Tálibán

Tálibán (persky a paštunsky studenti) je radikální islámské fundamentalistické hnutí působící v Afghánistánu a v hraničních oblastech sousedního Pákistánu. Má blízko k teroristické síti al-Káida. Od poloviny devadesátých let hnutí vládlo v Afghánistánu, a to až do roku 2001, kdy bylo svrženo Američany. Vlády se chopilo znovu v roce 2021 po odchodu amerických vojáků.

Porazit se je ale nepodařilo a válka s ním stále trvá, je už delší než válka ve Vietnamu. V posledních letech jeho aktivita vzrůstá, působí na většině území Afghánistánu.

U zrodu Tálibánu stálo na počátku devadesátých let málo známé studentské hnutí v Kandaháru, ve kterém kromě paštunských studentů působili i jejich učitelé z náboženských škol. Právě tuto skupinu začal podporovat Pákistán, aby neztratil vliv v Afghánistánu.

Po stažení sovětských vojsk v roce 1988 se Afghánistán propadl do chaosu. Mudžáhidové (islámští bojovníci v džijádu, tedy svaté válce) se nejprve obrátili proti komunistické Nadžíbuláhově vládě. Když ji v roce 1992 svrhli, pustily se jednotlivé skupiny do krvavých vzájemných bojů.

Pákistánská tajná služba ISI, která po celá osmdesátá léta podporovala mudžáhidy, nechtěla v zemi ztratit vliv a vsadila na Tálibán, protože Paštuni jsou v Afghánistánu nejpočetnější a značné množství jich žije i v kmeny ovládaných oblastech pákistánské Severozápadní hraniční provincie.

V čele Tálibánu stál od jeho vzniku mulla Umar, bývalý velitel jedné ze skupiny mudžáhidů. V bojích proti Sovětům také přišel o oko. Umar měl podle legendy vidění. Zjevila se mu žena, která mu řekla, že musí nastolit v Afghánistánu pořádek. Na počátku roku 1994 proto vedl skupinu tří desítek studentů ze své madrásy (náboženská škola). Byli ozbrojeni šestnácti puškami a šli osvobodit dvě dívky unesené jednou z brutálních skupin válečníků.

Umarovi se podařilo rychle získat značný počet bojovníků z řad studentů náboženských škol v Afghánistánu i Pákistánu i z řad afghánských uprchlíků. Rychle se mu podařilo ovládnout značnou část země, protože se ji snažil sjednotit na základě islámu a paštunského nacionalismu. Podporoval jej i jeden z vůdců mudžahidovských válečných skupin Paštun Gulbuddín Hekmatjár, který mu poskytl zbraně. Hekmatjár v roce 1994 ztratil post premiéra.

V listopadu 1994 se Umarovi podařilo dobýt Kandahár na jihu země. Ztratil přitom jen pár desítek mužů. V dalším roce ovládal většinu jihu země včetně provincie Herát. Civilisté jej vítali, neboť vytlačoval soupeřící bojovníky, kteří spolu vedli kruté války a současně bez skrupulí zabíjeli a znásilňovali civilisty, a zaváděl právo šaría.

V roce 1995 zahájil Tálibán postup na sever, Kábul se mu však v březnu dobýt nepodařilo, jednotky Ahmada Masúda byly nad jeho síly. O rok později však už uspěl. V roce 1996 získal Tálibán velkou podporu ze zahraničí a posílilo ho také to, že se do Afghánistánu přesunul Usáma bin Ládin.

Afghánská vláda opustila Kábul 26. září 1996. O rok později přejmenoval Umar zemi na Islámský emirát Afghánistán, který však neovládal celou zemi, sever byl pod kontrolou Severní aliance tvořené především Dostúmovými Uzbeky a Masúdovými Tádžiky. Premiérem byl opět Hekmatjár, proti němuž se také bývalí spojenci z Tálibánu obrátili.

V zemi byla uplatněna nejtvrdší verze islámského práva šaría. A to včetně poprav, kamenování, utínání končetin a bičování.  Zakázána byla televize, film i hudba, sportovní utkání, vepřové maso, šachy, počítače i alkohol. Ženy musely chodit zcela zahalené, bez doprovodu nesměly na ulici a měly zakázáno pracovat. Bylo též zakázáno zpodobňovat lidi i zvířata a řada historických památek včetně dvou obřích soch Buddhů byly zničeny. Současně ale režim zakročil proti pěstování opia, jehož produkce výrazně klesla.

Vláda Tálibánu byla svržena při invazi Spojených států a dalších zemí NATO na konci roku 2001. Po útocích z 11. září 2001 Tálibán Usámu bin Ládnina nevydal do Spojených států, které o to žádaly, i když je otázkou, zda by to bylo v moci Tálibánu. Ten nebyl rozhodně v moci al-Káidy. Hlasování šúry (nejvyšší rada nebo poradní orgán) proti vydání bylo velmi těsné.

USA 7. října 2001 zahájily operaci Trvalá svoboda. Po leteckých útocích, při nichž byl zabit i Umarův desetiletý syn, byla 19. října zahájena pozemní ofenzíva. Severní aliance za podpory Britů a Američanů mohla 13. listopadu 2001 dobýt Kábul.

Většina vyšších velitelů Tálibánu utekla do kmenových oblastí sousedního Pákistánu, zejména do obou Vazíristánů, kde našli bezpečné útočiště i příslušníci al-Káidy. Tálibán přišel o moc, jeho struktura byla rozprášena, ovšem během následujících let se zkonsolidoval, protože se Spojené státy zaměřily na Irák a obnova Afghánistánu vázla, neboť vláda byla zkorumpovaná a svou moc nebyla schopna prosadit ve vzdálenějších obtížně dostupných oblastech.

Od poloviny první dekády nového tisíciletí vliv Tálibánu v Afghánistánu neustále roste a Tálibán byl s každým rokem silnější a silnější. Přibývalo atentátů, únosů i útoků a stále větší území se dostalo pod kontrolu fundamentalistického hnutí.

Už v roce 2006 se Tálibánu v  provincii Hílmand podařilo ovládnout dva okresy a od té doby tam své pozice hnutí upevňovalo navzdory ofenzívám koalice, které jej vytlačily jen načas. Od roku 2007 už bylo hnutí dokonce schopné útočit i v Kábulu včetně pokusu o atentát na prezidenta. Na čas Tálibán také ovládl okolí Kandaháru a v roce 2010 musela koalice nasadit 15 000 mužů, aby vytlačila Tálibán z města Mardžáh v provincii Hílmand, což trvalo tři týdny.

Podobné akce většinou neměly dlouhodobý úspěch, protože většinu Tálibů se nepodařilo dopadnout. Část jich utekla a zbytek si navlékl civilní šaty. Afghánská policie a armáda navíc nebyla schopna dobyté oblasti zabezpečit a spravovat, takže se Tálibán záhy vrátil.

Podle Mezinárodní rady pro bezpečnost a rozvoj (ICOS) se stále rozšiřovalo území, na kterém v Afghánistánu působí radikální hnutí Tálibán. Jestliže na konci roku 2008 byl trvale přítomen na 72 procentech rozlohy země, v září dalšího roku tatáž organizace varovala, že Tálibán a jeho spojenci již působí na 97 procentech území Afghánistánu, včetně toho, které do té doby patřilo k poklidným, protože si hnutí našlo spojence, především v Hekmatjárovi a jeho organizaci Hezbe islámí. (Islámská strana)

Počet útoků v první půlce let 2006 až 2008 kontinuálně rostl, v roce 2007 jich bylo o 25 procent více než v předchozím roce, v roce 2008 ve srovnání s rokem 2007 vrostl jejich počet o 59 procent. Jen v květnu 2008 jich bylo podniknuto 1400.

Přibývalo i obětí z řad civilistů. V roce 2006 si boje podle odhadů nevládních organizací vyžádaly 4000 civilních obětí. O rok později jich bylo již 6700.

Oficiální čísla OSN byla nižší, i ta ale rostla, jestliže v roce 2008 padlo 2118 civilistů , v roce 2009 už 2412. Dvě třetiny obětí měli na svědomí radikálové z Tálibánu, 596 osob pak zabily vládní jednotky a jejich spojenci. Toto číslo zahrnuje 359 obětí amerických náletů. Právě oběti ze strany spojenců představovaly velkou komplikaci. Afghánci postupně ztráceli víru v koalici, protože válka nekončila.

A pokud si i akce koalice vyžádaly oběti, nebyla vnímána kladně a Tálibánu se snadno dařilo místní obyvatele získávat na svou stranu, neboť viděli, že koalice de facto nevládne, koaliční vojáky vnímali jako vetřelce a cizí žoldnéře, kteří ani nevyznávají islám. Tálibové navíc argumentovali, že cílem koalice je válka proti muslimům.

Ještě výrazněji vzrostl počet vojenských obětí na koaliční straně. V roce 2009 zahynulo v Afghánistánu 520 koaličních vojáků, zatímco v předchozím roce 295. V únoru 2010 již počet všech Američanů zabitých v Afghánistánu překročil tisíc. Po Američanech evidovala nejvíce mrtvých ve vlastních řadách britská armáda, kde počet obětí překročil magickou hranici 264 vojáků padlých ve válce o Falklandy. Kanaďanů do února 2010 padlo Afghánistánu 140. Od roku 2008 postupně počet padlých v Afghánistánu převyšoval počet mrtvých z Iráku.

Vzhledem k eskalaci bojů se postupně výrazně zvyšoval i počet zahraničních vojáků nasazených v Afghánistánu. Jestliže v roce 2006 působilo v Afghánistánu 30 000 vojáků, v roce 2007 už působilo jen v silách ISAF 33 000, celkem ale přes 40 000, protože část amerických vojáků, snažících se dopadnout teroristy z al-Káidy, působila mimo síly ISAF. V půlce roku 2008 už bylo v Afghánistánu nasazeno 52 700 vojáků ze 40 zemí.

K dalšímu posílení došlo po nástupu Baracka Obamy do funkce amerického prezidenta (209 - 2017). Počet amerických vojáků se zvýšil o 17 000. Před jejich příchodem bylo v zemi 70 000 zahraničních vojáků, z toho 38 000 amerických. Na konci roku 2009 bylo rozhodnuto vyslat do Afghánistánu dalších 40 000 vojáků, 30 000 amerických a deset tisíc z ostatních zemí NATO.

V mezinárodních silách ISAF působili i čeští vojáci. Další působili v misi Trvalá svoboda. Celkem se jich vystřídaly v zemi stovky. Hlavní pozornost se od března 2008 soustředila na Provinční rekonstrukční tým v Lógaru. V každém bylo dvě stě až tři sta vojáků. Čeští vojáci také chránili Nizozemce v Uruzgánu a vojenští policisté působili v Hílmandu. V Afghánistánu byly nasazeny i tři české transportní vrtulníky Mi-171 v rámci stodesetičlenného kontingentu 1. Heli Unit ISAF. Češi také cvičili afghánské piloty vrtulníků a pomáhali jim střežit kábulské letiště.

V Afghánistánu doposud padlo 14 českých vojáků, a to v letech 2007, 2008, 2011, 2014 a 2018.

Ve chvíli, kdy Tálibán dost posílil, nesázel už jen na vojenské akce, ale stal se také reálnou politickou silou, která na obsazených územích ustavila vlastní správu. Tálibán se nejen spojoval s dalšími vzbouřeneckými skupinami, ale nebránil se ani jednání se svým protivníkem. V zahraničí se snažil při hledání podpory ukazovat svou přívětivější tvář, byl však ochoten jednat i s protivníky z koalice, nejčastěji s Brity, ale také s Italy. Většinou se snažil dohodnout nějakou formu vzájemného neútočení, ale také možnost se před koaliční ofenzivou stáhnout výměnou za volný odchod.

Zpočátku kábulská vláda jednání kritizovala, po roce 2008 však i afghánský prezident Hámid Karzáí jednal s umírněnými zástupci Tálibánu, neboť si začal uvědomovat, že hnutí je příliš silné a dohoda je lepší než vleklý boj nepřinášející definitivní vítězství.

V roce 2009 vysocí představitelé Tálibánu měli několik kanálů pro jednání. Jeden představoval vyslanec OSN pro Afghánistán Kei Eide, který jednal s vysokými představiteli a snažil se ovlivnit i radu hnutí, tzv. kvétskou šúru. Další lidé jednali po celý rok s Karzáím, se kterým separátně jednal i Hekmatjár. Jeden bývalý člen jeho strany Hezbe islámí se v roce 2010 dostal dokonce do vlády.

Tálibán změnil postup a jeho nová generace odchovaná v madrásách v Pákistánu na kmenových územích už byla méně nesmiřitelná a radikální a uvědomovala si, že ani jedna strana nemá tak velkou moc, aby mohla vyhrát čistě vojensky.

V listopadu 2018 se zástupci hnutí Tálibán zúčastnili diplomatické konference v Moskvě, kde prohlásili, že jsou ochotni jednat se Spojenými státy a že odmítají jednání s místní vládou, kterou považují za nelegitimní režim dosazený zahraničními tlaky. Tehdejší prezident Ašraf Ghání se nechal slyšet, že chce vytvořit tým, který by měl s Tálibánem dojednat mírovou dohodu o ukončení občanské války v zemi.

Tálibán využil situace, když se američtí vojáci po 19 letech na jaře 2021 stáhli z afghánského území. Začal znovu postupně obsazovat území Afghánistánu. Většinu měst se podařilo obsadit bez boje, protože afghánská vládní vojska se vzdala.

V neděli 21. srpna 2021 obsadil Talibán téměř bez žádného odporu hlavní město Kábul. Prezident USA Joe Biden uvedl, že nelze bojovat na straně afghánské vlády, když její vojska nejsou ochotna bojovat za svou zemi. Tálibán ihned vyhlásil státní zřízení islámský emirát a změnu názvu státu na Islámský Emirát Afghánistán.

Po převzetí moci slíbil Talibán ženám rovnoprávnost v souladu s islámským právem. Pro afghánské ženy situace znamená návrat do období na konci 90. let, když Talibán vládl.

Proti omezení práv se uskutečnily v roce 2021 protesty, které byly krutě potlačeny. Ženy byly propuštěny z práce, začaly se také odstraňovat billboardy ukazující ženské tváře. Novináři, kteří protesty na místě dokumentovali a psali o nich byli Tálibánem krutě potrestáni bitím obušky, elektrickými kabely a bičem.