Ústí nad Labem

Ústí nad Labem leží na severozápadě Čech. Z pohledu celorepublikových statistik jde o osmé největší město ČR. Žije zde kolem 90 tisíc lidí. Nyní je Ústí nad Labem centrem Ústeckého kraje.

Z jižní strany město sousedí s Českým středohořím, ze severní s Krušnými horami. Na západ od něj se rozkládá okraj Podkrušnohorské pánve s povrchovými uhelnými doly.

V minulosti byl jeho vývoj úzce spjat s německou komunitou, která jej po staletí nazývala Aussig an der Elbe. Název je doložen už v 15. století. Jeho česká podoba Ústí nad Labem s největší pravděpodobností odkazuje na polohu města - rozkládá se na soutoku dvou řek Labe a Bíliny. Staročesky ustie (ústí).

Oblast kolem Ústí nad Labem se v minulosti stala symbolem střetávání českého a německého živlu. Nedalekou obci Stadice označil český kronikář Kosmas za místo, kde se odehrála pověst o založení české královské dynastie, rodu Přemyslovců. Podle ní právě tam měl být bájný Přemysl Oráč vyzván k opuštění pluhu a ke sňatku s kněžnou Libuší. Povýšení na město se pak Ústí dočkalo za Přemysla Otakar II., pravděpodobně v polovině 13. století.

Po staletí žila vedle sebe německá a česká komunita celkem klidně. Nic na tom nezměnily ani husitské války. Vrcholu své moci doznalo město na přelomu 16. a 17. století. V této době také dochází k dalšímu přílivu Němců, kteří jej posléze ovládnou. Relativní rozvoj ukončila 30. letá válka (1618-1648), kdy se Ústí opakovaně stalo terčem nájezdů vojsk. Zdecimované město se ocitlo na pokraji zájmu.

Dlouho poté bývalo pouze malým zemědělským střediskem, kde žily maximálně dva tisíce obyvatel. Zlom k lepšímu nastal v 19. století, kdy se sever Čech začal nebývale bouřlivě rozvíjet v důsledku průmyslové revoluce. Vzestupu města napomohl rovněž rozvoj říční a železniční dopravy. Práce na železnici Praha–Podmokly–Drážďany skončily v roce 1851 a trať umožnila rozvoj regionu.

Bouřlivý ekonomický rozvoj v 19. století s sebou přinášel překotný nárůst obyvatelstva. Nové příchozí však pravidelně decimovaly vlny nemocí: cholery, černých neštovic a tyfu. Přesto přicházeli další lidé. V roce 1860 žilo v Ústí 7 950 obyvatel, což je oproti roku 1840 plný čtyřnásobek.

Demografická čísla rostla nadále. V roce 1880 to bylo už 16 524 lidí. Podle sčítání lidu v roce 1910 dosáhla populace dokonce téměř čtyřicet tisíc obyvatel. Zalidnění jej zařadilo po bok Prahy, Plzně, Českých Budějovic a Liberce.

Nové pracovní síly s sebou ovšem přinášely vedle nemocí také prohlubování národnostních sporů mezi Čechy a Němci. Založení Československa v roce 1918 rozepře prohloubilo. Když se přidala ekonomická krize ve 30. letech 20. století, kompromisy mezi národy už nikdo nehledal.

Ve volbách v roce 1935 zvítězila ve městě radikální strana Konráda Henleina SdP, její lidé ovládli tamní dění na deset let. Oficiálně Německá říše připojila Ústí jako součást Sudet na základě Mnichovské dohody v říjnu 1938. Na konci 2. světové války byla jeho část srovnána se zemí. Při dubnovém bombardování v roce 1945 byla poškozená pětina městského centra, zemřelo přes pět set lidí.

Větší demografický zásah ale ještě město čekal. Na základě dohod s vítěznými mocnostmi začalo Československo záhy po uzavření míru s odsunem Němců. V letech 1945 až 1948 jich odešlo kolem 53 tisíc. Nové obyvatele následně svážely úřady z celé republiky, včetně Slovenska. Přicházeli ale také lidé ze zahraničí, mimo jiné ze Sovětského svazu a Rumunska.

Výměnu národností provázely i násilnosti. Nejznámější je dosud ne zcela objasněný masakr z července 1945, kdy byla po výbuchu v muničním skladu v Krásném Březnu povražděna až stovka německých civilistů. Přesné statistiky obětí nejsou známy. Událost s tajemným pozadím se však stala nejznámějším útokem na německé civilisty v tehdejším Československu.

Podobně jako jinde v tzv. Sudetech odchod starousedlíků rozvoj města zastavil. Ústí se za socialismu stalo chemickým srdcem země s nevalnou pověstí. Továrny, těžba uhlí brutálně měnily podobu krajiny, ničily tamní vzduch. Životní prostředí se ovšem po sametové revoluci velmi zlepšilo a město za své úsilí o zlepšení životního prostředí získalo v letech 1999, 2000 i 2001 ocenění Evropské komise.

Správa města je rozdělena do čtyř samosprávných obvodů:

Při ekonomickém rozvoji v 19. století nahrávala Ústí jak výhodná geografická poloha, tak nedaleká důkladná naleziště mocných hnědého uhlí. První most přes Labe pro silniční i železniční dopravu spojil v sedmdesátých letech města s plánovanou Berlínsko-Bagdádskou železnicí.

Koncem 19. století ústecký labský přístav předčil objemem přepravovaného zboží jaderský Terst, do té doby největší v Rakousko-Uhersku a stal se tak nejvýznačnějším přístavem celého mocnářství.

Ze silných značek, které se zachovaly dodnes, lze zmínit pivovar Zlatopramen založený v roce 1867.

V Ústí však obecně vítězil těžký průmysl. K nejsilnějším z hlediska zaměstnanosti patřil chemický, potravinářský, odvětví paliv nebo těžkého strojírenství. Závody vyrůstaly nezřídka nedaleko centra města.

K nejznámějším podnikům patřily mimo jiné Spolchemie (Spolek pro chemickou a hutní výrobu), Severočeská armaturka, Vlnola, Masný průmysl, Chemopharma či Meva. V prostoru Střekova šlo o Severočeské tukové závody.

Tisícileté osídlení nechalo své stopy v ústecké krajině. K nejznámějším památkám patří zřícenina hradu Střekov postaveného ve 14. století.

Další dominanta čnící nad městem je zámeček Větruše z 19. století. Počátek 20. století zase připomínají takzvané palácové vily postavené pro německé průmyslníky v romantickém stylu. Architektonický rozvoj zastavil socialismus.

Další význačný ojedinělý kousek přibyl až v roce 1998. Jde o Mariánský most dlouhý 198 metrů. Dostavěn byl v roce 1998 a ihned zaujal. V roce 2001 byl v anketě renomovaného časopisu Structural Engineering International zařazen mezi deset nejkrásnějších světových staveb posledního desetiletí 20. století.