Bývalý analytik NATO: Válka na Ukrajině může trvat měsíce i roky

V budoucnu určitě ano, teď ale těžko. Navzdory hrozivým humanitárním dopadům nejsme v situaci, že by obě strany nevěřily v to, že mohou na bojišti dosáhnout lepších pozic.

Prostor pro jednání o smíru přijde ve chvíli, kdy na bojišti bude určitá rovnováha sil a její udržování bude pro obě strany nákladné. V tu chvíli budou obě strany motivovány k tomu, aby hledaly diplomatické řešení. Nyní je takový průlom nepravděpodobný.

Samozřejmě přispět mohou i vnější aktéři, členové mezinárodního společenství, kteří nejsou přímo zapojeni do konfliktu. A to jednak tím, že zvýší náklady na invazi formou sankcí, nebo vytvoří nějaké pobídky, jako jsou budoucí bezpečnostní záruky.

Já bych řekl, že konflikt může trvat měsíce i roky. Může to být dlouhá protahovaná válka. Původní představa ruského politického velení byla, že to bude velmi krátký konflikt, že ruská síla projede Ukrajinou jako nůž máslem a dostane se do Kyjeva, dojde ke svržení ukrajinské vlády a bude to snadné bleskové vítězství.

Dnes vidíme, že válka má jinou podobu. Je to lidská katastrofa. Rusové ostřelují města, postupují velmi pomalu, vojáci mají nízkou morálku.

Válka se může změnit do jiné podoby. Co si můžeme představit, je, že bude Ukrajina rozdělena na dvě části, jedna bude pod ruskou okupací a bude v ní probíhat guerillová válka. Válka v podobě, ve které ji sledujeme dnes, nemusí nutně trvat měsíce, ale konflikt může pokračovat a může zůstat nedořešený.

To není vyloučené. I když vidíme, že se ruská armáda na Ukrajině vyčerpává mnohem víc, než čekala. Ale musíme realisticky vnímat, že ruský stát má expanzivní tendence, chce vytvořit sféru vlivu ve východní Evropě.

Jeho hlavním cílem je pochopitelně Ukrajina, ale s jídlem roste chuť a v našem zájmu je, abychom ruským expanzivním tendencím postavili hráz. A to jak v podobě posílení naší vlastní obranyschopnosti na východním křídle Severoatlantické aliance, tak v podobě nějaké předsunuté obrany.

Je to reálná možnost, pokud budou ruské síly pokračovat na jižní Ukrajině. Ukrajina má v ruské státní geopolitice zvláštní místo. Je tam silný resentiment z rozpadu Sovětského svazu a toho, co následovalo. Ruský politický establishment to vnímá jako ponížení. Nejen z hlediska toho, co se dělo v Rusku v 90. letech, ale i z postupu Západu, tedy Severoatlantické aliance, protivníka ruského státu, směrem na východ.

Kdyby Ruská federace na Ukrajině uspěla a měla ji zkolonizovat, tak by se mohla snažit postupovat dál. V našem zájmu je, aby se to nestalo.

Na začátku se ruská státní propaganda snažila šířit narativ, že je v Kyjevě zkorumpovaný režim, který by neměl mít podporu Ukrajinců. Součástí narativu bylo, že se režim údajně dopouštěl i genocidního chování na východě Ukrajiny a vojenská intervence tak měla být humanitární a měla vést k sesazení ukrajinského režimu.

Co vidíme, je bezohledná destrukce ukrajinských měst, velké humanitární ztráty. Ale ruský stát se nesnaží vytvořit si sféru vlivu a být velmocí s vládou, která svou legitimitu čerpá ze souhlasu ovládaných. Ten stát jak doma, tak i navenek, vystupuje a moc si zajišťuje represivně a hrubou silou.

Pokud bychom si představili scénář jedné zbloudilé rakety, tak to by asi situaci nemuselo nevyhnutelně eskalovat. Na druhé straně problémem by třeba už byl cílený útok na konvoje s vojenskou pomocí, která na Ukrajinu proudí. Ruský stát vysílá signály, kterými na tuto možnost upozorňuje a snaží se nás od pomoci Ukrajině odradit.

Já zcela chápu, proč NATO neuvažuje o bezletové zóně. Lidé, kteří po ní volají, moc nerozumějí tomu, o co jde, i když mají dobré úmysly. Ale od vojenské pomoci bychom se neměli nechat odstrašit.

S vysokou mírou jistoty by reagovala celá Severoatlantická aliance. Reakce by neznamenala přímý vstup do války, byla by to asi nějaká omezená eskalace směrovaná na nějaké vojenské cíle. Ale ani Rusko se nechce teď dostat do otevřeného konfliktu se Severoatlantickou aliancí, pokud nezačneme na ruské cíle útočit přímo sami.

Domnívám se, že nás chce hlavně zastrašit. Hrát si s našimi strachy a úzkostmi je ostatně dlouhodobě důležitý prvek ruské asymetrické, hybridní strategie - a umí to docela dobře.

NATO je opatrné, ale dělá i dost pro posílení své obranyschopnosti. Přesouvá své síly na východ, na hraniční země, včetně Slovenska, kam posíláme jednotky i my. Byly aktivovány alianční obranné plány. NATO reaguje na situaci, i když nedošlo k napadení členského státu, pro který neplatí mušketýrský článek číslo 5 Washingtonské smlouvy - „jeden za všechny a všichni za jednoho“.

Vedle toho členské státy podporují Ukrajinu vojensky, ale snaží se zůstat pod eskalačním prahem, aby válka nepřerostla ve válku regionální. A to i z toho důvodu, že ať chceme, nebo ne, tak Rusko je jaderná velmoc. Západní země nemají žádnou nedávnou zkušenost z konfliktu s protivníkem, který dokáže konflikt eskalovat tak, jak to dokáže ruský stát.

Tento konflikt by pro nás mohl být mnohem více zraňující než západní intervence, které pamatujeme. Řada lidí je nešťastná z toho, že neděláme víc a přihlížíme tomu, co se na Ukrajině děje. Rozumím tomu. Ale rozhodnutí o válce a míru by se měla dělat bez emocí.

Je znepokojivé, že Rusko buduje dezinformace o tom, že jsou na Ukrajině laboratoře, které vyvíjejí biologické zbraně a jsou řízené ze Spojených států amerických. V řadě dezinformací bývá malé zrnko pravdy. V tomto případě je to tak, že Spojené státy skutečně financují biologický výzkum – ale v oblasti nemocí a jejich předcházení.

Rusko však několik týdnů šíří zprávu, že je to zbraňový program. Varovné je, že si Rusko možná buduje předpolí pro nějakou, asi omezenou operaci, kterou bude chtít hodit na Ukrajinu. Víme, že Rusko nějaký chemický a biologický zbraňový program má.

Je to něco, co by západní země nemohly nechat být. V tomto smyslu i vystupují. Bylo by to vnímáno jako eskalační a zřejmě by následovala odveta ze strany Spojených států, které se normu nepoužívání zbraní hromadného ničení snaží dost konzistentně vynucovat a trestat případy jejího porušení.

Narážíme znovu na určitý na eskalační strop. Chceme se vyhnout regionální válce NATO a Ruska. Ale nějaká eskalace je pravděpodobná.

Sankce nejsou to jediné, co děláme. Na Ukrajinu proudí velká vojenská pomoc, posilujeme svou obranyschopnost. Je dobře, že v odpovědi na nevyslovenou tichou výhrůžku, že Rusko je jaderná velmoc, jsme neodpověděli další eskalací napětí. K použití zbraní hromadného ničení, jaderných, chemických či biologických, se poradce Bílého domu Jake Sullivan vyjádřil tak, že by to mělo vážné důsledky.

Ne veškerá komunikace se odehrává veřejně, takže se dá očekávat, že západní země komunikují s Ruskem i nějakými zadními dvířky. Někdy je ostatně dobré nebýt při odstrašování s hrozbami moc konkrétní a nechat protivníka hádat, co na něj chystáme. Když už ale hrozíte, abyste někomu v něčem zabránila, je pro věrohodnost následně nutné svým slovům dostát.

Řekl bych, že vyrovnat ano, ale cena, kterou za to zaplatí, bude vysoká. Bude to zchudlý, uzavřený stát, odloučený od okolního světa, možná s výjimkou Číny a pár dalších trhů, jako je Turecko nebo Indie. Na Číně si asi Rusko vybuduje velkou závislost. Se slušnou mírou jistoty můžeme říci, že v Rusku je mnoho lidí, kteří tu cenu nechtějí platit. Od oligarchů po běžné lidi.

Tito lidé často nejsou přesvědčení demokrati. Asi hodně z nich sdílí ruský nacionální šovinismus, ruská státní ideologie u nich může rezonovat, i díky obrovské informační převaze, kterou ruský stát má.

Ale říkat, že mají v krvi jed, jak taky v české debatě zaznělo, to není nic jiného než rasismus. Je to nemorální nesmysl a taky velmi nepraktická politika. Protože co z toho plyne? Pokud nechceme ruskou společnost kolonizovat, zotročit či vyhladit, tak k čemu takové rasistické civilizační a paušalizační argumenty vedou?

Klíčová otázka je, jestli se ti, kteří proměnu Ruska podle těch výše naznačených linií nechtějí, a nechtějí za ni platit, dokážou mobilizovat buď přímo proti režimu, nebo na něj aspoň zatlačit, ať změní svou zahraniční politiku.

Jsem si skoro jist, že nemá. Ani není úplně jisté, že byl americký konzulát cílem. Spíš se spekuluje, že je to odveta za nedávný útok izraelských sil u Damašku.

Nasvěcuje nám to ale skutečnost, že se dnes sice pochopitelně upínáme na to, co se děje na Ukrajině, ale už nemáme čas věnovat pozornost tomu, že roste napětí na Balkáně, v Bosně. Že selhala jednání mezi Saúdskou Arábií a Íránem a budoucnost obnovené jaderné dohody s Íránem visí ve vzduchu. Dějiny neplynou jenom ve východní Evropě.