Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk se zásadní měrou zasloužil o budování Československa a stal se jeho prvním prezidentem. Filosof, filolog, vysokoškolský profesor, publicista a politik se ve své době těšil velké oblibě a autoritě. Dodnes platí za vzor hlavy státu a významného myslitele.

Masaryk je největším politickým fenoménem novodobé české historie. Na prvního československého prezidenta, který je považován za vzor pracovitého, zásadového a čestného muže, se dodnes odvolává nejeden veřejný činitel.

Tomáš Garrigue Masaryk si však svou obsáhlou činností vydobyl slávu a uznání nejen ve své vlasti. Po prvním československém prezidentovi byl například v roce 1998 nazván Kancléřský soud ve Filadelfii, kde Masaryk 26. října 1918 vyhlásil nezávislost Československa. Jeho jméno nese také jedno z náměstí v hlavním městě Mexika, kde se nachází i Masarykova socha. U nás zdobí jeho socha například nádvoří Pražského hradu nebo zámek v Lánech.

Tomáš Garrigue Masaryk se do povědomí široké veřejnosti dostal po vypuknutí první světové války, kdy se stal ústřední postavou protirakouského odboje. Tehdy, ve svých čtyřiašedesáti letech, měl však již za sebou bohatou kariéru, a to na poli politickém, vědeckém, pedagogickém a publikačním. Za jeho úspěchy ovšem stála tvrdá práce a přísná morálka. Masaryk pocházel z chudých poměrů a pro zářnou kariéru neměl právě nejlepší předpoklady. Od dětství si na sebe musel sám vydělávat.

Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně. Do nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě tamního děkana, jenž je upozornil na chlapcovo nadání. Na gymnázium v Brně nastoupil poté, co se nějakou dobu učil zámečníkem a kovářem. Během studií si vydělával coby vychovatel v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera.

I přes výborné studijní výsledky byl však z gymnázia vyloučen - údajně se rozhádal s vedením školy - a studium dokončoval ve Vídni, kam přeložili Le Monniera. V hlavním městě monarchie zůstal i po maturitě, když začal studovat na filosofické fakultě tamní univerzity.

Po smrti Le Monniera začal Masaryk pracovat pro bankéře Rudolfa Schlesingera. U něj si vydělal dost peněz na to, aby mohl po studiích vyrazit na cesty po Itálii a Německu. Na univerzitě v Lipsku se pak seznámil se svou nastávající ženou Charlottou Garrigue, dcerou zámožného amerického podnikatele, s níž se v roce 1878 ve Spojených státech oženil a přijal její jméno.

Novomanželé se vrátili do Vídně a po narození prvních dvou dětí se přestěhovali do Prahy, kde začal Masaryk v 80. letech vyučovat na rozdělené Karlově univerzitě. S jeho nekonvenčním pedagogickým přístupem se mnozí nedokázali smířit. Vadil jim Masarykův liberální postoj k výuce i chuť zabývat se otázkami, které byly dosud tabu. Pobuřoval také svou kritikou katolické církve.

Masaryk přispíval do vědeckého časopisu Athenaeum, ve kterém v 80. letech zpochybnil pravost Královedvorského a Zelenohorského rukopisu. Tím na sebe poprvé výrazněji upozornil veřejnost, často ale ne v dobrém. V očích mnoha Čechoslováků se stal Masaryk kvůli svému tvrzení vlastizrádcem.

Události a spory, které se kolem rukopisů navršily, nakonec v Masarykovi probudily zájem o politiku. Kolem něj se v té době utvořila skupina názorově spřízněných lidí, kteří prosazovali přesné a vědecké poznávání a své politické směřování nazvali proto realismem. S nimi pak na počátku 19. století založil Českou stranu lidovou (později se přejmenovala na Českou stranu pokrokovou).

V roce 1891 vstoupil s mandátem za mladočechy do Říšského sněmu, kde však vydržel pouhé dva roky. Poslancem se znovu stal až v roce 1907 a ve funkci setrval do začátku války. V Říšském sněmu Masaryk neprosazoval odtržení Čech nebo Slovenska od monarchie, nýbrž jen jejich autonomii v rámci Rakouska-Uherska.

Na sklonku roku 1914 odjel Masaryk do Itálie. Na radu přátel se do vlasti několik let nevrátil, ale místo toho pokračoval dál do Švýcarska a Francie, kde se k němu připojili Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik.

Teprve v exilu Masaryk vyhlásil boj Rakousku-Uhersku. Ve Francii založil spolu s Benešem a Štefánikem Československou národní radu, která se později stala základem poválečné vlády. Poté přesídlil do Londýna, odkud se vydal do Ruska. Tam inicioval vznik samostatných legií z československých zajatců a přeběhlíků.

V posledním roce války se Masaryk přesunul do Spojených států. Stejně jako představitele zemí západní Evropy chtěl přimět prezidenta Woodrowa Wilsona, aby podpořil vznik samostatného československého státu. Prvním krokem bylo sepsání Pittsburské dohody v květnu 1918, v níž se představitelé českých a slovenských krajanských organizací vyslovili pro vznik samostatného společného státu.

Masaryk získal na svou stranu Wilsona a v září byla pod jeho předsednictvím ustanovena prozatímní československá vláda. Ta potom 18. října 1918 vyhlásila ve Washingtonské deklaraci samostatnost Československa.

Do vlasti se Masaryk vrátil už jako v nepřítomnosti zvolený československý prezident v prosinci 1918 a dočkal se vřelého uvítání. Bylo mu 68 let. Právě odkaz na tuto skutečnost se mimochodem často mezi lidmi používá jako důkaz nesmyslnosti argumentu, že je někdo na něco už starý a je de facto na sklonku života.

Před Masarykem tehdy vyvstal před ním však nelehký úkol zformování nového státu. Humanisticky a demokraticky zaměřený Masaryk byl stoupencem republikánského zřízení a stát chtěl nasměrovat k západním mocnostem, které přispěly k rozpadu monarchie. Jeho hlavním spojencem se stala Francie.

Do politického života zasahoval Masaryk poměrně často a aktivně. I v nelehké poválečné době, kdy přibývalo nejen hospodářských problémů a mnohé státy se klonily k totalitárním režimům, se československému prezidentovi podařilo v zemi zachovat demokracii. Masaryk byl proti komunistům i nacionálně laděným stranám. Naopak reprezentoval takzvanou hradní politiku, která měla podporu sociálních demokratů, národních socialistů, legionářů a dalších.

Masaryk byl po roce 1918 zvolen prezidentem ještě třikrát, naposledy v roce 1934. Hned následujícího roku ale s ohledem na svůj zdravotní stav abdikoval. Přesunul se na zámek v Lánech, kde po několika dnech v bezvědomí 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb se konal tamtéž o týden později.