Článek
Yperit nazývaný podle zápachu také hořčičný plyn je zpuchýřující bojová otravná látka, která naleptává sliznice. Dichlorethylthioether poprvé použili Němci v první světové válce u belgického města Yprès. Později se z látky vyvinula první cytostatika.
Chemicky se jedná o organický sulfid thiotheru. Získat se dá jednoduše sloučením chloridu sirnatého a etylénu. Olejovitá látka s výrazným zápachem po hořčici a křenu tuhne při 14, 4 stupních Celsia. Je rozpustná ve vodě. Yperit je stabilní, a proto je odmořování obtížné.
Kromě sulfického yperitu existují ještě dusíkaté yperity.
Do těla yperit proniká všemi cestami, tedy dýchacím ústrojím, perorálně, přes oční spojivky i kůží. Otrava se projevuje podle typu zasažení do několika minut a až po čtyřech až šesti hodinách od zasažení. Nejvíce a nejdříve jsou poškozeny oči, dochází k zánětu spojivek a napuchnutí víček. Reakce je rychlá a hrozí smrt.
Zasažení dýchacích orgánů se projevuje podrážením nosní sliznice i hrdla, ztíženým dýcháním a kašlem i pocením. Zasažená pokožka zarudne, napuchne a později se na ní objeví puchýřky. Častým projevem jsou horečky a svalové křeče končící paralýzou končetin. Smrt může nastat i při zasažení pokožky.
Účinnost yperitu zasažení roste se vzdušnou vlhkostí a teplotou.
Yperit ve válce
Yperit byl opakovaně syntetizován v 19. století. V roce 19860 britský chemik Frederic Guthrie popsal i jeho nebezpečné vlastnosti.
Poprvé byl nasazen v roce 1917 v Belgii proti britským a kanadským vojákům. Němci ho pak použili opakovaně i proti Francouzům. V roce 1919 ho Britové použili proti Rudé armádě a ve dvacátých letech Francie a Španělsko proti vzbouřencům v Maroku. Sověti ho nasadili v roce 1934 proti čínské Národní revoluční armádě.
Nasadila ho i Itálie v Habeši, kde vedla válku v letech 1935 až 1940. Japonsko ho využívalo ve válce proti Číně vedené od roku 1937 do roku 1945.
Po druhé světové válce byl použit Egypťany ve válce proti severnímu Jemenu v letech 1963 až 1967. Naposled byl vojensky použit ve válce Iráku s Íránem v letech 1980 až 1988. V roce 1988 byl použit i při potlačení kurdského povstání v Iráku u Halabži.
Panuje podezření, že jej v roce 2015 použil Islámský stát.
Výrobu a skladování zakázala konvence o nešíření chemických zbraní z roku 1993.
Po první světové válce se použil jako základ prvních cytostatik, protože blokuje buněčné dělení kvůli spojení obou řetězců DNA.