Článek
Některá díla jsou realistická, Mamut, Želva, Rak, Kůň, ale v dalších popustil Michal Olšiak (1978) uzdu fantazii a výsledkem jsou povětšinou veselé a úsměvné figury. Jeho styl je občas podrobován kritice, ale dá se v něm určitě, na rozdíl mnoha uměleckých výtvorů poznat, co chtěl autor sdělit.
Zrovna Hamroň, žábošnečí splynutí s velkým okem, uchechtávající se na příchozí, stojí u Hamrů na Sázavou. Ve stínu borovice u kukuřičného pole příšerka veselá, z dáli návštěvníku kynoucí. Místní si o něm dokonce už vymysleli pověst. Kdysi mu prý pomohli, od té doby pomáhá z nesnází jim.
Sochy z písku a obrazy
Zrovna jsem si Hamroně fotil, když přijela na kolech partička malých kluků a hajdy na sochu. Vzápětí přifrčel i muž s jezevčíkem v batohu na zádech. Začal o soše klukům povídat. Tak jsem se seznámil s Michalem Olšiakem.
Od „betonu“ už prý odešel, nyní hlavně sochá z písku, jeho výtvory můžete vidět do 9. října u chrtí dráhy v Lednici na Břeclavsku. Na dvaceti exponátech ze stovek tun mořského písku se podíleli pod Olšiakovým vedením umělci od nás, z Německa, Portugalska. Výtvory nezničí ani déšť, k vidění jsou denně. Uvidíte cestovatele Hanzelku se Zikmundem, jejich auto, zvířata.
Pokud Olšiak nesochá, tak maluje.
Začalo to Mamlasem
„Mamlas, Mamut a Hamoň byly první tři sochy, protože se líbily, začali mne oslovovat z dalších obcí, zda bych pro ně nevymyslel něco charakteristického. Někdy to byly zvířecí postavy, někde se to vztahovalo k místu, třeba Hraniční sochy u Piláku (Pilský rybník), kde je z české strany Lev a z moravské Orlice,“ říká Olšiak.
Nejen na Vysočině
Na Chodsku mají sochu Psa, na Bítově Rumburaka, ve Žďáru na náměstí Charlieho Chaplina. V Chotěboři Čerta, v Blovicích Býka, Hejkal Pepino stojí před penzionem ve Třech Studních…
Určitě stojí za zastavení, nemusíte z nich jásat, hlavě je neničte, druhým rozdávají radost a vykouzlí úsměv na tváři. Kabonit se dokáže každý mamlas.