Trudný příběh dvojité uprchlice: Za rok utekla před vězením i válkou

Maryja se aktivistkou stala vlastně náhodou, když se v roce 2019 dostala do křížku s Lukašenkovým režimem kvůli takzvanému „dekretu proti parazitismu“. Coby obdoba zákona proti příživnictví kdysi platící v socialistickém Československu dekret potíral ty, kteří nepracovali, a tudíž do systému neodváděli daně.

„V podstatě šlo o to, že lidé, kteří neměli zaměstnání, museli platit více za náklady na bydlení, jako jsou vytápění a teplá voda. Pro lidi v Bělorusku je to hodně peněz, museli platit třeba 5,5krát více,“ popsala Novinkám Maryja.

Ona sama byla ženou v domácnosti, starala se o rodinu, což považovala za dostatečný přínos společnosti. Pro režim však byla „parazit“.

Nařčení z vysávání státu ji ponížilo, a rozhodla se proto vyhledat ochránce lidských práv, kteří jí chtěli pomoci se proti rozhodnutí odvolat. Jenže to předpis neumožňoval.

„Tak jsme na to šli jinak. Zažádali jsme o morální odškodnění. Soud jsme prohráli, ale ve společnosti to vyvolalo velký rozruch, jednalo se o vysoce sledovaný případ. Díky tomu se zvedl takový odpor, že po mně nakonec zaplacení vyšších nákladů nechtěli,“ vzpomíná. Mezi lidmi se poté Maryja stala symbolem boje proti kontroverznímu dekretu.

Střih. Rok 2020, v Bělorusku začíná kampaň pro nadcházející prezidentské volby. Politické akce a shromažďování musí schvalovat úřady. Osobní kontakt s voliči navíc ztěžuje pandemie koronaviru. Lidé se bojí, zůstávají doma, byť prezident Alexandr Lukašenko dělá, že virus neexistuje. Jeho hlavní protikandidáty režim postupně odstraňuje.

Bloggera Serhije Cichanouského policie zadrží 29. května, podnikatele Viktora Babaryku 18. června, Valeryji Tsepkalovi zamítli kandidátskou přihlášku. Uvolněné místo naděje zaplnila Cichanouského manželka, učitelka angličtiny Svjatlana. Zatímco její manžel seděl ve vazbě, ona pokračovala v tom, co on začal.

Podle oficiálních výsledků dopadly volby následovně: 81 procent pro Lukašenka a 10 pro Cichanouskou. Čísla však zpochybňovali jak nezávislí pozorovatelé, tak skutečnost, že voliči demokratické kandidátky sdíleli odevzdané hlasy na sítích a bylo jich podstatně více, než kolik úřady přiznaly.

Lidé vyšli do ulic. 16. srpna, v Minsku 200 až 400 tisíc, v Grodnu 40 tisíc, v Mogilevu 10 tisíc. O týden později už protestuje po celé zemi asi půl milionu obyvatel. Maryja se demonstrací neúčastnila. Lidé, jež policie zatkla, se obraceli na lidskoprávní organizace s žádostí o pomoc.

„Člověk, který tehdy pomohl mně, mě poprosil, zdali bych se nezapojila a nepomohla s vybíráním peněz na pokuty. Nebylo to ilegální. Úřady to ale viděly jinak, ty to viděly jako porušení zákona, to, že se někdo vměšuje a pomáhá ostatním. Tajná policie si pro mě přišla domů, prohledala dům a zatkla mě na základě zákona o financování protestů,“ popisuje absurditu života v autoritářském Bělorusku.

Způsob, jakým prokuratura vykládala předpisy, byl podle ní naprosto nelidský. A vypráví příběh jedné z perzekvovaných rodin, která se ukryla v malé vesničce, kde si v domě vytápěli dřívím. Lidé, kteří jim přivezli dřevo do krbu, byli obviněni z financování ilegálních protestů. „To je přece šílené už jenom z humánního pohledu. Děti mrznou, protože se jejich otec účastnil odporu proti diktatuře.“

V Maryjině případě údajného financování demonstrací požadoval prokurátor 2,5 roku nepodmíněně. „Učinila jsem proto rozhodnutí, těžké rozhodnutí, ale nelituji ho. Opustila jsem zemi. Vybrala jsem si svobodu. Nehodlala jsem být ve vězení za něco, co jsem neudělala.“

V říjnu 2021 si proto sbalila malý černý baťůžek a odjela na Ukrajinu. Azyl našla v jedné z vesnic v Černihivské oblasti.

S manželem asi měsíc nekomunikovala. Věděla, že ho odposlouchávají, před domem nepřetržitě hlídkovala tajná policie. I nyní si ho stále předvolávají k výslechům, kde se z něj snaží vymámit, kde se jeho žena skrývá. Pravděpodobnost, že by se v blízké budoucnosti mohli shledat, je nízká. „Kdyby si zažádal o vízum, nedopadlo by to dobře,“ vysvětluje Maryja.

Čtvrtek, 24. února 2022. Vladimir Putin v projevu ruskému národu oznamuje „speciální vojenskou operaci“. Maryji vzbudí bzučící telefon, chodí jí zprávy od přátel v Kyjevě. „Válka byla cítit ve vzduchu, ale stejně nás překvapila,“ vzpomíná.

Zanedlouho začaly ruské jednotky ostřelovat i Černihiv a jeho okolí. Lukašenkův režim jako by ji nechtěl nechat vydechnout, většina útoků v této oblasti totiž přicházela právě z území Běloruska.

„Nejhorší den byl 7. březen, kdy ruští vojáci překonali ukrajinskou obranu a přišli k nám do vesnice. Schovávala jsem se v domě a ten se celý třásl. Nechápu, jak to vydržel. Možná nás ochraňovalo nebe. Tento horor trval čtyři hodiny,“ popisuje.

Druhý den nabyla intenzita ruských útoků na síle. „Celý den jsem byla ve sklepě. Hrozně jsme se báli. Život se vám najednou scvrkl na to, jestli zvládnete přeběhnout ulici a schovat se u sousedů ve sklepě. Nevěděl jste, jestli to byl váš poslední krok, nebo jestli ještě dostanete šanci utéct. Takhle jsme žili,“ vypráví roztřeseným hlasem.

Zanedlouho vesnici evakuovali a převezli obyvatele do Černihivu, kde navzdory bojům bylo přeci jen bezpečno o něco více než na venkově. Ve městě však nefungovala elektřina, voda ani plyn. Na jídlo lidé čekali dlouhé fronty.

To však bylo krajně rizikové, jelikož se Rusové neštítili cílit ani na civilisty. „Takhle se stalo, že všechny ve frontě najednou sprovodili ze světa.“

Dostat se z Černihivu pryč na západ bylo obtížné, Rusové totiž ostřelovali evakuační koridory.

Štěstí se na Maryju usmálo až 27. března. „Ten den si budu pamatovat do konce života. Zavolal nám jeden ukrajinský dobrovolník, který do Černihivu vozil humanitární pomoc ze Lvova a na cestu zpátky nabíral civilisty. Pravidelně jsem se ho ptala, jestli by neměl místo, a neměl. Až tenhle den.“

Vzpomíná, jak po cestě míjeli mrtvá těla a rakety trčící z polí. „Kdybyste sešel z vyznačené cesty, hrozilo, že šlápnete na minu,“ popisuje.

Nyní se Maryja nachází jak mimo rodné Bělorusko, tak mimo válkou zmítaná území Ukrajiny. „Cítím se uvolněně, ale ne úplně bezpečně. Prokázali, že jsou schopni lidi zabít i mimo Bělorusko. Režim nikdy nenechá svoje oponenty na pokoji. Čas ukáže,“ přemítá s odkazem na aktivistu Vitalije Šyšova, který byl v srpnu minulého roku nalezen oběšený v Kyjevě. O tom, že ho zlikvidovaly tajné služby, není mezi disidenty pochyb.

Maryja souhlasí s názory, že Lukašenko padne, až padne Putin. „V roce 2020 byl moment, kdy se Lukašenko na začátku protestů bál. Ale Putin ho podržel. Kdyby ho Putin tehdy nepodpořil, tak bychom asi vyhráli. On by skončil a Cichanouská by byla prezidentkou. Ale když cítil, že ho Putin podporuje, tak nabyl pocitu, že si může dělat, co chce,“ myslí si Maryja.

Zpětně cítí, že bylo chybou se policejní brutalitě nepostavit. „Proti něčemu takovému je obtížné bojovat květinami a plakáty. Nestačilo jenom říkat, že se nám to nelíbí. Mysleli jsme, že když nás bude dost v ulicích, tak to bude stačit. Ale když k neozbrojené ženě s květinou přijde dvoumetrový ozbrojený chlap, sebere ji a odvede, tak jste bez šance.“

Pokojné protesty nestačily, podle Maryji se měli aktivisté inspirovat na ukrajinském Majdanu. „Nevím, jestli jsme nutně museli být ozbrojení, ale měli jsme být tvrdší,“ řekla.

Jestli by se po změně režimu vrátila do Běloruska? „Ano, je to můj domov. Žili tam moji předci, část mojí duše tam vždy bude. Teď už tam zůstal jen můj manžel,“ říká Maryja.

S manželem téměř nemluví, policie ho odposlouchává a snaží se zjistit, kde se jeho žena skrývá. Představa, že by se setkali osobně, je nepravděpodobná. „Každopádně budeme muset Bělorusko obnovit. Vybudovat nové Bělorusko – demokratické, kde budou lidé šťastní,“ uzavírá vyprávění.

Tento projekt vznikl za finanční podpory EU. Za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.

Poděkování za spolupráci patří lidskoprávním organizacím Vjasna a Člověk v tísni.