„Znásilnil mě a já chci, aby ho potrestali,“ říká Ukrajinka, která se nebojí mluvit o sexuálním násilí ruských vojáků

(Od naší zvláštní zpravodajky) „Vzal mě kolem ramen, skoro jako bych byla jeho dívka. Měla jsem hrozný strach. Na rameni se mu houpal samopal. A já viděla, jak chvíli předtím zastřelili Sašku,“ vypráví dvaačtyřicetiletá Viktoria M. z vesnice Beresťanka, asi 70 km severozápadně od Kyjeva.

Má nakrátko ostříhané blond vlasy, je velmi štíhlá a z tváře poznamenané tvrdým vesnickým životem zaujmou její bleděmodré oči. Viktoria musela sebrat pořádný kus odvahy, aby byla schopná vyslovit jednoduchou větu: „Znásilnil mě ruský voják.“ Na ukrajinské vesnici to není jednoduché, a ženy proto mlčí.

Stalo se to 9. března. Ten den si bude Viktorie, jíž se tu říká Vika, pamatovat navždy. Bylo to pár dní poté, co do Beresťanky vtrhli Rusové. Bylo asi deset večer, tma a zima. Tři ruští okupanti zaklepali na dveře domu, kde Vika žije se svým druhem.

Dva z nich byli opilí, velitel střízlivý. Došlo k hádce a jeden z podnapilých ruských vojáků střelil omylem velitele do nohy. Jen díky tomu neodvedli z domu Viktoriina partnera a nezastřelili ho také. Viku ale odvedli dva opilí vojáci k domu sousedky Natálie. Ze dveří vyšel Alexandr, Natáliin muž. „Jsem taky Rus, ty budeš střílet na Rusa?“ otázal se vojáků. Strhla se hádka, na jejímž konci ležel před domem zastřelený Saša.

„Rozklepala jsem se strachy. Pořád jsem se ho ptala, jestli mě taky nezabije. Místo toho nás s Natálií odvedl do sousedního domu. Tam nás znásilnili,“ říká Viktorie a v hlase má stále odpor. Nutil ji dělat nepěkné věci, o kterých nechce mluvit do detailů. Hlavní ale byl strašný strach, že až skončí, zastřelí ji stejně jako souseda Sašu.

Vika se pokoušela s Rusem hovořit, aby navázala nějaký vztah a neublížil jí. Ptala se ho, zda má doma dívku, jak se jmenuje, kolik mu je let. Daňa měl kdesi v Rusku holku, ale ještě s ní nespal, bylo mu teprve devatenáct. Jako jednomu z Viktoriiných synů.

Nic z toho na mladého Rusa nezabralo. V tmavém domě, kde byla zima jako na Sibiři, jen zlehka zvedl samopal a kývl na ni: „Svlékni se!“ V prvním patře další z vojáků znásilňoval Natálii.

Když se ženami skončili, podařilo se oběma utéct. Vika letěla zoufalá hledat partnera, o kterém nevěděla, jestli je naživu, nebo ne. Našla jej doma schovaného na půdě. Noc tam strávili spolu. Byla to nejhorší noc v jejich životě.

Ilja z Kramatorsku na svých nejhorších osm hodin strávených ve společnosti osmi ruských okupantů nezapomene nikdy. Je mu dvacet let, je to jemný mladík, který chtěl jediné – odjet z Kramatorsku drtivě zasaženého válkou. Poprvé se o odjezd pokusil přesně v ten den, kdy na kramatorské nádraží dopadla ruská raketa. Ilja i jeho rodina vyvázli bez zranění. Ale chtěli pryč. On i jeho matka a desetiletá sestra. Jeho otec padl ve válce už v roce 2014 a Ilja je navíc uznaný jako nezpůsobilý služby v armádě. Proto si byl jist, že projedou bez problémů.

Vyjeli z Kramatorsku po dálnici, ale začalo ostřelování, tak řidič sjel z dálnice na vedlejší cestu. A dojeli na stanoviště ruských vojáků. Ilju vyzvali, aby si vzal doklady a věci a vyšel z auta do místnosti na stanovišti vedle silnice. Tam mu sebrali telefon a připojili jej k počítači. A uviděli spousty fotek z demonstrací s ukrajinskými vlajkami, i z demonstrace na podporu LGBT komunity.

„Ten, co seděl za počítačem řekl: ‚Aha, teplouš!‘ Poté jsem pocítil úder zezadu u kolen, spadl jsem. Svázali mi ruce. Zakryli mi pusu a nos nějakým hadrem. Ucítil jsem pach chloroformu. Ztratil jsem vědomí,“ líčí Ilja.

Povídáme si spolu přes obrazovku počítače, už není na Ukrajině. Je vidět, jak každé slovo vyslovuje s viditelnou bolestí. Ptám se, jestli nechce přestat. „Nechci, musím se s tím vypořádat a moje psycholožka říká, že mluvení mi pomůže. Asi ano, ale zatím u toho prožívám pořád stejnou bolest jako tehdy,“ pokračuje. Na chvíli se zvedne od obrazovky, ale pak se vrátí.

„Když jsem se začal probouzet, pocítil jsem strašlivou bolest. Ležel jsem na stole úplně nahý a znásilňovali mě. Neustále se střídali. Několikrát jsem bolestí ztratil vědomí. Pořád jim to nestačilo. Chtěli provést dvojitou penetraci. Dva stáli vzadu a jeden zepředu, u mého obličeje. Držel mi nůž u hrdla, abych nekřičel. Pořád se na mě střídali, ejakulovali mi do pusy a nutili mě, abych to polykal. A když jsem upustil jednu kapku, bili mě,“ ztěžka líčí mladík hrůzu těch hodin na ruském checkpointu.

Znásilňovali ho osm hodin. K tomu krutě bili. „Krvácel jsem z análního otvoru. Úplně ho roztrhli. Strašně to bolelo a v jednu chvíli jsem si říkal: kéž by mě už zastřelili, abych už necítil tu bolest,“ statečně vypráví Ilja dál. Zachránilo ho to, že se začalo nedaleko střílet.

Ostřelování zesilovalo, přesto ho pořád ještě znásilňovali. Plivali na něj. Někteří si během těch posledních chvil sundali kuklu. „Pamatuju si ty obličeje. Jejich radostné úsměvy, to nadšení, jak mě mohli ponižovat. Netvoři,“ ošívá se odporem.

Osm ruských vojáků nechtělo sex, chtělo ukrajinského mladíka ponížit. Armádní psycholožka Natalia Zarecká se specializuje na práci s lidmi, kteří přežili únos, znásilnění, věznění a podobná traumata. Lidí, jako je ona, není na Ukrajině mnoho. S podobnými případy má tedy bohaté zkušenosti. Pomáhá obětem znásilnění v Buče, městě, které se stalo symbolem ruského násilí. „Znásilnění je jedním z velmi účinných mučících nástrojů. Můžete použít elektrický proud případně další instrumenty, ale bití je v zásadě nejúčinnější. A znásilnění je v podstatě stejné. Jde o mučení,“ říká Zarecká.

Prvních několik týdnů po znásilnění Ilja jen mlčel. Nebyl schopen zkrátka žádné reakce. Nemluvil, nebyl schopen spát, jen mu z očí tekly slzy. Potřeboval čas. Pak se obrátil na psycholožku a vyhledal také právníka: „Nechci, aby ti orkové (skřeti, ruští vojáci, pozn. aut.) zůstali na svobodě. Chci, aby byli potrestáni. Za to, co jsem musel prožít. Jako osobnost mě to úplně zruinovalo.“

Vyšetřovat sexuální zločiny spáchané na Ukrajině ruskými vojáky je nesmírně obtížné. Už jen proto, že mnoho obětí stále zůstává na místech, která jsou pod kontrolou ruských ozbrojených sil.

„Ukrajinské orgány činné v trestním řízení k dnešnímu dni vyšetřují několik desítek trestních řízení, ve kterých byla zjištěna totožnost obětí. Máme pozitivní výsledky, již ve třech případech jsme v nepřítomnosti nahlásili podezření a identifikovali vojáky, kteří tyto zločiny pravděpodobně spáchali,“ říká Kateryna Dudčenková, vedoucí oddělení pro vymáhání práva Národní policie Ukrajiny.

Nahlášených případů bude mnohem více, málokdy ale oběti také podají žalobu. Nedávno odvolaná ukrajinská ombudsmanka Ludmila Denisovová hovořila o masovém ruském znásilňování a předkládala detaily popisující řádění ruských vojáků. Ukrajinský parlament jí na základě otevřeného dopisu podepsaného odborníky na práci s oběťmi sexuálních trestných činů, novináři a dalšími vyslovil nedůvěru a skončila.

Byla obviněna z šíření dezinformací, které uškodily Ukrajině. Její výroky o masových znásilněních, kterých se údajně dopouštěli ruští vojáci, však získala pozornost médií zejména v Evropě a USA. Vytvářela dojem, že obětí sexuálního násilí jsou na Ukrajině statisíce, na což neměla žádné důkazy. Kolik je ale obětí ve skutečnosti, nikdo odhadnout nedokáže a nikdo z oficiálních činitelů se k počtům obětí nechce vyjadřovat.

„Hlavní problém je v evidenci těchto trestných činů a identifikaci osoby oběti. Na okupovaných územích se oběti nemohou obrátit na orgány činné v trestním řízení, protože ty tam prostě nejsou. Dalším problémem je, že oběti nechtějí mluvit o tak citlivých věcech. Čím více času uplyne, tím máme víc obětí a tím víc trestných činů odhalujeme,“ vysvětluje Kateryna Dudčenková.

Ukrajinské úřady už podle ní zahájily práci na identifikaci obětí. V každém regionu Ukrajiny prokurátoři vyslýchají vnitřní uprchlíky ohledně fyzického násilí spáchaného okupačními silami vůči nim nebo blízkým příbuzným či sousedům.

„Pachatelé nejsou občany Ukrajiny, jde o občany jiného státu, kteří nelegálně překročili hranice. V době jimi spáchaných trestných činů oběti neměly možnost využít lékařské péče, neměli přístup k mobilní síti a nebylo možné tyto trestné činy oznamovat orgánům činným v trestním řízení,“ popisuje problémy, kterým při vyšetřování sexuálních trestných činů i Valerij Zymohljad, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Ukrajiny.

Vše také komplikují poměry na ukrajinském venkově. Znásilnění je tabu, o kterém se nemá mluvit, hanba ženy a celé rodiny. V obci Andrijivka byla znásilněna matka s dcerou, syn byl zastřelen před očima ženy. Ve vesnici hodně lidí ví, o koho jde. Dotyčná žena musela odjet. Někteří ze sousedů se o ní vyjadřovali v tom smyslu, že si znásilnění přivolala tím, že ona i její dcera vycházely z domu.

Většina vesničanů v okupovaných oblastech se snažila vycházet co nejméně, mít co nejmenší kontakt s ruskou armádou. Jedli to, co měli ve sklepích, často nechodili ven i kvůli masivnímu ostřelování. Mnoho z nich také na následky ostřelování zemřelo a na zahradách domů ve vsích kolem Charkova či Kyjeva jsou dodnes vidět mělké hroby.

„Jsou tady ženy, které Rusové znásilnili. Skoro všichni to vědí, ale ony to nikdy nepřiznají. Stydí se, ví, že by jim to sousedé vyčítali. Že by si mysleli, že si za to můžou sami. Že by se na ně dívali jako na nějaké lehké holky,“ přiznává jedna z obyvatelek Andrijivky, důchodkyně Anna. Popisuje i situaci, která se měla odehrát v Andrijivce – ruští vojáci zastřelili muže, který odmítl, aby jeho dceru odvedli pryč z domu. Všem bylo jasné, za jakým účelem.

„Ruská armáda je úplně jiná systémem svých hodnot. Absolutně se liší od evropských armád nebo americké armády. Drží se své východní tradice – je nutné zvítězit, rabovat a ponižovat. A jedním z těchto nástrojů k ponižování je znásilnění. Proto musíme pochopit, že lidé, kteří byli znásilněni, se nemají k tomu, aby mluvili. I kdyby společnost byla velmi chápavá. Ti, kteří žijí nebo žili na okupovaných území, jsou úplně v jiné situaci než ti, kteří toto neprožili. Pro ty je to úplně jiný svět a nerozumí si, protože mají jinou zkušenost,“ vysvětluje armádní psycholožka Zarecká další úskalí komplikující vypořádání se s těmito zločiny.

„Ty, které znásilnili Rusové, mají strach. Bojí se, že se jim může někdo mstít. Půlka Ukrajinců má rodinu někde v Rusku. Dříve jsem nic proti Rusku neměla. Moje matka byla Ruska, otec Ukrajinec. Třeba má nějaký okupant bratra na Ukrajině, a tak se mu chlubí, koho a kde znásilnil. Já se nebojím. Ať se oni bojí nás, protože jsme silný národ,“ shrnuje svůj názor Viktoria z Beresťanky.

A vzápětí pokračuje: „Nedá se zapomenout. Uvědomuji si, že nejsem jediná, kdo tohle zažil. Je nás hodně, koho znásilnili, zavraždili naše manžely. Chci, aby je chytili. Možná už ani nejsou naživu. Jsou ale jiné podobné zrůdy, které znásilňují naše ženy a děti, zabíjejí naše muže. Chci mír. Chci, aby naše armáda zvítězila a Rusové sem nestrkali nos!“