Medvědí hlava v kostele, obří zvon a renesanční zámek v pošumavské Dobrši

Novodobé výzkumy, pokud trochu věříte na sílu Země, tu ukázaly „nabíjecí místo“ podobné třeba tomu v Panenském Týnci.

„Kdyby se vám zdálo, že toho povídám moc, tak mě zarazte,“ říká pan Rezek bydlící v Dobrši nedaleko opravovaného renesančního zámku, přistavěného ke gotické tvrzi.

Zarazit ho nelze, po pár minutách zjistíte, že je to rozený vypravěč, chvíli byste řekli i svědek událostí dávno minulých, který má kouzlo vtáhnout vás do děje, při němž čas letí a stále nejste na konci. Ono se řekne, vždyť je to jen Dobrš, ale je to Dobrš nelecjaká.

Panství dostal za záchranu knížete Oldřicha před rozzuřeným kancem  Přibík zvaný Kocík, zakladatel Koců z Dobrše. Vystavěl si tvrz, rozšiřoval svou državu, postupně mu patřilo několik okolních obcí s lesy i rybníky. Jeden z jeho potomků si prý přivezl krokodýlí mládě, vypustil ho do rybníka, potvora přežila i českou zimu a žrala a žrala, stala se postrachem okolí, takže vodního draka nakonec museli zabít.

Pan Rezek začíná historií zámku, nyní se přeměnuje v kulturní středisko, a pokračuje v kostele Zvěstování Panny Marie. V Pošumaví patří k nejstarším církevním památkám, postaven byl v románském slohu, po roce 1421 přestavěn goticky, kostelní loď nově sklenuli 1561. Krom boční kaple svaté Kateřiny je tu nádherná, málokde viděná stropní výzdoba, pozoruhodná je kamenná medvědí tlama na stěně, znovuobjevené a restaurované fresky.

Tvrz i kostel roku 1420 vypálili husité, Koc byl katolík, přesto je tu na malém prostoru tolik nádhery, pozoruhodná je gotická křtitelnice i kůr s varhanami.

Asi po hodině poutavého vyprávění se přesunujeme o asi sto padesát metrů dál k románské kapli apoštolů Petra a Pavla.

Míjíme barokní  faru, tady Troška natáčel scénu se zpívající ředitelkou v podání Jiřiny Jiráskové v Slunce, seno, jahody.

Bílá štíhlá kaple stojí na návrší mezi listnáči. Pan Rezek se dává do výkladu o pravděpodobné slovanské svatyni, o siločarách, magnetismu, o měření předních psychotroniků.

Průvodce ukazuje, kudy vytahovali v roce 1948 zvony objevené po rekvírunku Němců v Hamburku, zpět na zvonici.

„Tady to museli vybourat, je to vidět i na omítce, vždycky je tmavší, protože není původní,“ vysvětluje, sám byl jako osmiletý přítomen instalaci druhého největšího zvonu v jihočeském kraji na jeho místo.

Váží 4000 kilo, má nádherný zvuk, sami si to můžete vyzkoušet. Ale je to pecka, když udeří srdce o reliéfně zdobenou stěnu. 

Pro Hoštice koupil arcibiskup Václav Chlumčanský, autorem byl pražský zvonař Brikcín, ale když si pro něj místní měli přijet do Prahy, první otázka byla, kolik dostanou od cesty.

Chlumčanský se rozčílil a věnoval zvon „Marie“ Dobrši. Z Prahy ho vezli na saních v roce 1561. Na zvonici visí ještě dva menší zvony. 

To zdaleka není o malé Dobrši vše. Zeptejte se pana Rezka…