Václav Klaus

Politik a ekonom Václav Klaus patří mezi nejvýraznější postavy české polistopadové scény. Působil v Občanském fóru, po založení ODS se stal jejím předsedou, zastával funkce předsedy vlády i Poslanecké sněmovny. Mezi lety 2003 a 2013 byl prezidentem České republiky.

Václav Klaus se narodil 19. 6. 1941 v Praze na Vinohradech. Jeho otec Václav byl účetní, matka Marie pracovala jako pokladní i průvodkyně v galerii. Měli spolu ještě dceru Alenu, ta v roce 1968 emigrovala do Švýcarska.

Na VŠE v Praze studoval zahraniční obchod, při studiích se seznámil s Lívií Mištinovou, vzali se v roce 1968. Narodili se jim synové Václav mladší a Jan.

Během totalitního režimu pracoval ve Státní bance československé, v roce 1987 nastoupil jako analytik do Prognostického ústavu Československé akademie věd.

V listopadu 1989 se prosadil v Občanském fóru (OF), 10. prosince 1989 byl prezidentem Gustávem Husákem jmenován československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy. Stejnou funkci zastával i ve vládě vzniklé po volbách v červnu 1990. V nich byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (FS), kam kandidoval za Severomoravský kraj.

Klaus se stal prvním a nakonec jediným předsedou Občanského fóra v říjnu 1990. Zůstal jím jen čtyři měsíce, neboť se široké hnutí brzy rozpadlo. Klaus se následně podílel na vzniku Občanské demokratické strany. Ustavující kongres v Olomouci jej v dubnu 1991 zvolil předsedou. Ve stejném roce se také stal místopředsedou československé vlády.

Klaus byl zastáncem rychlých ekonomických reforem. Na Slovensku kvůli nim byl značně neoblíbený pro své kroky k transformaci československé ekonomiky. Je mu připisována pozice jednoho z architektů české privatizace v 90. letech. Jedním z jejích kroků byla kuponová privatizace, při níž si občané za symbolickou částku mohli pořídit tzv. kuponovou knížku, za kupony mohli získat podíl ve státem vlastněných společnostech.

Ve volbách v červnu 1992 Klaus obhájil mandát ve Sněmovně lidu FS za Severomoravský kraj. Volby navíc dostaly ODS do pozice nejsilnější strany. Její koalice s Křesťanskodemokratickou stranou (KDS) zvítězila a získala 48 ze 150 křesel ve Sněmovně lidu, dvakrát více než na druhém místě Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS). ODS a HZDS se staly dominantními silami i v české, resp. slovenské, části Sněmovny národů.

Místo vedení federální vlády Klaus zaujal pozici předsedy české vlády. Účast ve federální vládě odmítl i předseda HZDS Vladimír Mečiar, zasedl do čela slovenské vlády. Pozice federální vlády vedené Janem Stráským z ODS byla oslabena, Klaus s Mečiarem zahájili diskuze o budoucí podobě státního soužití Čechů a Slováků. Dohodli se na konání referenda, na něž však nikdy nedošlo.

Hlavní diskuze české a slovenské delegace o budoucnosti země se odehrávaly ve vile Tugendhat v Brně. Tam také 26. srpna 1992 oznámili Klaus s Mečiarem svou dohodu na vznik samostatných států Česká republika a Slovenská republika k 1. lednu 1993. V dalších měsících probíhala jednání o vztazích samostatných zemí a dělení federálního majetku.

Klausova vláda pokračovala v rámci České republiky, koalici tvořila ODS, KDS, KDU-ČSL a Občanská demokratická aliance (ODA). Se zánikem ČSFR Klaus ztratil svůj poslanecký mandát.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny ODS zvítězila se ziskem 29,6 procenta, druhá skončila ČSSD vedená Milošem Zemanem. Oba kandidovali v Severomoravském kraji, ačkoliv ani jeden z kraje nepochází. Pravicová koalice však získala pouze 99 mandátů z 200. Kabinet pokračoval jako menšinový po vyjednání tolerance ze strany sociální demokracie. Zeman se na oplátku stal předsedou Poslanecké sněmovny.

Zpomalení ekonomiky a přijímané tzv. úsporné balíčky vedly k propadu obliby vlády u obyvatelstva. Personální obměny vláda ustála, když její žádost o opětovné vyslovení důvěry byla v červnu 1997 vyslyšena většinou 101 hlasů.

ODS tehdy čelila tlaku kvůli podezření z nelegálního financování, Klaus byl rovněž terčem dlouhodobé kritiky ze strany místopředsedy ODS a ministra zahraničních věcí Josefa Zieleniece. Ten se později vzdal svých funkcí i poslaneckého mandátu, z vlády odešel i další člen ODS – ministr vnitra Jan Ruml. Místopředseda vlády Ivan Pilip vyzýval Klause k podání demise.

Událostem se začalo přezdívat Sarajevský atentát, neboť v té době se Václav Klaus nacházel na oficiální návštěvě v Sarajevu. Klaus podal demisi vlády a 2. ledna 1998 byla prezidentem jmenována poloúřednická vláda vedená guvernérem ČNB Josefem Tošovským.

V předčasných volbách v červnu 1998 poprvé Klaus kandidoval v Praze, ODS skončila na druhém místě s 27,7 procenty hlasů, nejsilnější byla ČSSD, jež získala 32,3 procenta hlasů.

Po neúspěšných snahách o vytvoření vládní koalice přistoupili sociální demokraté vedení Milošem Zemanem k nečekanému kroku. Sepsali tzv. opoziční smlouvu, která umožnila existenci menšinové vlády ČSSD s podporou ODS. Ta na oplátku získala křesla předsedů obou komor Parlamentu i vedení některých kontrolních orgánů. Václav Klaus se tak přesunul do čela Poslanecké sněmovny, naopak Miloš Zeman stanul jako předseda vlády.

V roce 2002 Klaus obhájil poslanecký mandát poté, co opět vedl pražskou kandidátku ODS. Strana však skončila s 24,5 procenty hlasů na druhém místě za ČSSD a Klaus oznámil, že se nebude ucházet o znovuzvolení do funkce předsedy strany.

28. února 2003 byl ve třetí volbě zvolen prezidentem České republiky. Účastnil se i předcházejících dvou voleb proti různých soupeřům, až při třetí však získal některý kandidát dost hlasů poslanců a senátorů pro zvolení.

Klaus vyslovoval vážné výhrady vůči tzv. Lisabonské smlouvě, která měla reformovat některé instituce Evropské unie. Ačkoliv byla podepsána již v prosinci 2007, trvalo téměř dva roky, než ji ratifikovaly všechny členské státy a mohla tak vstoupit v platnost. Na Klausův podpis se čekalo, neboť se Ústavní soud zabýval slučitelností textu smlouvy s českými právními normami.

V únoru 2008 se Václav Klaus ucházel o znovuzvolení do úřadu prezidenta republiky. Proti němu byl po mnoha týdnech vyjednávání navržen ekonom Jan Švejnar. První volba vítěze nepřinesla, do druhé volby byla vedle Klause a Švejnara nominována i poslankyně Evropského parlamentu Jana Bobošíková, kterou jako kandidátku na prezidentskou funkci představili komunisté.

Klaus byl zvolen ve třetím kole druhé volby. Bezprostředně po svém znovuzvolení řekl, že „rozpolcenost politické scény se nesmí stát brzdou cesty vpřed“.

Klaus podporoval výstavbu radaru v Brdech, který měl být součástí americké protiraketové základny v Evropě. Vláda premiéra Mirka Topolánka preferovala jednání v parlamentu namísto celostátního referenda, jednání zhatil pád jeho vlády na jaře 2009. V témže roce Spojené státy ustoupily od plánů na vybudování základny.

Před koncem svého druhého prezidentského mandátu vyhlásil Klaus 1. ledna 2013 dílčí amnestii, která vyvolala značné kontroverze především svým druhým článkem, kvůli němuž byla ukončena řada kauz závažné hospodářské kriminality a korupce. Nejasnosti panovaly rovněž kolem přípravy amnestie.

Klaus kvůli amnestii čelil dokonce žalobě pro velezradu. Návrh podepsalo 28 senátorů a horní komora její text v březnu 2013 schválila. Ústavní soud však řízení zastavil, neboť Klaus již v té době nebyl prezidentem.

V lednu 2013 se poprvé v ČR konala přímá volba prezidenta. O nejvyšší funkci v zemi se ucházelo celkem devět osob, v prvním kole nikdo nezískal nadpoloviční počet hlasů, do 2. kola postoupili Miloš Zeman (24,2 % hlasů) a Karel Schwarzenberg (23,4 % hlasů). Ve druhém kole zvítězil Zeman, pro něhož se vyslovilo 54,8 % voličů, dostal přes 2,7 milionu hlasů.

Funkční období Václava Klause coby prezidenta skončilo 7. března 2013, další den dopoledne, po několika hodinách bez hlavy státu, byl do úřadu uveden Miloš Zeman jako v pořadí třetí prezident České republiky.

Je spoluzakladatelem Institutu Václava Klause, jenž, dle svých webových stránek, je „koncipován jako liberálně-konzervativní think tank s vlastní výzkumnou studijní činností, semináři, konferencemi a dalšími akcemi a programy pro odbornou i širokou veřejnost“. Institut často publikuje knihy o politických, ekonomických tématech a historii.

Klaus je rovněž nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa.

>> Podrobněji se o životě Václava Klause dočtete zde <<