Sunnité a šíité

Vyznavači islámu, který je druhým nejrozšířenějším náboženstvím světa, se rozdělují na dvě hlavní větve, jejichž příslušníci jsou mezi sebou tradičně znesvářeni. Zhruba 75 procent muslimů tvoří sunnité, zbytek tvoří menšinoví šíité. K rozdělení islámu na dvě větve došlo relativně krátce po jeho vzniku, a to sporem o nástupnictví proroka Mohameda.

Po Mohamedově smrti v roce 632 vyvstala otázka, kdo dál povede muslimskou obec. Většina prorokových následovníků se tehdy přiklonila k názoru, že by nejvyšší duchovní autorita měla být volena, zatímco menší část muslimů trvala na tom, aby se jí stala osoba s Mohamedem příbuzensky spjatá.

Byl to nakonec Mohamedův přítel, zámožný kupec z rodu Kurajšovců Abú Bakr, který byl většinou následovníků nového učení zvolen do čela muslimů a získal titul chalífa. Slovo chalífa znamená zástupce nebo náměstek a celý titul „chalífat rasúl Alláh“ lze přeložit jako zástupce posla Božího, tj. Mohameda. Proti tomu vystupovala významná část muslimů, kteří prosazovali, aby se titul dědil v rámci Mohamedovy rodiny, připadnout měl podle nich jeho zeťovi ’Alímu ibn Abú Tálibovi. Po něm se pojmenovali jako Ší’at ’Alí, tedy ’Alího strana, zkráceně ší’a. Odtud pak pochází označení šíité.

Rozchod nebyl okamžitý. Samotný ’Alí sice proti jmenování Abú Bakra chalífou protestoval, nakonec jej však ve funkci uznal i on. Roku 656 se pak i samotný ’Alí stal chalífou, a to v pořadí čtvrtým, ovšem už o pět let později byl zavražděn. Po něm titul chalífy ještě nakrátko získal jeho syn Hasan, který ale rezignoval a úřadu se ujal schopný velitel a později vládce Mu’ávija I., který s ’Alím už dlouho vedl spory. Založil tak dynastii Umajjovců, čímž zcela završil rozkol mezi oběma proudy islámu. Stal se prvním nevoleným chalífou a strhl na svou stranu většinu muslimské obce.

Vojska jeho syna a dalšího chalífy Jazída I. pak zabila druhého ’Alího syna (a Mohamedova vnuka) Husajna s celou jeho rodinou v památné bitvě u města Karbalá v dnešním Iráku, které se stalo pro šíity poutním místem. Na památku masakru si šíité připomínají svátek ’Aššúrá, doprovázený proslulým krvavým sebemrskačstvím.

Tento spor, který vyvrcholil zabitím potomků samotného Mohameda, a to nikoliv z věroučných, nýbrž z čistě politických důvodů, se oběma větvím islámu patrně nikdy nepodaří urovnat. Je charakteristický pro celé další soužití sunnitů a šíitů, které nerozdělují až tak náboženské, jako spíš historicko-politické neshody.

Ve většinovém výkladu islámu v té době začala mít dominantní slovo tzv. sunna (arab. zvyk, cesta), tedy soubor tradovaných výroků a činů proroka Mohameda, který existuje paralelně vedle Koránu a je tak dalším základním zdrojem islámského práva. Podle sunny se pak většinová muslimská populace začala nazývat sunnité. Sunna je složena z jednotlivých zpráv o prorokově životě a postojích, které se nazývají hadísy a původně byly tradovány ústně. Již v době vzniku sunny panovaly pochyby o důvěryhodnosti některých hadísů, nakonec se prosadilo šest sbírek, které jsou považovány za pravé.

Poněkud matoucí je, že i šíité do jisté míry uznávají sunnu, ale nemají jasně stanovený kánon, a kromě vlastních hadísů používají i některé sunnitské.

Tradice sunnitů i šíitů jsou vesměs podobné, základem jejich víry jsou i společné pilíře (vyznání jedinosti Boha a Mohameda jako jeho posla, rituální modlitba, povinnost darování almužny, půst o ramadánu a pouť do Mekky). Některé dílčí rozdíly se týkají pojetí role imámů nebo například tradicí spojených s poutními místy, které sunnité odmítají. Šíité také věří v příchod mystického 12. imáma zvaného mahdí, který bude spasitelem lidstva.

Oficiálně se ale zástupci obou větví uznávají navzájem jako muslimové, což je zřejmé například při tradiční pouti do Mekky, které se šíité běžně účastní pospolu se sunnity. Přesto se v některých důležitých rituálech objevují rozdíly, například šíitský muezzin do svolávání k modlitbě z minaretu oproti sunnitskému kolegovi přidává větu „Vyznávám, že ‘Alí je přítelem Božím“.

Šíité tvoří většinu v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu a Bahrajnu, významné menšiny jsou například v Sýrii (šíitskou odnoží jsou například alávité, k nimž patří rodina prezidenta Bašára Asada), Libanonu (např. tamní Hizballáh je šíitskou organizací), v Jemenu i v Saúdské Arábii, kde si stěžují na útlak ze strany přísného sunnitského režimu, který se projevuje i v napjatých vztazích s Íránem.

To je další důsledek toho, že spíše než ryze náboženské rozdělení panují už od úsvitu islámu mezi sunnity a šíity zejména politické neshody a boj o vládu. Teologické rozpory jsou pak často jen záminkou pro násilí, jako tomu bylo třeba v případě hnutí Islámský stát, které v Iráku bojovalo mj. i proti šíitům, bořilo jejich mešity a označovalo je za bezvěrce.