Po mučení přišel o prsty, přesto může mluvit o štěstí

Přesto se dá říct, že měl štěstí. Jako jednomu z mála se mu podařilo vrátit se domů v rámci takzvané výměny zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou, která pravidelně zahrnuje až desítky ukrajinských civilistů. Jeho svědectví zveřejnila ruská sekce BBC.

Nikita – dříve laborant v kyjevské nemocnici – vyprávěl, jak počátkem března jeho vesnici Andrejevku obsadili ruští vojáci. „Všude se střílelo, vesničany zabíjeli, bylo to děsivé,“ vzpomínal. S rodinou včetně pětiletého syna se schoval do podzemního sklípku na zahradě.

Když je našli, všechny muže vytáhli ze sklepa a zmlátili. Pak jim zavázali oči a s namířenou zbraní je odvedli na pole, kde je začali mučit. Například montážním klíčem, kterým točili tak dlouho, dokud kůže nepraskla, vypověděl Nikita.

Rusové je donutili se vyzout, nalili jim do bot vodu a zase si boty museli nasadit. Pak je nechali ležet obličejem k zemi, v chladu. Jíst dostali jen jednou. „Leželi jsme tak tři čtyři noci, pršelo, byla čím dál větší zima.“ Nejdřív cítil v nohách velký chlad, pak už nic. „Na pole začaly dopadat střely, pokaždé jsme se loučili se životem,“ dodal. Poté je se zavázanýma očima nastrkali do náklaďáků, pak do vrtulníku, nakonec do dopravního letadla.

Podle odhadu Nikity tam mohlo být dalších deset až dvanáct zajatých. V ruském táboře jim konečně rozvázali oči. Nikita poprvé uviděl své nohy, prsty byly černé. „Uvědomoval jsem si, že mám těžké omrzliny,“ řekl BBC. Požádal o lékařskou pomoc. V polní nemocnici mu nohy osušili, převázali a nic víc. Měl si nasadit boty a pokračovat. Po pěti dnech vězně převezli do vazby v Kursku, kde denně čelili soustavné šikaně.

„Už první noc jsem pochopil, že vůbec necítím ani neovládám nohy. Začaly být hrozně cítit,“ uvedl. Péče byla minimální: injekce antibiotik a převaz jednou za tři dny. Výslech dvakrát třikrát denně, bití. „Nutili nás zpívat vlastenecké písně. Ruskou hymnu a ještě odrhovačku oslavující Putina,“ řekl.

Po třech týdnech se jeho stav zhoršil natolik, že jej převezli do nemocnice. Chirurg mu amputoval všechny prsty na nohou. Týden po operaci jeho a další poslali na korbě nákladního vozu na výměnu, „aby se o ně staraly jejich rodiny“. Uvěřil, až když mu jeden voják ukrajinsky řekl: „Vítej, příteli.“

Nikita už může udělat pár kroků, bolest je ale stále značná. Když se mu napodruhé podařilo dovolat se ženě, řekla, že je i se synem v Belgii a jsou v pořádku. „Pět minut jsme jen plakali do telefonu.“ „V hlavě mám teď jedinou myšlenku. Jak se dostat za ženou a synem,“ dodal.