podíleli štukatér Johann Georg Hoppel, výtvarnou část obstaral významný rakouský barokní malíř Paul Troger, který vytvořil fresku na stropě (jeho díla můžeme vidět po okolí v klášterech Geras, Altenburg, Melk, Zwettl), a dále malíři Josef Hauzinger (vyzdobil i katedrálu v Brixenu) a Trogerův žák, oblíbenec Marie Terezie, Johann Wenzel Bergl (k vidění i v Schönbrunnu). Od adventu roku 1987 v lampě před oltářem plane Světlo Mariánského roku, které v Římě zapálil papež Jan Pavel II.
Prakticky od kostela vede krátká křížová cesta, navržená roku 1983 výtvarníkem Herbertem Puschnikem, vyobrazení jejích zastavení jsou vyvedena v mozaice. Cesta po krátkém sestoupání končí u pramene, kde stojí obnovená kruhová kaple s valenou klenbou, krytou sedlovou střechou, okolo v rokli protéká malý potůček.
Právě za touto nevelkou vodou je ve stráni místo, kde se údajně ukrýval zloduch, zloděj a vrah Johann Georg Grasel, díky němuž se u nás pro lidi hanebně nedobré povahy vžilo označení grázl. Matka dcera žebráka, otec pohodný, a synek se dopracoval k tomu, že po lapení přiznal 205 trestných činů, z toho dvě vraždy.
Pokud vskutku pobýval v jeskyni tak blízko poutního místa, pak dozajista jen aby se ukryl, než aby v rozjímání hledal cestu k Bohu a lepšímu životu. Na syna Božího však přece vzpomněl, a to při své popravě ve Vídni roku 1818, kdy zvolal: „Ježíš, to je lidí!“, spatřiv dav, který přišel jeho skon sledovat.
VIDEO: Kostel, cesta, jeskyně
Podobných míst, kde se tento zloduch, často však líčený jako Robin Hood své doby, měl pohybovat, je po Dolním Rakousku spousta. Oblíbené jsou turistické Graselovy stezky, v rodných Nových Syrovicích vaří Graselův mls, v Hornu je mu věnováno muzeu, jmenují se po něm pivnice.
O pouhé dva kilometry dále pak leží obec Stockern se zámkem, ukrytým nepřístupně za zdí, vidět však jsou u jeho severní zdi pozůstatky kostela sv. Víta, nový kostel Nejsvětějšího srdce, zde byl vystavěn roku 1907.
