ANALÝZA: Ukrfašisti, banderovci a ruská propaganda

Obviňovat Ukrajinu z fašismu a používat termín ukrfašisti je absurdní. Fašismus je antiliberální forma extrémního nacionalismu, jde o nestranický, nadstranický režim, v jehož čele stojí autokratický diktátor. Pro fašismus je typické, že varuje před rozkladem společnosti a hlásá nutnost ji obrodit. Na Ukrajině je pluralitní demokracie, u moci se střídají různé strany, byť často ad hoc vytvořené okolo nějakého významného politika. Střídají se vlády i prezidenti. Tvrzení, že se současná vláda zmocnila na Ukrajině moci, je nepravdivé, byla zvolena stejně jako ta předchozí.

K fašismu má zato rozhodně blíže putinovské Rusko, kde se sice také konají volby, ale od začátku nového tisíciletí tam vládne Vladimir Putin, který až na čtyři roky, kdy byl premiérem, seděl v křesle prezidenta. Nakonec nechal změnit ústavu, aby mohl být opět zvolen i na další funkční období. V zemi funguje systém více stran, ale většina z nich stejně jako u nás v době socialismu za Národní fronty sleduje podobnou linii a politiku. Skutečná opozice je potlačována, jak ukazuje osud Alexeje Navalného a protivládní demonstrace jsou tvrdě rozháněny. Termín rašismus (ruský fašismus) je tedy oprávněnější než ukrfašista.

Za fašistickou je Ukrajina označována především proto, že za druhé světové války se v Sovětském svazu říkalo fašisté Němcům, a to ne zcela přesně, neboť v Německu fungoval zvláštní druh fašismu - nacionální socialismus.

Se snahou spojit kyjevské vedení s onou archetypální podobou nepřítele souvisí tvrzení, že na Ukrajině vládnou nacisté. Při tom se manipuluje se slovy. Například když se o ukrajinské Národní gardě píše jen jako o Nacgvardii, kde začátek složeného slova evokuje okamžitě výraz nacistická. Reálný podklad pro to ale není. Nacismus stojí na teorii ras, rasové nadřazenosti a antisemitismu.

Židovské osídlení na Ukrajině má přitom několikasetletou historii, která nebyla vždy problematická. Díky společnému soužití například do tamního dialektu jazyka jidiš proniklo mnoho ukrajinských slov. I dnes zastávají přední posty ve státní správě Židé, což je případ nejen současného, ale i předchozího režimu. Ano, na Ukrajině se objevují antisemitské výpady, zejména za ekonomické krize, kdy se vytahuje obecně obraz chamtivého Žida ožebračujícího chudé a připomíná se, který z politiků je „jevrej“.

Je také pravda, že se nemálo Ukrajinců za druhé světové války podílelo na masakrech Židů organizovaných německými Einsatzgruppen. Při tom největším zahynulo v Babím Jaru u Kyjeva v září 1941 přes 33 tisíc Židů.

Nicméně dnes podle výzkumu agentury Pew Research patří Ukrajina k nejméně antisemitským zemím. Mít Žida za souseda by vadilo jen pěti procentům obyvatel, zatímco v České republice je to 19 procent.

Údajnou nacistickou kartu Ukrajiny nedávno opět zvedl hlavní komentátor ruské agentury RIA Novosti Vadimir Kornilov. Aby označení ukrajinského režimu za nacistický podložil, tvrdí, že protiruští Ukrajinci už před revolucí prováděli genetické výzkumy, aby prokázali, že se liší od Rusů a jsou čistí árijci. Nikoho však v této souvislosti nejmenoval a vyvrátit jeho tvrzení je snadné. Ukrajinci jsou Slované, v nichž Němci viděli tak jako tak podřadnou rasu. Rasovou otázku naopak vytahují Rusové, když mluvčí ministerstva obrany Igor Konašenkov uvedl, že Američané nechali odvézt do USA vzorky slovanské krve.

Nelze popřít, že na Ukrajině, stejně jako v jiných evropských zemích ČR nevyjímaje, okrajově působí i neonacisté. Pocházejí především z řad fotbalových výtržníků. Symboly podobné nacistickým také používají příslušníci dobrovolnického praporu Azov, o němž bude ještě řeč níže. Ten má ve znaku runovou symboliku blízkou nacistické, jde o zrcadlově převrácený a otočený symbol SS.

Složitější je to ovšem s tím, jak se Ukrajina hlásí k odkazu Stepana Bandery. Po vyhlášení samostatné Ukrajiny bylo postaveno mnoho pomníků vyzdvihujících boj Ukrajinců za svobodu, na kterých se objevovalo banderovské heslo „Sláva Ukrajině, hrdinům sláva“, které se používá i v armádě jako pozdrav. Často jsou vidět i rudočerné prapory ukrajinských nacionalistů. Po Banderovi se jmenuje řada ulic a na mnoha zdech visí jeho portréty. Sám Bandera se však na rozdíl od mnoha banderovců žádných zločinů po boku nacistů nedopouštěl.  V roce 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Na svobodu se dostal po porážce Polska v roce 1939. Když třetí říše po napadení SSSR dobyla Lvov, banderovci tam 30. června 1941 vyhlásili samostatný ukrajinský stát s premiérem Jaroslavem Steckem. Němce to zaskočilo, špičky banderovnců odvezli do Berlína, a když krok odmítli odvolat, skončili v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Až v roce 1942 vznikla Ukrajinská povstalecká armáda UPA, která pod velením Romana Šuchevyče vraždila po boku Němců na Volyni a v Haliči i Poláky a Čechy. Bojovala i proti Rudé armádě, ale po roce 1943 se zase obrátila proti Němcům. Na Ukrajině také vznikla dobrovolná divize SS Galizien (Halyčina).

Označovat Ukrajince za banderovce tedy lze. I lidé, kteří měli k Banderovi rezervovaný vztah, ho začali v posledních letech oceňovat.  To však z nich nedělá fašisty, natož nacisty.

Na Ukrajině také nevládnou ultranacionalisté, jak občas Moskva tvrdí. Současný prezident Volodymyr Zelenskyj není žádný ukrajinský protiruský ultranacionalista, což ukazuje už třeba i to, že během své herecké kariéry před vstupem do politiky účinkoval především v ruských filmech. Pozice ultranacionalistických stran po roce 2015 slábne, v opozici skončila slábnoucí Svoboda vedená Olehem Ťahnybokem. Pozice ztrácí i Pravý sektor, když z něj odešel jeho vůdce Dmytro Jaroš. Ve volbách nedosáhly ani na pět procent.

Nepravdivé je i tvrzení, že současná Ukrajina potlačuje menšiny, což ovšem nijak nezmenšuje banderovské zločiny za druhé světové války. Dnes je ale Ukrajina pluralitní země a žádná menšina tem není potlačována. Pravda ale je, že ukrajinské vedení opakovaně tlačí na to, aby celá země mluvila ukrajinsky, a nechce, aby ruština byla druhým jazykem. Kvůli prosazování ukrajinštiny čelí Kyjev i kritice dalších zemí, zejména Maďarska, ale také Rumunska a Polska.

Putin také opakovaně tvrdí, že Ukrajinci jsou ve skutečnosti Rusové a žádný ukrajinský národ. Tvrzení je zcela absurdní, znamenalo by, že na Ukrajině tedy bojují Rusové s Rusy, což nakonec ani sama Moskva netvrdí. Ukrajinci mají vlastní jazyk i vlastní kulturu a vlastní stát. Jednoznačně jsou tedy samostatným národem.

Zcestná je i obhajoba toho, že Rusko osvobozuje Donbas. Ruské jednotky vedou agresivní válku proti Ukrajině a nyní už operují především na území mimo Doněckou a Luhanskou oblast, na které si dělají nároky separatisté. Rusko tvrdí, že přišlo na pomoc doněckým a luhanským separatistům, kteří už předtím, než Moskva uznala jejich samozvané lidové republiky, hlásali, že požádají Rusko o vojenskou pomoc. Válka začala však tak brzo po jejich uznání, že lze těžko hovořit o jednotkách pomáhajících separatistům, navíc vedou válku mimo tyto oblasti.

Obě strany se obviňují z genocidy. Toto obvinění je nepodložené. Genocida je definována jako úmyslné a systematické zničení, celé etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny, nebo její části. Na Ukrajině nebyla likvidována žádná takováto skupina, a to ani rusky mluvící obyvatelé Donbasu.

Stejně tak ale nelze za genocidu označit ruskou invazi, byť je vedena barbarsky a vyžádala si mnoho nevinných obětí. Zatím však nemá za cíl nějakou skupinu zničit.

Jiné válečné zločiny se však na Ukrajině páchají. Ruské jednotky pravidelně ostřelují obydlené oblasti neřízenými střelami nebo je bombardují nenaváděními pumami. To je válečný zločin stejně jako střílet bez důvodů do civilistů.

Z válečných zločinů jsou nicméně podezříváni i příslušníci některých ukrajinských dobrovolnických praporů, zejména v počátcích konfliktu na východě. Máslo na hlavách mají především příslušníci praporů Azov, Ajdar nebo Donbas. Proces s nimi však vzhledem k pokračující válce na Ukrajině nikdy neproběhl, i když i lidé podporující je vybavením přiznávají, že se dopouštěli zvěrstev. Snahy potrestat je ale neuspěly, protože je Ukrajina ve válce s Ruskem. Za válečný zločin by ale mohlo být považováno i vyhánění lidí z Donbasu.

Na druhou stranu podobné dobrovolné prapory proruských separatistů nebyly o nic lepší. To platí především o nejznámější Spartě vedené Arsenem Pavlovem zvaným Motorola, který zabíjel zajatce. V dobrovolnických praporech na obou stranách vedle idealistů působila celá řada zločinců, násilníků, sociopatů, alkoholiků a narkomanů, kteří by nikdy nemohli působit v žádných bezpečnostních organizacích, neprošli by psychologickými testy a v návalech agrese klidně stříleli po komkoli.

Na Ukrajině neprobíhá ani občanská válka mezi Rusy a jejich odpůrci, jak tvrdí Moskva, i když zpočátku měl konflikt na Donbasu charakter občanské války. Ovšem podněcované Ruskem, které se do ní rychle zapojilo. Střet tak velmi brzo ztratil charakter občanské války a přeměnil se v proxy válku mezi Ukrajinou a Ruskem, která se vedla až do 24. února 2022 přes doněcké separatisty.

Ukrajina není rozdělena na Rusy trpící na Donbasu a jejich odpůrce. To je umělý konstrukt mající vytvořit dojem, že na Ukrajině zuří občanská válka vedená proti ruskojazyčným obyvatelům žijícím především v Doněcké a Luhanské oblasti. I na územích pod kontrolou separatistů žilo velké množství občanů Ukrajiny, kteří si nepožádali o ruský pas, když jim to Moskva umožnila. To udělalo jen 700 000 z nich. Mnozí se ani před začátkem konfliktu nechtěli evakuovat do Ruska. Válka však mnoho obyvatel z Donbasu vyhnala.

Opovrhování obyvateli Donbasu odpovídalo míře, jakým se u nás „pohrdá“ ostravskými Chachary, Brňáky nebo Pražáky. Pravicoví radikálové a ukrajinští ultranacionalisté za tu „pravou“ Ukrajinu považují jen okolí Lvova a Tarnopole. Mají přezíravý pohled i na obyvatele Zakarpatské Ukrajiny a všechny dál na východ od okolí Lvova označují souhrnně jako Moskaly, tedy Moskvany.

S rostoucí ruskou agresí se však rozdíly stíraly a lidé z Donbasu se už v roce 2014 přidávali k dobrovolnickým praporům bojujícím proti separatistům.