Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Večer začíná Velikonoční noc - vigilie

Až po západu slunce (tj. na Bílou sobotu večer) začíná tzv. Velikonoční noc (vigilie), a tím začíná nedělní slavnost Ježíšova vzkříšení. Název Bílá sobota pravděpodobně pochází od bílých křestních rouch křtěnců, kteří přijali křest právě o Velikonoční noci (vigilii). Podle toho se pak i sobotě začalo říkat bílá.

Bílá sobota (latinsky sabbatum sanctum, magnum či luminum – tj. svatá, velká nebo světlá, světelná) je v liturgickm kalendáři den před Velikonoční nedělí (Velikonočním božím hodem), součást Svatého týdne - druhý den velikonočního tridua.

V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích, včetně etiopské. Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském klášteře.

V českém prostředí se na Bílou sobotu před vigilií světil oheň před vchodem kostela, od kterého se zapálil paškál - velikonoční svíce a jím se světlo přeneslo do kostela. (Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má být celé město osvětleno ohni).

V mnoha domácnostech byl zvyk, že se uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehla jím oheň nový. Z ohořelých dřívek se pak zhotovovaly křížky, které lidé nosili a zapichovali do pole, aby dobře rodilo.

Popelem z posvěceného ohně zas hospodář posypal louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalít vodou, aby se popel znehodnotil a ohořené zbytky se měly pod dohledem odnést.

Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení celý rok čisté. Na Bílou sobotu se časně ráno před východem slunce umývala děvčata rosou, aby byla pěkně bílá. Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, chlapci pletli pomlázky a děvčata zdobila vajíčka.

Na mnoha místech bývalo zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu. Skončením Bílé soboty končil také dlouhý čtyřicetidenní půst. Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena.

Na Bílou sobotu se má chodit po sadu nebo v ovocné aleji a zvonit, aby byla úroda všeho ovoce.

Odkud na Bílou sobotu vítr, odtud v létě deště.

Zdroj: Církevní rok a lidové obyčeje (Vlastimil Vondruška), internet a knižní archiv České tradice.