Článek
Podle Zuzany, která s manželem utečence přijala, je soužití náročné, ale současně jim konkrétní pomoc pomáhá lépe se vyrovnat s obavami a strachem kvůli útoku nařízenému ruským prezidentem Vladimírem Putinem.
Zuzana ale také v rozhovoru s Právem přiznala, že se jim život převrátil vzhůru nohama a rozhodně nechce věci jen lakovat na růžovo.
„Rozhodnutí by mělo být jednomyslné, ne že se třeba jeden z partnerů rozhodne a ten druhý je postaven před jasnou věc. Těžké je i to, že vnímáme jejich bolest, strašně je tu cítit strach a nejistota. Takže je potřeba počítat s tím, že taková pomoc bude náročná,“ zdůraznila.
Česko čeká až půl milionu uprchlíků
Od minulé středy už mají v domě nové spolubydlící. „Míšina dospělá sestřenice už dvanáct let žije v Praze, takže přijela s nimi, abychom se nějak domluvili. Oni totiž nemluví anglicky,“ upozornila Zuzana.
„Teď s nimi komunikujeme tak, že mluvíme hodně jednoduše a pomalu, když je nejhůř, tak použijeme překladač v mobilu. Ale vidíme na nich, jakou mají touhu se rychle naučit česky,“ dodala Zuzana.
„Je to další brácha“
„Báli jsme se, jak to zvládnou naše děti. Ale Míša je úplné sluníčko a naši kluci, byť jsou všichni mladší než on, ho hned vzali a mají ho jako dalšího bráchu. Je ale pravda, že nejstarší desetiletý syn postrádá běžný klid, takže se mu snažíme více věnovat. Starší ze sester je také hodně komunikativní, chce mi pomáhat, což je pěkné, ale když třeba vařím a ona je mi k ruce, trvá to všechno déle, než kdybych to udělala sama. Nese to s sebou i momenty, kdy oni něco uvaří a našim dětem to nechutná, což je pak poněkud trapné pro všechny,“ přiznala Zuzana.
Očima dobrovolníka: Poslední vlak do Čopu
Sama vnímá, že ženy jsou nervózní z toho, že by měly jen tak sedět a přijímat pomoc. „Jsou strašně vděčné, že mají střechu nad hlavou a jsou v bezpečí, na druhou stranu vnímají, že my sami máme tři děti a že nejsme nijak bohatí. Takže si chtějí najít práci, hned v pondělí vyrazily na Úřad práce,“ řekla.
Zuzana ocenila i to, jak se k pomoci postavila rodina i přátelé. „Rodiče už se rozhodli, že také vyklidí pokoj a nabídnou ho, další známí poslali třeba peníze, abychom mohli nakoupit jídlo. A pomohl i zaměstnavatel té sestřenice, který má nějaké rychlé občerstvení, přivezl velký nákup potravin, asi tři pytle brambor, pita chleby, mouku, zeleninu,“ vypočetla Zuzana.
A zatímco Míšova matka s tetou vyrazily v pondělí hledat práci, sám Míša šel poprvé do české školy. „Hned na první procházce minulý týden jsme potkali jednoho úžasného učitele ze zdejší základky a domluvili jsme se s ním. A Míša se moc těšil, vzali ho do osmé třídy,“ vyprávěla Zuzana s úsměvem.
Hřib: Na Vyšehradě řešíme jen utečence a jejich rodiny
Ubytování nabídla s manželem ukrajinským uprchlíkům na neurčito. Přes řadu nástrah a omezení má takové soužití i mnoho světlých chvil. „Děti se učí, že je správné pomáhat, zažijete blízkost s lidmi, které jste ještě před pár dny vůbec neznali. A manžel už mi říkal, že se mu po nich, až od nás odejdou, bude stýskat,“ usmála se na závěr Zuzana.