Článek
O tom, jak již v roce 1669 povolali židy na Skalku tehdejší zámečtí páni - Mladotové ze Solopysk - píše v knize Vyprávění o zámku Skalka Jiří Mach. Důvod prý měli čistě pragmatický, totiž peníze. Potřebovali je nejen na novou zámeckou stavbu, ale i pro život „na úrovni“, a tak spoléhali na půjčky, které jim měli poskytnout právě židé.
V té době se v Podorlicku navíc začal rozvíjet obchod s plátnem a členové tohoto národa byli svými obchodními vlohami proslulí.
Přestože jako diskriminovaná menšina nesměli až do druhé poloviny 19. století v naší zemi vykonávat celou řadu profesí, kterými se živili jejich křesťanští spoluobyvatelé, mohli ovšem půjčovat peníze na úrok - říkalo se tomu tehdy nepříliš lichotivě lichva. Z tohoto důvodu bývali židé poměrně vítanými poddanými, protože poskytovali peněžní služby svému feudálnímu pánovi.
Skalečtí židé našli ve svém novém domově relativní klid, a tak se jejich komunita postupně rozrůstala, zatímco jinde tomu bránila katolická protireformace, která se dostávala do vrcholných fází. Bezpečí a záruka základních životních jistot vedly až k založení samostatné židovské obce s vlastní synagogou v roce 1725.
Nedaleko od vesnice jim také vrchnost vyčlenila nevelký lesní pozemek nad Zlatým potokem, kde si založili hřbitov - „zahradu mrtvých“ - místo posledního odpočinku příslušníků obce. Podle tehdejších zvyklostí nesměl být hřbitov v obci nebo v její těsné blízkosti, aby židé „nepobuřovali“ svými zvyky křesťanské sousedy.
Je paradoxem, že právě toto místo je dnes považováno za jedno z nejkrásnějších zákoutí nejen kraje pod Orlickými horami, ale regionu mnohem většího, a je stále častěji vyhledáváno mnohými turisty a návštěvníky východních Čech.
Hřbitov s rozlohou zhruba 700 m² se nachází tři sta metrů východně od dominanty obce - zámku Skalka - na pravém břehu Zlatého potoka. Z parkoviště pod zámkem se k němu dostanete během několika minut po žlutě značené turistické stezce.
Projdete-li malou vstupní brankou, spatříte za ohradní zdí z lomového kamene více než osm desítek náhrobních kamenů z let 1725 - 1906. Nejstarší náhrobek patří Lipmanovi, synu Ješaji, který zemřel v roce 1725, poslední potom Samuelu Kischovi, který zemřel v roce 1906.
Není divu, že krása tichého a tajuplného lesního zákoutí s tekoucím potokem inspirovala spisovatele, z nichž nejslavnější Aois Jirásek v románu Temno píše: Pod tím prudkým svahem ve stínu vysokých, košatých olší tiše ubíhal Zlatý potok, čiré, přečisté vody. Pěkně se tu chodilo loukou pod zámeckou skalou opukovou a dál proti vodě údolíčkem po stezníku, vedl pod buky a habry v samém úpatí lesnatého svahu, pod olšemi u klidné říčky, pod krytem mladě zelených, jarně prozářených korun, v nehnutých stínech i zlatých prosvitech chvějících se na šedých kmenech i lesní půdou i po stezce...
Židovský hřbitov v Podbřezí byl dlouho stranou pozornosti, až v 90. letech minulého století došlo k vyčištění pozemku od nežádoucí zeleně, opravena byla ohradní zeď a postaveny všechny povalené náhrobky.
Stojí za to sem zavítat a to v kteroukoliv roční dobu. Není totiž pochyb, že uvidíte jednu z nejvzácnějších památek východních Čech.
