Židovské osady

Jako židovské osady se označují enklávy obývané Židy, které byly vybudovány na okupovaných územích po Šestidenní válce v rozporu s mezinárodním právem. Vedle malých vesnic jde i o menší města s desetitisíci obyvateli. Podle různých údajů v nich žije mezi 360 000 až více než půl miliónem Izraelců. Osady představují jeden z klíčových problémů mírových jednání mezi Izraelem a Palestinci, neboť Stát Izrael se jich nemíní vzdát.

Izraelská armáda uvedla v roce 2009, že počet obyvatel osad na západním břehu Jordánu překročil 300 000, dalších asi 192 000 žije v židovských čtvrtích a osadách na území Východního Jeruzaléma. Dvacet tisíc pak na Golanských výšinách.

Osady se začaly budovat po Šestidenní válce, během níž v roce 1967 Izrael okupoval Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a Golanské výšiny, tedy území o rozloze kolem 70 000 kilometrů čtverečných.

Osady postupně vznikaly na všech okupovaných územích, nejvíc ale na úrodném západním břehu Jordánu, kde se z nich stala i slušně velká města, Beitar Illit má skoro 45 000 obyvatel. Ma´ale Adumim, Modi´in Illit a Ariel pak kolem dvaceti tisíc. Další mají velikost mezi dvěma až dvaceti tisíci lidmi, mnohé ale mají charakter malého kibucu.

Mnohé vznikaly jako předměstí už obývaných měst, což je případ Har Gilo, další se stavěly na místě tradičních židovských osad vzniklých ještě na území Brity spravované Palestiny před vyhlášení státu Izrael nebo dokonce ještě za vlády osmanských Turků. To byl případ Jeruzaléma a východojeruzalémské čtvrti Silvan, kam přišli Židé už v roce 1884, Hebronu, odkud u byli Židé vyhnáni po nepokojích v roce 1929, nebo Gush Etzionu.

Jiné ale vznikaly na zelené louce, což je případ osad lemujících Jordán. Řada z nich byla stavěna také s ohledem na vojenská hlediska, tedy na vrcholcích kopců nebo tak, aby narušovaly enklávy obývané Palestinci.

Počet obyvatel osad stále přibývá. Jestliže v nich v roce 1972 v žilo přes deset tisíc lidí, v roce 1983 to už bylo přes sto tisíc lidí a o deset let později 282 000 osob. V roce 2004 pak 441 tisíc a v roce 2009 přes 516 tisíc. V roce 2016 už to bylo přes 636 tisíc.

Rozšiřování osad je trnem v oku Palestincům, kteří podmiňují rozhovory o míru právě zastavením jejich výstavby. Mají pocit, že je jim ubírána půda, která jim náleží a na které měl v roce 1948 vzniknout podle OSN palestinský stát.

Podle verdiktu Mezinárodního soudního dvora je jejich vznik porušením mezinárodního práva, přesněji řečeno porušením Ženevských konvencí o ochraně civilistů v době války. Okupovaná území se nesmí kolonizovat. Izrael ovšem toto zpochybňuje a často výstavbu hájí bezpečnostními důvody.

Velkou otázkou je osud těchto osad. Když Izrael opouštěl mezi lety 1978 až 1982 Sinajský poloostrov, musel zlikvidovat všech 18 osad včetně třítisícového Jamitu sousedícího s pásmem Gazy. Další menší osady vznikly na pobřeží Akabského zálivu.

Stejně tak muselo odejít v roce 2006 8000 lidí z 21 osad v pásu Gazy. Ovšem vystěhovat půl miliónu lidí ze západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma je takřka nereálné.

Už v roce 2000 přišel proto americký prezident Bill Clinton s návrhem výměny území, kdy by Palestinci získali okolo 95 procent území Západního břehu Jordánu a asi osmdesát procent osadníků by zůstalo pod izraelskou vládou.

I část izraelských pravicových a nacionalistických politiků v čele s ministrem zahraničí Avigdorem Liebermanem prosazuje nápad na výměnu území, aby osady zůstaly Izraeli a Palestinci za to získali náhradou jiné oblasti, především Araby obývané oblasti. Výměna by měla v tomto případě být rozsáhlejší.

Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás v roce 2010 uvedl, že s principem výměny v zásadě souhlasí.

Zbylí osadníci, kteří by se měli ocitnout na území nově vzniklého palestinského státu, by měli mít garantováno občanství, takže by v Palestině mohli žít Židé jako v Izraeli žijí Arabové. Souhlasil s tím ještě za svého života Jásir Arafat.