Článek
Dva dny před výročím, tedy v pátek 4. března, Supraphon připoměl Schelingerův odkaz vydáním remasterované reedice dvou zásadních alb Hrrr na ně... (1977) a ...nám se líbí... (1979) doplněné navíc tuctem bonusů.
„Najednou jsme s Jirkou věděli, že se nám splnil sen. Ta deska byla pro nás strašně důležitá, protože nastartovala Jirkovu popularitu. Zvláště proto, že jsme dosáhli toho hrát vlastní tvorbu… To byla nádhera. Po tolika letech to začalo mít ksicht a bylo to jako venku,” vzpomíná Schelingerův důležitý parťák a kapelník František Ringo Čech na období vzniku alba Hrrr na ně… v knize Petra Bošnakova a Milana Schelingera Jiří Schelinger: Život a… 1951 – 1981.
To nabídlo na tehdejší socialismus deset odvážně rachotivých čísel, provázaných svéráznými nonsensovými průpovídkami a skupina, tažená rytmikou Jiří Stárek (bicí) / Jan Kavale (baskytara) a ozdobená výbornou kytarou Stanislava „Kláska“ Kubeše i perkusemi F. R. Čecha, je tu ideální podporou Schelingerova unikátně chraptivého a nekudrlinkovatého hlasu.
Milovníci hardrocku byli nadšeni, dobová kritika – nikterak překvapivě – ono nadšení však tolik nesdílela. „Shrnuto v celkový klasifikační obraz: při větší obezřetnosti, píli a trpělivější, svědomitější přípravě mohl výsledek vyznít poněkud chvályhodněji. Avšak hlavu vzhůru! Udělené tři hvězdičky jsou vcelku poctivě zaslouženy a do příští konference lze ještě mnohé zlepšit. Aby i páni rodiče měli z vás, milý F. R. Čechu, radost jako ze skutečné naděje vlasti!“ napsal například Josef Kotek v listopadové Melodii v roce 1977.
Schelinger a Čech se však diktátem doby nenechali rozhodit a šli si dál za svým, což s náležitou rázností dokázali na albu ...nám se líbí..., které bylo v době vydání příjemným šokem. Kromě očekávatelných bytelných rockovek tu najdete i poloakustické songy s hosty zajímavosti Petra Kalandry, Oskara Petra a Jana Hrubého. Jedna ze šuškand říká, že šlo o jisté repertoárové východisko z nouze, ale výsledek je zcela mimořádný. Historicky asi vůbec nejprožitější Schelingerovo zpívání, nepochybná síla často nejednoduchých melodií, velký příslib pro tragicky bohužel již nenaplněnou budoucnost.
„Začal jsem si stále více uvědomovat, že z Jirky vyrůstá taková osobnost, kapele to tak skvěle šlape, že Perimu překážím. Konstatoval jsem to s celkovým uspokojením, protože mým snem byla literatura, na jevišti jsem byl přes pětadvacet let. Chtěl jsem psát texty, knížky, divadelní hry, scénky… Jirka to vítal, protože na sebe začaly narážet naše představy. Nebavilo mě jezdit, začal jsem se mu s tím svěřovat. Hlavně jsem mu říkal, aby potom, co odejdu, na sebe dával pozor, protože kdyby se mu něco stalo, jsme v prdeli všichni. Na to mi Jirka odpovídal, že by se nic tak hrozného nestalo, protože bych mohl zpívat sám,” uzavřel vzpomínání F. R. Čech