Chtěla jsem věřit, že je to noční můra. V mé čtvrti byly tanky, říká Ukrajinka

„Chtěla jsem věřit, že je to noční můra a že se ještě probudím,“ popsala Anastasija své první pocity poté, co se ve čtvrtek ráno dozvěděla o útoku ruských jednotek na území její rodné země. O této strašné skutečnosti ji telefonicky informovala maminka. Anastasija se okamžitě rozhodla sbalit si to nejpotřebnější, opustit svůj byt v Kyjevě a přesunout se za rodiči do města Oleksandrija.

„Měla jsem štěstí, že jsem získala jízdenku. Někteří lidé dosud nemohou vyjet. Když jsem jela na nádraží, lidé stáli fronty na bankomaty a u vchodů do sklepů se shromažďovaly rodiny. V metru už se ukrývali někteří lidé, jiní také jeli na nádraží. Nějaké spoje byly zrušené. Lidé začínali situaci pomalu rozumět, ale ještě se jim nechtělo tomu věřit,“ líčí Anastasija.

„Z Kyjeva jsem vyjela ve čtvrtek večer. Těsně poté se začalo střílet v mé čtvrti, byly tam tanky. Viděla jsem pak video, kde tank přejel auto, ve kterém seděl člověk. Myslím, že to bylo na místě nedaleko mého bytu v Kyjevě. Je to strašné,“ vypráví šokovaná dívka.

Oleksandrija, odkud Anastasijina rodina pochází, se nachází asi 320 kilometrů jihovýchodně od Kyjeva a má necelých 80 tisíc obyvatel. Anastasija tamní situaci označuje za relativně klidnou. Přesto každý večer v bytě zatemňuje okna a čeká na výstražný zvuk sirény. Jakmile zazní, celá rodina pospíchá schovat se do sklepa. Spolu se setměním začíná pro všechny platit také zákaz vycházení.

„Nepočítáme dny v týdnu, počítáme dny od začátku války a opravdu každý den jsme moc vděční, že jsme přežili. Žijeme ode dne k noci a od noci k ránu. Díváme se hodně na televizi, píšeme si s našimi přáteli, jestli jsou v pořádku. Pochopili jsme velkou cenu života. Pochopili jsme, co je a co není důležité. Nejdůležitější je lidskost, kterou chráníme v sobě. A vidět rodinu a zachránit naši zemi. Úplně nedůležité jsou věci,“ říká Anastasija.

O útěku ze země prý neuvažovala, protože celá její rodina bydlí na Ukrajině. „Máme nemocnou babičku a dědečka. Babičce ani nemůžeme říct, co se děje, protože by to mělo hrozný vliv na její psychické zdraví. Dědeček bydlí na Ukrajině už 60 let, protože se oženil s mou babičkou, ale jinak je Rus. To, co se děje, je pro něj moc těžké,“ popisuje mladá žena.

Mnoho jejích přátel se nyní aktivně zapojuje do boje. „Odcestovat muži nemohou, ale bojovat je nikdo nenutí. Hodně jich přichází dobrovolně, aby bránili naši zemi. Jsou na to fronty,“ líčí Anastasija.

„Jsem pyšná na Ukrajinu, našeho prezidenta a naši armádu. Všichni jsme pyšní. Je to neuvěřitelné, jak jsme se změnili. Nebo jsme možná vždycky byli takoví, ale teď jsme to teprve uviděli a spolu s námi celý svět,“ říká se slzami v očích.

„Tohle je válka proti lidem a proti lidství. Ukrajina je mnohem menší než Rusko, přesto se bráníme. Možná to nikdo neočekával. My ale bojujeme za naši zemi, za naši identitu. Za co bojují Rusové? Za vládu, která je posílá do boje a ani je neocení. Proto se my bráníme tak silně,“ vysvětluje.

Na otázku, zda má strach, Anastasija odpovídá tím, že strach má nejspíš každý. „Kromě strachu ale máme i vůli a sílu,“ dodává. „Až zvítězíme, budu pomáhat ostatním a vrátím se do Kyjeva. Budeme muset vše znovu vybudovat.”