Článek
Písecké Václavské předměstí je pojmenované podle raně barokního kostelu sv. Václava, vybudovaného na místě za dob třicetileté války zničeného předchůdce ve stylu gotickém. Překvapivým objevem v interiéru byla freska s tématem upálení Mistra Jana Husa.
Ani ne dva kilometry od tohoto okraje Písku narazíme při putování po modře značené turistické stezce, vedoucí hřebenem místy skalnatých vrchů nad Otavou, na zářez v terénu, pojmenovaný Čertova strouha, nacházející se stejně jako zmíněné předměstí na levém břehu řeky. Tato pověstmi opředená rokle je součástí Čertovy stezky, popis celé trasy stezky a různé verze čertovských pověstí najdete zde.
K zarostlé rokli s potokem se dá dojít rovněž podle vody právě po trase okružní Čertovy stezky. I pouhý úsek od Václava ke strouze nabídne spoustu působivých přírodních scenérií, zdokumentovaných ve starší reportáži.
Od strže má pěšina obdobný charakter - místy je rozmáčená vodou vyvěrající ze stráně nad ní, či přímo z kryté studánky, sytě zelený mech pokrývá padlé stromy, stejně jako pařezy těch, které bylo nutno zlikvidovat po pádu přes stezku. Ojediněle ukotvené pramice rybářů podtrhují malebnost břehu Otavy, stejně jako divoký ráz stezce dodávají skály nebo osamocené balvany podle ní rozseté i dřevěné lávky přes zamokřená místa.
Rozhodně se nejedná o tip na rodinný výlet s kočárkem, ani pro cyklisty není terén zdaleka ideální, leda by chtěli při pro Stínadla zásadní foglarovském dotazu: „Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“, kandidovali na vzorným Mirkem Dušínem lehkovážně coby vlastní varianta nabídnutého Bahňáka.
Tento výlet kousek za městskou aglomeraci je určen předvedším milovníkům klidné, netknuté přírody na cestě evokující dávno zmizelé časy zlataplné řeky, či toulek kdesi předaleko od civilizace.
Zdatnější turisté mohou po modré, která je opravdu dobrá volba, pokračovat přes Zátaví, kde po silničním mostu přejdou na druhou stranu řeky, až ke Kestřanům, kde se nachází zchátralý zámek, procházející rekonstrukcí a dvě tvrze, a pak již jen po trase za chvilku dorazíme k další oáze klidu i plnou života místních opeřených i obojživelných obyvatel, kterou je rybník Řežabinec.
Je milé a překvapivé, že naše příroda stále uchovává místa, kde její nedotčená krása nabízí potěchu oku, motivy pro objektiv fotoaparátu, a odreagování od spěchu doby modernější, než ta Chaplinova, kdy více než ke konfliktu člověk - stroj dochází k pradávnému střetu, leč čím dál víc intenzivnímu střetu člověka s člověkem.
