Článek
Unikátní kolekci zapůjčilo dánské umělecké muzeem Ordrupgaard. Více než tři měsíce ji měli návštěvníci možnost obdivovat v prostorách paláce Kinských na Staroměstském náměstí.
V dobách, kdy zde bylo německé gymnázium, zde studoval Franz Kafka, či relativně nedávno z balkonu paláce Klement Gottwald hovořil k davům v únoru roku 1948. V současnosti jsou zde výstavní prostory i kanceláře NGP.
Vystavené obrazy nabízely hřejivou atmosféru zejména přírodní a venkovské tematiky, nechyběly ovšem scény ze života v Paříži, stejně jako méně zastoupené mytologické výjevy a zátiší. Stačí zmínit jména jako Pierre Auguste Renoir, Edgard Degas, Claude Monet, Alfred Sisley, Camille Pissarro a je vcelku nezpochybnitelné, jaké reprezentanty tohoto zlomového uměleckého směru zde bylo možno vidět.
Došlo i na postimpresionisty Paula Cézanna a Paula Gauguina, své místo zde měly i ženy, a to jak na plátně, tak za malířským stojanem - malířky jako Eva Gonzalèsová Berthe Morisotová se věnovaly portrétům žen, tedy oboru, kde je možno pravděpodobně více vyčíst z duše modelu, než u mužské populace oblíbených aktů, oslavujících pro změnu krásu ženského těla.
Z tvorby dalších malířů nelze nezmínit velikány jako Jean-Baptiste Camille Corot, Charles-François Daubigny, Eugène Delacroix, nebo Gustave Courbet.
Poslední den výstavy připadl na 13. října, pro velký zájem byla i prodloužena otevírací doba. Kdo tuto jedinečnou událost propásl, těžko bude mít zase vbrzku u nás něco podobného navštívit. Kurátorům výstavy Petrovi Šámalovi a Petře Kolářové patří dík, stejně jako bývalému řediteli galerie Jiřímu Fajtovi, který se zasloužil o ne až tak běžné zapůjčení kolekce z Dánska, kterou zhlédlo přes 100 000 návštěvníků. Před obrazy bylo možno spatřit postávat, zejména křehké ženy, dojaté krásou obrazů k slzám.
Zajímavý je i původ sbírky, o kterou se zasloužil ředitel pojišťovny, státní rada Wilhelm Hansen, milovník umění. Roku 1916 při jednom z častých pobytů v Paříži podlehl kouzlu obrazů impresionistů, a s jistou prozíravostí do budoucna, mnoho jejich děl zakoupil. A opravdu se nemýlil, po válce zájem o impresionisty vzrostl, a tím i ceny obrazů.
Ovšem krom racionálního podnikatele byl i idealista - založil například Dánskou lidovou pojišťovnu, nabízející životní pojistky méně majetným, svoji galerii nechával v pondělí zdarma přístupnou veřejnosti, a bizarní je i jeho hřích mládí, kdy se snažil uvést mezi veřejnost mezinárodní jazyk zvaný volapük, tedy něco jako stejně tak dnes nikterak významné esperanto. Od počátku plánoval obrazy odkázat Dánsku.
Roku 1920, kdy byl finančně na vrcholu, byl iniciátorem sbírky na rekonstrukci katedrály v Remeši. Ovšem roku 1922 po krachu Dánské zemědělské banky se dostal do dluhů, a tak musel část své sbírky rozprodat, zklamán z nezájmu státu o jeho nabídku, se musel obrátit na soukromé sběratele.
Později se karta obrátila a Hansen opět začal skupovat jak nové práce, tak získat zpět některé z v tísni prodaných obrazů. Ovšem již se krásou kochal do své smrti roku 1936 sám, oblíbené pondělky pro veřejnost byly minulostí. Jeho žena Dánsku darovala jak celou sbírku, tak jejich sídlo Ordrupgaard.
