Češi na frontě: Budu tady tak dlouho, jak bude třeba, říká bojový záchranář

(Od našeho zvláštního zpravodaje) „Toho, že jsem tady, nelituju. Zachránit životy za to stojí,“ má jasno Čech, dobrovolník s přezdívkou Doc, který odešel na Ukrajinu, aniž by čekal na povolení českých úřadů. Nedaleko Charkova s ním hovořil zpravodaj Novinek Ján Husár.

Doc je vyškolený bojový záchranář a slouží nejen skupině Čechů, ale i vojákům dalších národností na předsunuté operační základně v Charkovské oblasti. Rozvážný třicátník má bohaté zkušenosti. V české armádě sloužil skoro deset let a je to vidět na první pohled.

Zatímco v krytu je to pohodový chlapík, na hlídce se mění v ledově klidného profesionála, který ostřížím zrakem pozoruje okolí, v každém okamžiku připravený do akce.

Během čtrnácti dnů, co jsou Češi nasazeni ve vesnici obklíčené ze tří stran nepřítelem, musel Doc řešit dvě těžká zranění ukrajinských kolegů. Blízko budov dopadla střela z raketometu Grad. Dva ukrajinští vojáci se utíkali schovat, když v tu chvíli přišla palba z minometů. Jednomu z vojáků výbuch utrhl kus lýtka, druhý byl na tom ještě hůř.

„Jednu nohu měl ošklivě poraněnou, druhou kompletně roztrhanou,“ popisuje Doc. „Já a můj kolega jsme pracovali na vojákovi s těžším zraněním. Část nohy mu prostě chyběla, mohli jsme vidět kost. Svaly byly jako špagety. Vypadalo to, že nepřežije transport,“ vzpomíná.

Zraněné vojáky naložili do auta, které se pod neustálým ostřelováním vydalo z fronty. Ukrajinského vojáka se doktorům v nemocnici nakonec zachránit podařilo. „Amputace pod kolenem. Ale druhou nohu se jim povedlo zachránit celou. Viděl jsem ho na videu z nemocnice. Aspoň vím, že jsme odvedli maximum,“ říká Doc.

A to je hlavní důvod, proč se Doc vydal do války. Na otázku, jak moc cítí, že česká pomoc na frontě pomáhá, odpovídá jasně: „Minimálně jsem zachránil jeden život. Právě pomáhat zachraňovat životy je můj závazek.“

„Strachu z boje se nevyhnete. Člověk to může jen nějak přemoct. Pro mě funguje jediná věc: že jsem tu potřeba. Nejsem tu nedoceněný. Kdyby tu má přítomnost neměla žádný smysl, tak bych tu neměl důvod zůstávat,“ vysvětluje Čech.

Doc si je dobře vědom toho, že když dojde ke zranění, ostatní z jednotky budou spoléhat právě na něj. Čistě boj ho rozhodně nepřitahuje. „Tak to vůbec není. Většinou vás to logicky naopak táhne z boje pryč. Ale zůstáváte, protože jsou tu lidi, kteří vás potřebují,“ říká Doc.

Když se vydal na Ukrajinu, chtěl sloužit v ukrajinské cizinecké legii. „Jenže tam mi řekli, že když neumím jazyk, mám se vrátit domů,“ popisuje Čech.

Pak ale potkal další skupinku krajanů, které postihl stejný osud, a rozhodli se, že se přidají k dobrovolnickému praporu Karpatská Sič, kde jsou hlavní podmínkou pouze předchozí vojenské zkušenosti. Tady slouží všichni pod ukrajinským velitelem, dva z Čechů se domluví ukrajinsky a mohou tak předávat informace ostatním.

Co se týče vybavení, spoléhají se dobrovolníci převážně na svoje zásoby. Nejinak je tomu i u Doca. „Vzal jsem si s sebou z Čech svůj vlastní lékařský batoh. Zatím to stačilo, ale už mi některé vybavení chybí. Některé věci musíme kupovat, je to hodně o kontaktech. Z nemocnic nám posílají obvazy, prášky a tak podobně,“ popisuje voják.

Zvyknout si na bojové podmínky mu nedělalo velký problém. Spaní ve vlhkém, ale bytelném sklepě mu vrásky na čele nedělá. „V krytu je to dobré, vždycky je to horší, když vylezete ven,“ usmívá se. Některé vymoženosti moderního světa mu ale přece jen chybějí, například sprcha. „A taky splachovací záchod,“ dodává.

Stejně jako jeho kolegové ani Doc neřeší, jak dlouho ve válce bude. „Netuším, jestli tu budu dva měsíce nebo rok. Prostě tak dlouho, jak bude potřeba,“ říká bojový záchranář. „Je to otázka morálky. Budu pomáhat slabšímu, ať je to Čech, nebo cizinec,“ uzavírá.

S přispěním Tomáše Skoupého