Zdeněk Svěrák

Scenárista, cimrmanolog, divadelník, herec, autor dětských písniček a také vystudovaný pedagog. Tím vším je Zdeněk Svěrák. Na kontě má řadu hudebních počinů, hereckých rolí, napsaných scénářů ale také filmového Oskara.

Narodil se v Praze 28. března 1936. Byl v pořadí druhým Zdenkem svých rodičů. Jeho bratr zemřel v dětském věku a Svěrák proto dostal jméno po něm. K hudbě, s níž je tolik spojován, ho vedli už doma. Jako dítě se učil hrát nejdřív na housle, pak na pianovou tahací harmoniku. Věnoval se také sportu. Hrál hokej a volejbal, méně úspěšně i fotbal.

Po gymnáziu vystudoval učitelství českého jazyka a literatury. Zde se také začaly více projevovat jeho tvůrčí schopnosti. S Miloněm Čepelkou vydávali během studií na Vysoké škole pedagogické časopis Hříbě. Svěrák odpromoval v roce 1958, profesi se ale dlouho nevěnoval. Učil pouhé čtyři roky, a poté odešel v roce 1965 pracovat do Československého rozhlasu. Pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka tam ve spolupráci s Jiřím Šebánkem připravoval až do roku 1969, kdy z rozhlasu odešel. V jednom ze čtyřiceti dílů, které během čtyř let vznikly, padla poprvé zmínka o fiktivním českém všeumělovi Járovi Cimrmanovi.

V šedesátých letech se Zdeněk Svěrák začal více věnovat tomu, čemu vždy chtěl: psaní. Opustil dráhu učitele a zběhl k rozhlasu, psal ale také texty písní. Těmi přispíval Antonínu Ulrichovi, což byl jeho vzdálený příbuzný působící v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy.

Ve druhé polovině dekády se stal spoluzakladatelem divadelní scény, jejíž součástí je dodnes. Svěrákova rozhlasového kolegu Jiřího Šebánka tehdy v roce 1967 napadlo založit divadlo. S myšlenkou přišel za Ladislavem Smoljakem, Miloněm Čepelkou a Zdeňkem Svěrákem. A tak vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, kde už přes padesát let hrají jen samí muži. Jeho nejreprízovanější hru Hospoda na Mýtince napsala dnes už legendární tvůrčí dvojice Svěrák a Smoljak. Později následovaly jejich Vražda v salonním coupé, Dobytí severního pólu i Dlouhý, Široký a Krátkozraký a další.

Švadlenka Madlenka, Láďa jede lodí, Holubí dům nebo Mravenci v kredenci, to jsou jen některé písně, které po svém odchodu z rozhlasu publikoval Svěrák pod již dříve používaným pseudonymem Emil Synek. Jeho vlastní jméno nebylo v éteru s nástupem normalizace žádoucí.

Koncem šedesátých a během sedmdesátých let se Zdeněk Svěrák začal prosazovat i u filmu. První zkušenost získal v roce 1968. Roli prokurátora si zahrál v Menzelově snímku Zločin v Šantánu. Objevil se také v jeho dalším filmu Skřivánci na niti. K vlastní tvorbě se ale dostal až začátkem let sedmdesátých.

Na scénáři k filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! pracoval s Ladislavem Smoljakem. Jejich komedii zrežíroval Oldřich Lipský a měla premiéru v roce 1974. Polovina sedmdesátých let byla pro autory Svěráka a Smoljaka velmi plodná. Dnes již zlidovělé snímky Marečku, podejte mi pero! či Na samotě u lesa, vznikly právě tehdy. Osmdesátá léta pak přinesla takové snímky jako Vesničko má středisková, Vrchní, prchni nebo Tři veteráni.

Období normalizace ovšem pro Zdeňka Svěráka neznamenalo jen úspěchy, ale také přešlap, za nějž se v devadesátých letech veřejně omluvil. Když totiž vznikla Charta 77, na niž reagovala tehdy vládnoucí Komunistická strana Československa sepsáním tak zvané Anticharty, kterou podepsala řada československých umělců, připojil k ní Zdeněk Svěrák i svůj podpis.

Devadesátky zahájil Zdeněk Svěrák scénářem k filmu Obecná škola. Režíroval ho však už jeho syn Jan Svěrák, původně vystudovaný dokumentarista.

Oba se posléze u natáčení sešli ještě několikrát. Pracovali spolu třeba na snímcích Tmavomodrý svět, Tři bratři, Po strništi bos, či Kolja. Právě jejich Kolja posbíral mnohá ocenění, kromě šesti Českých lvů dostal také americký Zlatý glóbus a Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996.

Po roce 1989 se zintenzivnila i Svěrákova spolupráce s Jaroslavem Uhlířem, s nímž se znal od roku 1966. Ovšem hudebník tenkrát začal psát hudbu k textům Miloně Čepelky. Svěrák musel počkat. První písničky spolu stvořili v roce 1967. Jejich opravdová spolupráce začala pořádně až po roce 1989. Psali hlavně písničky pro děti a účinkovali spolu například v pořadu Hodina zpěvu. Mezi nejznámější patří Severní vítr, Není nutno nebo Statistika.

Zdeněk Svěrák zůstává dodnes aktivním účastníkem veřejného života. Kromě kultury se věnuje i charitě. Od roku 1994 se angažuje v Centrum Paraple, které spoluzaložil. Organizace má za cíl pomáhat lidem, co se vinou poškození míchy ocitli na vozíku.

Účinkuje také nadále v Divadle Járy Cimrmana, točí filmy a patří také k těm umělcům, kteří otevřeně vyjadřují své politické názory. V posledních prezidentských volbách veřejně podpořil kandidáta Petra Pavla, a před tím Pavla Fischera.