ANALÝZA: O co vlastně Rusku jde? Ukrajina má ohromné zásoby plynu

„Rusko je benzínka maskující se za stát.“ Tato sedm let stará věta dnes už zesnulého amerického senátora Johna McCaina se v kontextu aktuálních událostí vrací do veřejného prostoru. McCain, hovořící krátce po ruské anexi Krymu, narážel na to, že Moskva je na ropě a plynu z ekonomického pohledu v podstatě závislá, a proto by měly západní sankce cílit právě na toto odvětví.

Ostatně, Ruská federace je největším vývozcem zemního plynu na světě a druhým největším vývozcem ropy. Podle odhadů tvoří příjmy z celkového prodeje ropy a plynu 45 procent federálního rozpočtu.

A kdo tyto komodity od Ruska odebírá? Téměř polovina celkového exportu ropy v roce 2019 mířila do Evropy, v případě zemního plynu jsou to dokonce tři čtvrtiny, ukazuje přehled Světového ekonomického fóra.

Když se na to podíváme z druhého pohledu, Rusko v posledních letech státům Evropské unie poskytovalo průměrně asi 40 procent veškerých dodávek zemního plynu a 27 procent surové ropy, ukazují data Evropské komise.

Suma sumárum, Rusové pokrývají téměř pětinu energetických potřeb EU.

Peníze proudící za tyto dodávky z Evropy do Kremlu představují asi 33 procent, tedy třetinu ruského federálního rozpočtu. Dá se tedy konstatovat, že závislost je vzájemná.

Rusko si je dobře vědomo, že Evropa nemá moc kde jinde brát. Sama ve svém okolí významná ložiska ropy a zemního plynu nemá. Je tu jen Severní moře a Gronigenské ložisko.

Infrastruktura ropovodů vybudovaná v době Sovětského svazu tak Rusko staví do výhodné pozice. Představa, že by se objevil nějaký konkurent, díky kterému by Evropa mohla svou závislost na Rusku omezit, kremelské hlavy znervózňuje a jakékoli pokusy rychle udusí v zárodku.

Jak vysvětluje youtubeový kanál RealLifeLore, který téma detailně zpracoval, potenciál se skrývá hlavně v bývalých zemích Sovětského svazu, především v těch okolo Kaspického moře, kde se nachází tři procenta světových zásob ropy a čtyři procenta světových zásob zemního plynu.

Když si Ázerbájdžán na konci 90. let 20. století usmyslel spolu se západními ropnými společnostmi vybudovat ropovod spojující naftová pole v Kaspickém moři s tureckým přístavem Ceyhan, přemýšlel, kudy potrubí vést, aby omezil ruský vliv. Volba padla na Gruzii.

První nafta dotekla do Turecka v květnu 2006. Američané se následně rozhodli Gruzii odvděčit tím, že začali podporovat její potenciální vstup do NATO. V srpnu 2008 zahájilo Rusko invazi do Gruzie s cílem okupovat separatistická území Abcházie a Jižní Osetie. Sen o NATO se Gruzíncům rázem rozplynul.

Západní investice nicméně nepolevily a od roku 2018 funguje Transanatolský plynovod (TANAP), který Evropu napojil na ázerbájdžánský plyn. S roční kapacitou 10 miliard kubických metrů plynu lze sice hovořit asi jen o dvou procentech celkové evropské spotřeby, ale pořád to umožňuje evropským politikům o něco snížit dodávky z Ruska.

Ázerbájdžán není jediným postsovětským státem, kde může Evropa hledat alternativy. Nyní se vraťme zpět na Ukrajinu. Fakt, že v zemi, kterou se Rusko rozhodlo vojensky napadnout naposledy, se nachází asi 1,1 bilionu kubických metrů plynu, nebývá příliš často zmiňován. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) dokonce odhaduje potenciál až na 5,4 bilionu.

Bohatá geologická ložiska byla potvrzena většinou právě tam, kde se Rusové vojensky angažují nejvíce. Kromě oblasti západních Karpat tedy zejména v okolí Krymu, Azovského moře a hlavně v Dněpersko-doněckém příkopu. Právě tam se nachází 80 procent z oněch potvrzených 1,1 bilionu kubických metrů zemního plynu, upozornil youtubeový kanál RealLifeLore.

A to je pro Rusko velký strašák, ačkoliv pro sebe ukrajinské nerostné bohatství nepotřebuje, samo má nesrovnatelně víc. Kdyby ovšem Ukrajina dostala prostor a možnost využít svých potenciálních 5,4 bilionu metru krychlových, Evropa by jistě stála první ve frontě. Toho si jsou v Kremlu jistě velmi dobře vědomi, stejně jako toho, že Ukrajina již teď jako tranzitní země disponuje potřebným potrubním propojením s Evropou. Navíc má pro plyn enormní skladovací kapacity, které jsou v současnosti nevyužité.

Případné ukrajinské dodávky Evropě by mohly Moskvu odříznout od odbytu a připravit ji o zásadní zdroj příjmů, který nemá jak nahradit.

Mezi lety 2011 a 2013 zadala kyjevská vláda západním těžařským společnostem, které už odemkly potenciál zmiňovaného Kaspického moře, aby prozkoumaly, co může nabídnout Ukrajina.

Dlouho v zemi nevydržely. V únoru 2014 dává Vladimir Putin příkaz k invazi a následné anexi Krymu. Současně eskalují nepokoje na Donbasu, kde Rusko podporovalo separatisty. Ty nakonec přerostou do dodnes trvající války. Ukrajina je považována za nestabilní území a západní těžaři se stahují. Průzkum ložisek se přerušuje na neurčito.

„Když ruské síly v roce 2014 anektovaly Krym, zmocnily se dceřiných společností ukrajinského státního energetického konglomerátu Naftogaz působících v Černém moři. Kreml si tyto společnosti – a zařízení v hodnotě miliard dolarů – přivlastnil a předal je ruskému státnímu energetickému gigantu Gazprom. Jedním úderem Rusko ukončilo ukrajinské ropné a plynové operace na moři a posílilo své vlastní,“ napsal před třemi lety časopis Forbes.

Jestli je i aktuální agrese na Ukrajině součástí Putinova plánu na stvrzení „ruské energetické dominance“, jak tvrdil v nedávném komentáři v New York Times americký novinář Bret Stephens, je otázkou, na kterou zřejmě nelze najít nevyvratitelnou odpověď.

Co je ovšem jisté, je to, že konec ruského plynu v Evropě se blíží. Embargo na ruskou ropu už prošlo, byť s výjimkami. Na koho se Rusko obrátí, až se Evropa stane nezávislou? Na Čínu? Tam zatím vede jediné potrubí Síla Sibiře. Indie? Není tak blízko, takže varianta zkapalněného plynu bude pro odběratele nákladná. Asie ekonomicky Evropu nezastoupí.

Podle údajů Evropské komise je po Rusku zatím největším dodavatelem plynu pro Evropu Norsko, a to z 23 procent. Prokázané zásoby zemního plynu jsou v severském státu asi 1,43 bilionu metrů krychlových. Ukrajina mu se svými prokázanými zásobami šlape na paty, a pokud by se potvrdil její potenciál, daleko by ho předehnala.

Znemožnit Ukrajině stát se v budoucnu energetickou mocností je tedy bezpochyby v ruském zájmu, ať už je to úmyslným cílem Putinovy takzvané „speciální operace“, nebo jen vedlejším důsledkem.