Václav Havel

Z disidenta prezidentem. Tak by se dala shrnout politická kariéra prvního československého a českého prezidenta po pádu komunismu, dramatika a vůdčí osobnosti českého disentu. Ve světě Václava Havla proslavilo humanistické poselství shrnuté v často citovaném výroku „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Zemřel 18. prosince roku 2011 ve věku 75 let.

Když se v listopadu 1989 hroutila moc KSČ a na postech ve vedení státu nastalo veliké střídání, byl už Václav Havel takovou ikonou, že si málokdo uměl představit kohokoliv jiného jako nástupce komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Na Pražském hradě vydržel celkem 13 let, během kterých si kromě uznání za své zásluhy ale nezřídka vysloužil i kritiku.

Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze. Vyrůstal v bohaté podnikatelské a kulturně založené rodině. Kvůli buržoaznímu původu nemohl po roce 1948 studovat humanitní obory. Vyučil se chemickým laborantem, absolvoval večerní gymnázium a poté studoval na Ekonomické fakultě ČVUT. Odtud se snažil přejít na AMU, kde byl odmítnut, a ČVUT už jej zpátky nepřijala.

Po vojně nastoupil v roce 1959 do pražského Divadla ABC jako jevištní technik. Během šedesátých let se mu podařilo dálkově vystudovat dramaturgii na DAMU. Od roku 1960 působil v Divadle Na zábradlí jako jevištní technik, později se vypracoval na dramaturga, asistenta režie i autora her. Jeho první nastudovanou hrou byla v roce 1964 Zahradní slavnost. Ve stejném roce se oženil s Olgou Šplíchalovou, která jej provázela i v jeho nejtěžších obdobích.

Během následujících let napsal dalších 16 her a stal se významným představitelem absurdního dramatu.

Jeho poslední hra Odcházení o osudu vysloužilého politika vyšla v roce 2007. Její uvedení v Česku provázely spory; po neúspěšném jednání s Národním divadlem a s Divadlem na Vinohradech nakonec hru nastudoval režisér David Radok v Divadle Archa.

Havlovu politickou angažovanost naplno odstartovalo v roce 1968 Pražské jaro, kdy působil v Klubu angažovaných nestraníků. Hlásal, že skutečnou demokracii zaručuje jedině možnost volby minimálně ze dvou nezávislých politických sil, a požadoval uznání nekomunistických názorů.

Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy se otevřeně vyjadřoval k politické situaci, načež mu nastupující normalizační režim znemožnil další působení v divadle, což jeho politické aktivity ještě víc podnítilo.

V roce 1974 pracoval jako dělník v pivovaru, kde načerpal inspiraci k jedné ze svých nejbrilantnějších her Audience, k níž neodmyslitelně patří Pavel Landovský v roli sládka.

Jeho činnost proti politickému útlaku se stupňuje, v roce 1975 píše otevřený dopis prezidentovi Husákovi, o dva roky později se podílí na vzniku Charty 77, občanské iniciativy kritizující nedodržování lidských a občanských práv, za což si vysloužil pobyt ve vyšetřovací vazbě.

V roce 1978 se stává jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V říjnu 1979 byl za činnost ve Výboru spolu s Petrem Uhlem, Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou odsouzen do vězení, kde strávil pět let, propuštěn byl na jaře 1984 kvůli onemocnění. Dobu strávenou v kriminále zachytil ve svých Dopisech Olze.

I přes perzekuci ze strany komunistických úřadů pokračoval i ve druhé polovině 80. let v opoziční politické činnosti. Havel byl uvězněn celkem třikrát a v komunistických věznicích strávil téměř pět let.

Postupně se stává nejznámějším českým disidentem, a to hlavně v zahraničí, kde jsou uváděny jeho hry a publikována jeho díla, za něž dostává i ocenění.

V prosinci 1988 se účastní snídaně s tehdejším francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem, který tímto setkáním v podstatě uznal legitimitu československé opozice. Den na to, 10. prosince 1988, veřejně vystupuje na pražském Škroupově náměstí překvapivě povolené manifestaci ke Dni lidských práv. Krátce na to byl opět zatčen a uvězněn.

Tlak opozice, v níž hrál klíčovou úlohu, nakonec přispěl k pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Poté, co 17. listopadu 1989 začala sametová revoluce policejním rozehnáním studentské demonstrace na Národní třídě v Praze, stává se Havel jedním ze zakladatelů Občanského fóra (OF), v němž se spontánně sdružily různé nezávislé občanské protitotalitní proudy.

Politická přeměna země nabrala rychlý spád a bylo jasné, že komunistický režim se hroutí, což potvrdil i prezident Husák oznámením abdikace. Po krátkém váhání mezi Havlem a Alexandrem Dubčekem se OF 8. prosince shoduje na tom, že kandidátem na post prezidenta ČSSR bude Václav Havel. Po intenzivní kampani „Havel na Hrad“ bylo i poslancům komunistického Federálního shromáždění jasné, že jeden z jejich dosavadních úhlavních nepřátel je jediným myslitelným kandidátem, a 29. prosince 1989 ho ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolili prvním mužem země. Havel se stal po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem Československa.

Havel se stal ztělesněním nadějí velké části českého a slovenského národa, od začátku však zdůrazňoval, že situace je obtížná. „Naše země nevzkvétá,“ oznámil otevřeně občanům z televizních obrazovek v novoročním projevu 1. ledna 1990.

Jeho první volební období se odehrálo ve znamení přípravy prvních svobodných voleb obnovování principů demokratické společnosti.

Učinil však také některá rozhodnutí, která mu později byla vytýkána, jako například relativně smířlivý postoj k exponentům komunistického režimu, či rozsáhlá amnestie, která údajně zvýšila kriminalitu v zemi, což se ale ve statistikách nikdy nepotvrdilo.

Druhé Havlovo funkční období, do kterého jej v červenci 1990 poslali už poslanci vzešlí ze svobodných voleb, poznamenalo tření mezi oběma federálními republikami, které začalo tzv. pomlčkovou válkou o název společného státu a vyvrcholilo rozpadem federace. Havel byl pro zachování společného státu, otěže však převzali jeho političtí konkurenti, předseda ODS Václav Klaus na české straně a šéf HZDS Vladimír Mečiar na slovenské a konec Československa se neodvratně blížil.

Havlův vnitropolitický vliv slábl a na Slovensku se setkal s otevřeným odporem v podobě skandování „Dosť bolo Havla“. Když jej parlament nezvolil prezidentem do dalšího volebního období, odstoupil z funkce prezidenta federace.

Na mezinárodní scéně přitom uspěl při začleňování země do západního světa a odpoutání se ze sféry sovětského vlivu. Z Československa odešli sovětští vojáci, zemi navštívil prezident USA George W. Bush i papež Jan Pavel II., začínalo se pracovat na vstupu do NATO a EU.

V čele samostatné České republiky stanul Václav Havel 26. ledna 1993 a vydržel na Hradě deset let, tedy maximální možnou dobu dvou funkčních období.

Jeho působení bylo v této době charakterizováno vzájemným pnutím mezi ním a pravicovou částí českého politického spektra, zejména ODS v čele s Václavem Klausem, během jehož vlády podle Havla začala mezi Čechy panovat „blbá nálada“. Tíhnul naopak k malým středovým stranám a v roce 1997 podpořil protiklausovské křídlo v rozštěpené ODS, z nějž posléze vznikla Unie svobody. Když poté jmenoval úřednickou vládu Josefa Tošovského bez Klause, znamenalo to definitivní rozkol mezi oběma výraznými Václavy.

Životopis Václava Klause čtěte zde >>

V zahraniční politice dominovalo Havlovu působení v čele ČR zejména přijetí země do NATO v roce 1999, pokročení v přípravách na vstup do EU a také Česko-německou deklarací z roku 1997, která obsahovala vzájemné omluvy obou stran za způsobená bezpráví. Havel jako jednoznačný spojenec USA otevřeně podpořil bombardování Jugoslávie v roce 1999 i útok na Afghánistán v roce 2001.

Havlův soukromý život ve druhé polovině 90. let poznamenala především ztráta manželky Olgy, která podlehla dlouhodobé nemoci v lednu 1996.

Když se v polovině následujícího roku začala objevovat po jeho boku herečka Dagmar Veškrnová, odpovídal na otázky novinářů: „A proč ne?“ Po sňatku v lednu 1997 byla nová první dáma u části veřejnosti neoblíbená, počáteční averze k populární herečce, z níž se stala první dáma, časem vychladla.

Havel v té době také začíná mít vážné potíže se zdravím (viz samostatná kapitola), na veřejnost také pronikají zprávy o sporech se švagrovou Dagmar o dědictví získané v restituci. Část Paláce Lucerna pak Havel prodal Chemapolu, firma později za nejasných okolností zkrachovala.

Poté, co Havla v roce 2003 vystřídal ve funkci hlavy státu jeho rival Václav Klaus, soustředil se bývalý prezident na charitativní činnost v Nadaci Vize 97 a v Nadaci Forum 2000, která od roku 1997 pořádá každý rok v Praze setkání významných světových osobností. Do politiky zasahoval zřídka, například v roce 2009 vyjádřením podpory Straně zelených.

O zdravotních problémech Václava Havla se hovořilo nejčastěji v souvislosti s onemocněními dýchacích cest a střev.

Havlovy plíce dostaly zabrat nejdříve v komunistickém vězení, kde u něj v roce 1983 propukl těžký zápal plic, trpěl také zánětem pohrudnice.

Po nástupu do funkce prezidenta žádné závažné zdravotní problémy neměl, až na zlomené žebro při návštěvě Thajska v únoru 1994.

Vážné komplikace s plícemi přišly na podzim 1996. V polovině listopadu byl nejdříve oznámen zánět plic, ale koncem měsíce už musel být Havel hospitalizován a 2. prosince podstoupil operaci, při níž mu chirurgové radikálně odstranili asi patnáctimilimetrový zhoubný nádor. Havel při zákroku přišel o polovinu pravé plíce. Operační tým vedl přednosta 3. chirurgické kliniky VFN Pavel Pafko.

V následujících dvou letech čelil dalším potížím s plícemi, které však nebyly už tak závažné.

V dubnu roku 1998 se Havel v Univerzitní nemocnici v rakouském Innsbrucku podrobil akutní operaci perforace tlustého střeva. Zákrok provedl osmičlenný tým pod vedením šéfchirurga innsbrucké kliniky, univerzitního profesora Ernsta Bodnera. Po počátečních komplikacích se Havel zotavil, v létě podstoupil další související zákroky, při kterých docházelo u prezidenta ke špatnému provzdušnění v pravé plíci. Způsobila ho zúžená průduška.

V akutním ohrožení života se prezident ocitl asi na půl hodiny 4. srpna ráno, kdy jej postihla porucha srdečního rytmu. Tepová frekvence dosahovala až 200 tepů za minutu a vedla ke snížení krevního tlaku. Lékaři reagovali elektrickou kardioverzí, při níž se rytmus srdce upravuje elektrickým výbojem, a následnou medikamentózní terapií. Po dvou hodinách se jim podařilo obnovit pravidelný srdeční rytmus.

Od té doby se Havel často potýkal s potížemi horních cest dýchacích, které ale už nesouvisely s původním nádorovým onemocněním. Lékaři byli ale opatrní a při sebemenších náznacích choroby doporučovali přerušit pracovní program, takže Havel často odjížděl předčasně ze zahraničních návštěv, čemuž média věnovala nemalou pozornost.

V lednu 2009 se mu po drobné krční operaci zahlenila část pravého plicního laloku. Jeho stav byl vážný, po 18 dnech už ale mohl být propuštěn do domácího léčení. Takřka celý rok 2011 žil Havel spíše v ústraní na chalupě na Hrádečku na Trutnovsku a na veřejnosti se objevoval jen zřídka. Naposledy jej lidé mohli vidět 10. prosince ve společnosti jeho přítele dalajlámy při jeho návštěvě Prahy. Havel zemřel 18. prosince ráno ve spánku na Hrádečku. Bylo mu 75 let.