Článek
Na filmovém plátně debutovala ve snímku Děvčátko, neříkej ne! (1932), kde zpívala a tančila s Jenčíkovými girls, z nichž měla každá po větě. Přesto i tento štěk stačil k tomu, aby dostala hlavní roli v komedii Život je pes (1933).
Tehdy se přes noc zrodila hvězda. Adina Mandlová byla inteligentní a velmi brzy pochopila, v čem je smysl filmového herectví. Natočila potom řadů filmů, kde uplatnila nejen svůj atraktivní zjev, ale i schopnost proměny světačky v puťku domácí. Působila přirozeně, nepřehrávala jako mnoho jiných hereček té doby, stavěla na civilním hereckém projevu.
Za všechny její filmy stačí zmínit snad jen tituly jako Mravnost nade vše (1937), Panenství (1937), Cech panen kutnohorských (1938), Kristián (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Pacientka dr. Hegla (1940), Noční motýl (1940), Šťastnou cestu (1943) nebo Sobota (1944). Za okupace si zahrála rovněž na jevišti, například v Uranii nebo v Městských divadlech pražských.
Adina Mandlová, která se narodila 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi, pocházela z maloburžoazní rodiny. Studovala gymnázium, ale byla problematická studentka. Nebyla hloupá, spíš "prostořeká", ráda provokovala. Díky tomu vyměnila několik školních ústavů. Z reálky putovala na rodinnou školu, odkud vedla její cesta do pařížského penzionátu. Právě tam se prvně setkala s bohémou a nevázaným životem.
Vyhledávala ji později i v Praze, kde už pracovala jako manekýna. Tehdy žila s hercem Hugo Haasem, učila se od něj. Haas ji také uvedl mezi bohémskou společnost, jež se nazývala Tafelrunda, kde ji seznámil a kde diskutovala s Karlem Čapkem, Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Janem Masarykem nebo Karlem Poláčkem. To ji ostatně umožnilo vstoupit do světa filmu, kde se stala jednou z největších hvězd.
Když byla v roce 1945 obviněna z kolaborace s Němci, bylo jasné, že už jako herečka nemá v českém filmu a divadle šanci. Po dlouhých měsících strávených v pankrácké věznici byla pro nedostatek důkazů propuštěna na svobodu. Účelově se provdala za válečného pilota, který měl britské státní občanství, a při první příležitosti s ním odcestovala do Anglie. Natočila tam sice několik filmů i seriálů, ale tím to také skončilo.
Později se ještě dvakrát provdala, ale klid nalezla až se svým posledním manželem, módním návrhářem Benem Pearsonem, s nímž žila v Londýně, ale také na Maltě a v Kanadě. Dělala všechno možné. Manekýnu i prodavačku v manželově salonu. Vedle toho vystudovala sochařinu a napsala i knižní memoáry Dneska už se tomu směju, které vynikají vypravěčským talentem, vtipem i sebeironií.
Do Prahy přijela ve druhé polovině 60. let, kdy měla hrát titulní postavu v muzikálu Hello, Dolly!, nicméně kvůli intrikám i snahám ji odradit z jejího účinkování v Hudebním divadle Karlín nakonec sešlo. Zahořkla, ale ne úplně. Podruhé sem přijela v roce 1991 už jako vdova umřít. Bylo jí 81 let a 16. června 1991 v Příbrami skutečně zemřela.
V poslední době se postava Adiny Mandlové objevuje ve filmu Filipa Renče Lída Baarová (2016) i v televizní sérii režiséra Roberta Sedláčka Bohéma (2017). Avšak v obou případech jde o epizodní postavičky, které nemají příliš velký prostor.