Článek
„Hezká a sympatická tmavovláska, prvou rychlejší píseň pohybově rozehrává po celé scéně, ve druhé je zdrženlivá. Má technicky dobře postavený hlas,” napsal o Eleně Lukášové ve svém referátu o festivalu mladých zpěváků Intertalent v časopisu Melodie č. 7/1971 kritik a hlasový pedagog Leo Jehne.
V soutěži, která se v roce 1971 konala ve Zlíně a kterou tenkrát vyhrála Zdenka Lorencová, zatímco Jiří Korn byl druhý a Vlaďka Prachařová třetí, skončila Elena Lukášová ve finále. Za sebou už ale měla pár úspěchů. Začalo to v Bratislavě, kde se zúčastnila jednak rozhlasové soutěže v relaci Na modrej vlne, jednak klání v televizním pořadu Stretnutia o šestej. Obě soutěže tehdy vyhrála, dokonce s vlastní skladbou a kytarovým doprovodem.
„Je fakt, že mě to tehdy přivedlo k vážnějšímu zájmu o zpěv a jeho studium,” nechala se slyšet v jednom novinovém rozhovoru.
K rozhodnutí stát se profesionální zpěvačkou však přispěla až nabídka ke spolupráci s Evou Pilarovou a Jaromírem Mayerem. Během dvouletého účinkování v jejich show navštívila i tehdejší Sovětský svaz a Polsko. Později vystupovala v pořadu Karla Černocha, ale svým zpěvem zpestřovala i Večer pre dvoch bratislavské dvojice Lasica - Satinský. Koncem šedesátých let se podívala s kapelou Pavla Petráše také do tehdejší Jugoslávie.
Elena Lukášová (1946) se narodila v Českých Budějovicích, potom žila s rodiči v Praze, Bratislavě, Brně a Hradci Králové, kde odmaturovala. Po úspěchu na Intertalentu se vrátila do Prahy. Po společném singlu s Vlaďkou Prachařovou a pantonském singlu, který přinesl písničky Větrný mlýn a Pláč jak louh, začala spolupracovat se Supraphonem. Ten jí vydal v následujících letech pěknou řádku singlů, přičemž mnohé z písní se staly hity (Rozdej vůni snům, Slunce tančí, To říká inzerát, Já pádím za tebou, Minigolf, To je tím, že o mě málo víš, Zpíváme slunci, Za prvé, za druhé, za třetí, Třešní plná stráň).
S písní Bumerang se v roce 1972 zúčastnila festivalu Bratislavské lyra, ale zpěvaččin hlas zazněl i ve skladbě pro dorostenky v rámci Spartakiády 1975. V té době zpěvačka spolupracovala s autory typu Vítězslava Hádla a Ladislava Pikarta, texty jí psali osvědčení mistři rýmů jako Zdeněk Borovec, Petr Markov, Jiřina Fikejzová nebo Zdeněk Rytíř.
Nahrávky typicky sweetového a německo-řeckého romantizujícího pojetí vznikaly vesměs ve spolupráci s Orchestrem Karla Vlacha a Tanečním orchestrem Československého rozhlasu za řízení Josefa Vobruby. Hostovala ale také na koncertech Václava Neckáře a skupiny Bacily.
V letech 1971 - 1984 zpívala Elena Lukášová v programu Yvetty Simonové a Milana Chladila, poté vystupovala s vlastním programem Nikdy nejsi sám po vojenských posádkách a školách.
S kariérou zpěvačky se Elena Lukášová rozloučila v osmdesátých letech - jednak se jí narodila dcera, jednak přišla předčasným odchodem Ladislava Pikarta (1930 - 1980) o dramaturgicko-autorské zázemí.
V příštím roce oslaví někdejší populární interpretka, jejíž největší hit se jmenuje Rozdej vůni snům, sedmdesáté narozeniny.